Markéta z Cortony

Margherita, česky Markéta, se narodila r. 1247 v osadě Laviano v blízkosti jezera Trasimeno u Perugie. Otec Bartolomeo Tancredi byl sedlák, od matky se Markéta naučila milovat Boha a modlit se k němu. Matka zemřela, když Markétě bylo osm, a otec se znovu oženil. Macecha byla na Markétu zlá a dívka trpěla. Markéta byla krásná a šlechetná, takže si získala srdce mladého šlechtice z blízkého Montepulciana, který se snad jmenoval Arsenio. V 16 letech jedné noci uprchla za svým milým do šlechtického paláce. Soužití trvalo devět let, bylo však obtížné, protože Arseniova rodina Markétu nepřijala. Mladá žena zakusila nepřátelství a pohrdání, ale největším zklamáním bylo, že očekávané a přislíbené manželství se neuskutečnilo ani po narození dítěte. Po devíti letech vztahu Arsenio tragicky zahynul na lovu a Markéta byla nucena i s dítětem opustit šlechtický dům. Vrátila se domů do Laviana, ale ani zde kvůli maceše nepochodila a otec ji vykázal z domu. V zoufalství dostala inspiraci a pochopila, že lidskou lásku má nahradit láskou božskou: přijmout Pána jako mistra, otce a snoubence. Ježíš ji vnukl, aby se vydala do Cortony.

V Cortoně Markéta našla útočiště u dvou šlechtičen rodiny Moscari, díky nimž se dostala do kontaktu s františkány. Těm se představila a dala se do jejich poslušnosti, jak jí Pán nařídil. V domě šlechtičen Markéta začala vést život pokání, modlitby, služby chudým a nemocným. V kostele sv. Františka se účastnila modlitby hodinek, svatého přijímání, kázání. Tam také potkala bratra Giovanniho di Castiglion Florentino a bratra Giuntu Bevegnatiho, kteří ji pak duchovně vedli. Aby Markéta byla přijata do třetího františkánského řádu, musela vytrvale žádat o připuštění, protože bratři měli nejprve pochybnosti o její vytrvalosti, i proto, že byla příliš mladá a krásná. Po vstupu do třetího řádu v roce 1275 vypadala jako nová žena. Nešetřila se v modlitbě a kajících praktikách. Intenzivně pomáhala chudým a přijímala je ve své celičce. Později dostává jinou celu poblíž domu šlechtičen Moscari. Podle legendy se Markéta rozhodla živit sebe a syna svou prací, proto si zvolila, že bude pečovat o cortonské šlechtičny v čase porodu. Svého syna později umístila do Arezza k vychovateli, aby měl řádná studia. Markéta je svatou patronkou osamělých rodičů.

V druhé cele Markéta zůstala 13 let. Sama zde každodenně prožívala extáze a láskyplné rozhovory s Kristem. Také zde připravovala jídlo chudým. Službu korunovala založením Domu milosrdenství, což byl počátek špitálu Santa Maria della Misericordia, který v Cortoně existuje pod stejným jménem dodnes. Už rok před založením špitálu, v roce 1277, přijala do konfraternity zbožné dívky, nazývané „chudičké“, které tam pak pečovaly o nemocné. 2. února 1289 ji navštívil „velký a učený Florenťan“ a obvinil se ze zbabělosti. Markéta to vysvětlovala jako trest od Pána kvůli jeho pýše. Často se v této souvislosti myslí na Danteho, jenž později představil Markétu v osobě Lucie, která ho povzbuzuje na cestě záhrobím (Viz Peklo II,70).

Když se projevy Markétina mystického života staly tak častými, že je nebylo možné utajit na veřejnosti, Markéta cítila potřebu vystoupit na skálu více vzdálenou od města, do malé cely u kostela S. Basilio. Posledních devět let svého života tedy přebývala v ústraní cely na skále. Byla to pro ni doba kontemplativního ticha střídaná s duchovním bojem s ďáblem. V posledním období se navíc musela zříci duchovní pomoci bratra Giunty, protože ten byl přeložen do Sieny. Jejím novým zpovědníkem se stal kněz Ser Badia Venturi, který díky kontaktu s Markétou změnil svůj dřívější nezřízený život. Markéta zemřela 22. února 1297 a přítomní si mohli všimnout tajemné sladkosti a jemné vůně, což pochopili jako nebeské znamení mnoha přijatých darů milosti a svatosti. Od té doby se její hrob ve stěně kostela S. Basilio stal místem, kde jí mnoho lidí všeho druhu a postavení prokazovalo lásku a úctu. Markétin kult měl v Cortoně obrovský úspěch ve 14. století, což je také spojeno s faktem, že se Cortona v této době politicky osamostatnila od Arezza. Kult však zůstal až do konce středověku pouze na regionální úrovni a dál se rozšířil až po roce 1600. V roce 1634 se uskutečnilo místní zkoumání s cílem blahořečení. Dne 16. května 1728 papež Benedikt XIII. Markétu svatořečil.