S napětím očekávaná apoštolská exhortace, která je výsledkem dvouletého synodálního procesu, byla ve Vatikánu zveřejněna v pátek 8. dubna 2016 s názvem Amoris laetitia (Radost lásky, zkratka AL).1 Úmyslně nese datum papežova podpisu 19. března, tj. slavnosti sv. Josefa, kterému papež věnoval pěknou katechezi před dvěma lety, v níž jej představil jako „vzor vychovatele a tatínka, otce“.2 Doba mezi podpisem a zveřejněním dokumentu byla určena k překladu do hlavních světových jazyků. Tentokrát se podařilo zachovat embargo a zabránit předčasným únikům textu do novin, které provázely např. vydání encykliky Laudato si´v červnu 2015. To je samo o sobě úspěchem, neboť v posledních letech dochází ve Vatikánu k únikům tajných dokumentů poměrně často. Uvedená encyklika, věnovaná péči o společný domov, mohla být díky únikům kritizována ještě dříve než vyšla. Ohledně apoštolské exhortace se muselo počkat do jejího zveřejnění v pátek v poledne středoevropského času (tisková konference začala v 11:30, embargo na dokument trvalo do 12:00). Napětí zvyšoval fakt, že o tématech souvisejících s rodinou se v církvi bouřlivě diskutovalo nejen na obou zasedáních biskupských synod (2014 a 2015). Jedná se o dlouhý dokument, který má 9 kapitol, 325 článků (tj. v podstatě odstavců) a 391 poznámek pod čarou. Tímto textem nemám v úmyslu psát nějaký komentář nebo důkladný rozbor tohoto důležitého textu, ale předkládám jen pár prvních postřehů.
Ostatně sám papež v exhortaci nedoporučuje „povšechnou a spěšnou četbu“: „Lépe ji budou moci docenit jak rodiny, tak asistenti rodinné pastorace, pokud se postupně a trpělivě zahloubají do jednotlivých částí anebo pokud budou hledat to, co potřebují v konkrétních okolnostech.“ (AL 7) Ocituji ještě charakteristiku rozvržení celého dokumentu, do kterého jsem vložil odkazy na jednotlivé kapitoly, přičemž ústřední jsou kapitoly 4. a 5.: „Text zahajuji jakousi předehrou inspirovanou Písmem svatým, aby udávalo odpovídající tón /1. kapitola/. Počínaje odtud, ve snaze stát nohama na zemi, budu uvažovat o nynější situaci rodin /2. kapitola/. Potom připomenu několik podstatných prvků církevní nauky o manželství a rodině /3. kapitola/, aby vznikl prostor pro dvě ústřední kapitoly věnované lásce /4. a 5. kapitola/. Potom zdůrazním některé pastorační přístupy, aby nás vedly k vytváření solidních a plodných rodin podle Božího plánu /6. kapitola/, a jednu kapitolu věnuji výchově dětí /7. kapitola/. Potom se zastavím u výzvy k milosrdenství a u pastoračního rozlišování situací, které plně neodpovídají tomu, co nám nabízí Pán /8. kapitola/, a nakonec načrtnu pár rysů rodinné spirituality /9. kapitola/.“ (AL 6).
Tři poznámky před četbou exhortace
Nejprve bych rád předeslal tři poznámky:
1) Myslím si, že pro pochopení textů papeže Františka a v podstatě celého jeho pontifikátu je třeba důkladnější znalost jak jeho osobnosti, tak prostředí, které jej formovalo. Zvlášť Evropané mohou mít potíž při pochopení některých kroků papeže „z konce světa“. Podle mne nejlepší knihou, která českému čtenáři pomůže přiblížit postavu papeže Františka a poskytnout určitý klíč pro jeho lepší pochopení, je obsáhlé dílo britského žurnalisty Austena Ivereigha (nar. 1966) s názvem Papež reformátor (originál zní Velký reformátor).3 Dočteme se zde mnoho zajímavého.
Např. v kapitole Člověk pro druhé o období let 2008–2012 je uvedeno: „Byl navýsost kolegiálním a spolupracujícím vůdcem. Každých čtrnáct dní se setkával se svými šesti pomocnými biskupy – všichni byli jeho kandidáty – aby kolektivně řídili rozlehlou diecézi. Biskup Jorge Lozano vzpomíná: Naslouchal nám, respektoval každého z nás v záležitostech naší odpovědnosti, ale on byl arcibiskup. Když jsme například probírali změny v obsazení kněžími, fungovali jsme jako diecéze. Sešli jsme se a hovořili o tom, která farnost potřebuje kněze, která potřebuje změnu. Ale když šlo o citlivou záležitost, mluvil napřed s biskupem, kterého se týkala. Všichni u stolu vyjádřili názor, on pak řekl dobře, teď to promyslím a dám vám vědět. O několik dnů později zavolal biskupovi, jehož se záležitost nejvíc týkala, jestli souhlasí s jeho rozhodnutím. Pokud souhlasil, zavolal i nám ostatním a seznámil nás se svým rozhodnutím. Mezi ním a pomocnými biskupy panoval velice kladný vztah kolegiality jednoty.“ (s. 339-340).
Ještě o něco dřív se ve stejné knize dočteme o ústřední roli, kterou současný papež sehrál při posledním plenárním zasedání Rady latinskoamerických biskupských konferencí (CELAM, založena v roce 1955, byla inspirací a vzorem pro myšlenku synody biskupů) v Aparecidě v květnu roku 2007. Tehdy vedl tým, který vypracoval vysoce ceněný a misijně laděný závěrečný dokument. Na rozdíl od předchozích zasedání se jednalo o zcela originální dokument a ne jen o mírně upravenou variantu předem připraveného textu z Říma. Austen Ivereigh přibližuje málo známé skutečnosti, že tuto svobodu bez větších zásahů z Říma umožnil papež Benedikt XVI., což byl určitý paradox, neboť ještě v osmdesátých a devadesátých letech 20. století v roli prefekta kongregace pro nauku víry teologicky ospravedlňoval vatikánský centralismus. Při letu do Aparecidy na slavnostní zahájení prý Benedikt XVI. tehdy prohlásil: „Jsem si jistý, že tady se rozhodne o budoucnosti katolické církve. Možná jen o její části, ale bude to podstatná část.“ (s. 303). Tehdejší závěrečný dokument byl vysoce ceněn a stal se programem, klíčem k novému významnému evangelizačnímu úsilí v Latinské Americe. Podle Ivereigha ve světě nebylo nic, co by se s tímto dokumentem mohlo srovnávat, což z něj dělalo program nejen pro Latinskou Ameriku, ale pro celou univerzální církev (s. 307). Způsob práce i kolegiální atmosféra byla inspirací pro možnou obnovu synodality prostřednictvím synody biskupů. Tato kniha nabízí mnoho dalších informací, které pomohou porozumět jednání současného papeže a přiblíží jeho kořeny (samozřejmě včetně jezuitské spirituality).
2) Druhá poznámka se týká úzké souvislosti mezi jednotlivými dokumenty a různými promluvami papeže Františka. Přes již tradiční těžko obsáhnutelné množství textů, typické pro pontifikáty moderních papežů, na mne produkce současného papeže (a samozřejmě jeho nejbližších spolupracovníků) dělá dojem více sevřenějšího a kompaktnějšího díla, v němž se častěji opakují některá typická témata.4 Domnívám se, že novou apoštolskou exhortaci je třeba číst v souvislosti s předchozí, kterou byla exhortace o hlásání evangelia v současné světě Evangelii gaudium (Radost evangelia, zkratka EG) z 24. listopadu 2013. Při srovnání obou dokumentů nalezneme více vzájemných souvislostí než jen slovo „radost“ v názvu nebo v jistém smyslu omluvná slova ohledně „rozsahu, který může připadat neúměrný“ (EG 18), resp. o „nevyhnutelné obsáhlosti“ (AL 7) nebo také důležitá a pro někoho možná překvapivá slova o roli učitelského úřadu. V Evangelii gaudium: „Nemyslím si ani, že je zapotřebí očekávat od papežského magisteria konečné nebo kompletní slovo ke všem otázkám, které se týkají církve a svatě. Není vhodné, aby papež nahrazoval místní episkopáty při rozlišování všech těchto otázek, které se vyskytují na jejich územích. V tomto smyslu vnímám potřebu pokračovat v blahodárné „decentralizaci“.“ (EG 16) V Amores laetitia: „Připomenutím, že čas je nadřazen prostoru, bych rád zdůraznil, že ne všechny věroučné, morální nebo pastorální diskuse musejí být vyřešeny zásahem magisteria. V církvi je přirozeně nezbytná jednota věrouky i praxe, což však nepřekáží různým způsobům interpretace některých aspektů věrouky nebo z nich plynoucích důsledků. Tak tomu bude, dokud nám Duch neumožní dosáhnout plné pravdy (srov. Jan 16,13), to znamená, až nás dokonale uvede do Kristova tajemství a budeme moci obsáhnout všechno jediným pohledem. Kromě toho v každé zemi či každém regionu je možné hledat více inkulturovaná řešení pozorná k místním tradicím a problémům.“ (AL 3). Mimochodem v tomto citátu z AL navíc zaznívá jeden ze čtyř Bergogliových principů, jejichž bližší charakteristiku najdeme v Evangelii gaudium (ve III. části čtvrté kapitoly s názvem Obecné dobro a sociální smír, čl. 217-237) a jejichž původ stručně vysvětluje ve své knize Ivereigh (na s. 153-154). Jedná se o principy: Čas je nadřazen prostoru, jednota má převahu nad konfliktem, realita je důležitější než idea a celek je nadřazen části. To samozřejmě běžnému čtenáři exhortace unikne. I přes nebývale obsáhlý poznámkový aparát, který by zasluhoval sám o sobě větší pozornost, v něm nenalezneme všechny zdroje a odkazy v textu.
3) Třetí předběžná poznámka se týká závaznosti textu, o které se podobně jako u jiných dokumentů moderní doby živě diskutuje. Giuseppe Lorizio, řádný profesor fundamentální teologie na Papežské lateránské univerzitě k tomu mimo jiné uvedl: „Amoris Laetitia je stejně tak platná jako apoštolská exhortace Familiaris Consortio sv. Jana Pavla II. z roku 1981.“ Článek o vyjádření tohoto teologa uvádí, že „stalo se to už za posledního koncilu, který byl – podle některých hlasů – událostí ryze pastorační povahy, a proto jsou jeho výroky pro věřící údajně nezávazné. A nyní se totéž činí s papežem Františkem, když se jeho učení jeví jako těžce stravitelné kvůli svému evangelnímu stylu, jako v případě posynodální apoštolské exhortace Amoris Laetitia.“ K tomu prof. Lorizio uvedl: „Je ovšem nutné říci a zdůraznit, že ačkoli má určitý dokument nebo koncil takzvaně pastorační povahu, neplatí jeho učení méně než doktrinální dokumenty a vyjádření. Pastorace totiž zahrnuje také nauku. Pokud církev vnímá jako potřebné klást si otázky na dvou biskupských synodách a potom vyjádřit výsledek této práce v dokumentu, podepsaném papežem, děje se to rovněž proto, že chce vyhlásit něco, co se liší od předchozích výnosů.“5
Komentář Massima Faggioliho
Z mnoha reakcí na vydanou exhortaci mě zaujal např. jeden z prvních komentářů od Massima Faggioliho, z něhož volně vybírám pár myšlenek: Dlouhý a složitý dokument, kterým je právě vydaná apoštolská exhortace Amoris Laetitia, odpovídá situaci katolické církve rozšířené po celé zemi, v níž je manželství a rodina mnohem pestřejší skutečností než v době Tridentského koncilu, který před 450 lety kodifikoval pohled katolické církve na manželství. Dokument ocení ti, kteří očekávali vyjádření nového přístupu k různým otázkám manželství a rodiny ze strany papeže Františka. Budou však zklamáni ti, kdo doufali v uskutečnění radikálních změn. Formulace dokumentu brání, aby některá z teologických či pastoračních pozic, které se v průběhu dvou let diskusí mnohokrát střetly, jej považovala za své vítězství nebo úplnou porážku. Faggioli rovněž upozornil na skutečnost, že text pokorně uznává spoluvinu církve a jejích služebníků, že způsob, kterým mnohdy představovali manželství a rodinu, přispěl ke snížení přitažlivosti tohoto ideálu:
„36. Zároveň máme být pokorní a realističtí, abychom uznali, že náš způsob prezentace křesťanského přesvědčení a zacházení s lidmi někdy přispěly ke vzniku toho, na co si dnes stěžujeme, a ozdravná sebekritická reakce je tedy na nás. Kromě toho jsme často prezentovali manželství způsobem, který jeho sjednocující účel, pozvání k růstu v lásce a ideál vzájemné pomoci ponechával ve stínu téměř exkluzivního důrazu na povinnost plodit potomstvo. Také jsme nedoprovázeli dobře novomanžele v prvních letech jejich života nabídkou přizpůsobenou jejich pracovní době, jejich jazyku a jejich nejkonkrétnějším starostem. Jindy jsme prezentovali příliš abstraktní a téměř uměle zbudovaný teologický ideál vzdálený konkrétní situaci a skutečným možnostem rodin takových, jaké jsou. Tato vypjatá idealizace, zejména pokud jsme nevzbudili důvěru v milost, nevedla k tomu, že se manželství stalo více přitažlivým a touženým, nýbrž zcela naopak.
37. Dlouhou dobu jsme si mysleli, že jsme pouhým důrazem na věroučné, bioetické a morální otázky bez motivování otevřenosti vůči milosti již dostatečně podpořili rodiny, upevnili svazek manželů a naplnili jejich společný život smyslem. S potížemi podáváme manželství jako dynamickou cestu růstu a realizace spíše než jako tíhu, kterou je třeba celý život snášet. Nesnadno také dáváme prostor vědomí /osobně bych při překladu zřejmě dal přednost výrazu svědomí – pozn. MV/ věřících, kteří častokrát velmi dobře odpovídají evangeliu v rámci svých omezení a mohou nést dál svoje osobní rozlišování situací, ve kterých se hroutí všechna schémata. Jsme povoláni formovat svědomí, nikoli vznášet nárok jej nahradit.“ (AL 36-37)
Papež k diskusi o změně v přístupu k rozvedeným a znovusezdaným
Největší pozornost se samozřejmě soustředila na skutečnost, zda exhortace přináší nějakou změnu v postoji k rozvedeným a znovusezdaným párům a v jejich možnosti přijímat eucharistii. K tématu se vyjádřil samotný papež při tradiční tiskové konferenci na palubě letadla, tentokrát to bylo 16. dubna 2016 při návratu z jednodenní návštěvy Řecka (především šlo o návštěvu uprchlíků na řeckém ostrově Lesbos).6 Novinář z Wall Street Journal připomněl diskusi a otázku, zda se něco změnilo, pokud jde o disciplinu přístupu ke svátostem pro rozvedené a znovusezdané: „Jedni říkají, že ano a druzí nikoli. Co byste řekl katolíkovi, který chce vědět, zda existují nějaké nové konkrétní možnosti, které před vydáním exhortace neexistovaly?“ Papež odpověděl: „Mohu říci, že ano, a udělat tečku. Byla by to však příliš stručná odpověď. Doporučuji všem, abyste si přečetli prezentaci, kterou přednesl kardinál Schönborn, který je velkým teologem. Je členem Kongregace pro nauku víry a dobře zná církevní věrouku. V té prezentaci najdete odpověď na svoji otázku.“7
Doplňující otázku k tomuto tématu položil novinář z francouzského deníku Le Figaro: „Proč jste ve zmíněné exhortaci učinil tu známou poznámku pod čarou č. 351 týkající se problému rozvedených a znovu sezdaných. Proč je tato poznámka tak důležitá? Předpokládal jste nějaký odpor anebo jste chtěl říci, že tento bod není tak důležitý?“ Papežova odpověď: „Poslyšte, jeden z posledních papežů, když mluvil o koncilu, řekl, že koncily byly dva. Ten Druhý vatikánský probíhal v bazilice sv. Petra a jiný byl ten mediální. Když jsem svolal první synodu, bylo velkou starostí většiny médií, zda budou moci k eucharistii přistupovat rozvedení a znovusezdaní. A poněvadž já nejsem svatý, poněkud mne to zlobilo, ale také rmoutilo. Myslím si totiž: Copak ti, co tak v médiích mluví, nevidí, že to není zásadní problém? Nevnímají, že rodina na celém světě je v krizi? A že rodina je základ společnosti! Copak nevidí, že mladí nechtějí uzavírat sňatky? Nevidí, že v Evropě je pokles porodnosti, který je k zaplakání? Nevidí, že nedostatek práce a pracovní podmínky způsobují, že rodiče si musí brát dvoje zaměstnání a děti vyrůstají samy a nenaučí se růst v dialogu s tatínkem a maminkou: Toto jsou zásadní problémy! Já si nepamatuji číslo té poznámky, ale je-li něco takového v poznámce, tak proto, že to bylo řečeno v Evangelii gaudium. To je jisté. Určitě je tam citace z Evangelii gaudium. Nepamatuji si číslo, ale určitě je to tak.“8
Nepřesnosti v českém překladu
I když chápu touhu po rychlém českém textu apoštolské exhortace a oceňuji, že již velmi brzo byla jeho pracovní verze k dispozici na stránkách české redakce Vatikánského radia, přál bych si, aby jejímu překladu byla věnována větší pozornost. Kromě již zmíněných nepřesností nebo chyb je to např. přirovnání souhrnu vystoupení synodálních otců k „drahocennému polyedru“ (AL 4, překlad české redakce RV). Souhrn, publikovaný ČBK, uvádí výraz „cenný mnohostěn“. Jak upozornil při prezentaci kardinál Baldisseri, motiv „mnohostěnu“ byl použit už v Evangelii gaudium (EG 236). Takže tu máme příklad další souvislosti těchto dvou dokumentů, který bychom v poznámkách hledali marně. Oceňuji, že se už v textu nemluví o „komplexních (manželských) situacích“, jak uváděl český překlad závěrečné zprávy synody biskupů z roku 2015, ale srozumitelněji o „složitých (manželských) situacích“. Pouze citát z této závěrečné zprávy v čl. 249 tento nesrozumitelný termín opakuje. Kvalitní a čtivý překlad nepochybně lépe pomůže naplňovat jeden z cílů této exhortace, který papež formuloval slovy: „Doufám, že prostřednictvím četby každý pocítí povolání pečovat s láskou o život rodin, protože ,rodiny nejsou problém, ale především příležitost‘.“ (AL 7)
1 Apoštolskou exhortaci Amoris laetitia cituji z pracovního překladu zveřejněného na stránkách české redakce Vatikánského radia. Je třeba upozornit, že překlad není vždy přesný a obsahuje některé chyby (viz dále).
Pro českého čtenáře je k dispozici také souhrn dokumentu, jehož český překlad publikovala Česká biskupská konference. Shrnutí dokumentu Amoris laetitia, o lásce v rodině. Cirkev.cz, 8.4.2016. Dostupné online: http://www.cirkev.cz/cs/aktuality/160408shrnuti-dokumentu-amoris-laetiti... [cit. 2016-04-22]
2 Sv. Josef, vychovatel : katecheze Svatého otce na gen. audienci, nám. sv. Petra. Radio Vaticana, 19.3.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19813 [cit. 2016-04-22]
3 Ivereigh, Austen. Papež reformátor. Praha : Stanislav Juhaňák - Triton, 2016. (název anglického originálu: The great reformer: Francis and the making of a radical pope).
4 U příležitosti tříletého výročí pontifikátu papeže Františka německá redakce Vatikánského rádia vybrala pět klíčových slov/témat papeže spolu s ukázkami z jeho projevů. Těmi slovy jsou: milosrdenství, periférie, vycházet/vyjít, ochrana stvoření a něha. Více viz Schlüsselwörter des Pontifikats, Teil 1: „Barmherzigkeit". Radio Vatikan, 7.3.2016. Dostupné online: http://de.radiovaticana.va/news/2016/03/07/drei_jahre_franziskus_die_sch... [cit. 2016-04-22]
5 Těžko stravitelná Amoris Laetitia. Radio Vaticana, 22.4.2016. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23643 [cit. 2016-04-22].
6 O migraci a exhortaci o rodině : s papežem na tiskové konferenci při návratu z ostrova Lesbos. Radio Vaticana, 18.4.2016. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23617 [cit. 2016-04-22].
7 Ve výběru z prezentace vídeňského arcibiskupa kardinála Christoph Schönborna o exhortaci se v českém překladu na stránkách vatikánského radia uvádí: „Jsme-li přesvědčeni, že všechno je černobílé, můžeme někdy uzavírat cesty milosti a růstu a odrazovat od procesu posvěcování, které oslavuje Boha“ (AL 305) ... Ve smyslu této „via caritatis“ (AL 306) papež potvrzuje, prostě a jednoduše v jedné z poznámek (351), že je možné poskytnout také svátostnou pomoc v případě „neregulérních“ situací. Neposkytuje k tomu ale žádnou kazuistiku, žádné recepty, nýbrž pouze připomíná své už proslavené věty: „Kněžím připomínám, že zpovědnice nesmí být mučírnou, ale místem Pánova milosrdenství“ (EG 44) a eucharistie „není oceněním pro dokonalé, ale velkorysým lékem a pokrmem slabých (EG 44).“ K tomu je třeba dodat, že druhý citát o „léku a pokrmu slabých“ je ve skutečnosti z EG 47 a také, že výběr a překlad z prezentace vynechává ještě jiný důležitý citát z Evangelii gaudium, které kardinál zmínil: „Malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který prožívá své dny, aniž by čelil vážným těžkostem.“ (EG 44).
Kompletní text prezentace v různých jazykových mutacích, i když někdy s chybnými odkazy ať už v italském originále nebo v některých překladech, je k dispozici na stránkách Vatikánu. Viz Conferenza Stampa per la presentazione dell’Esortazione Apostolica post-sinodale del Santo Padre Francesco “Amoris laetitia”, sull’amore nella famiglia, 08.04.2016. Dostupné online:http://press.vatican.va/content/salastampa/it/bollettino/pubblico/2016/0... [cit. 2016-04-22].
8 Pro lepší srozumitelnost ocituji celý článek 305 a poznámku 351 z českého pracovního překladu: „Proto se pastýř u těch, kdo žijí v „neregulérních“ situacích, nemůže spokojit jenom s aplikací mravních zákonů, jako by to byly kameny vrhané na život lidí. Je to případ uzavřených srdcí, která se často skrývají dokonce i za církevními naukami, jež „se usazují na Mojžíšovu katedru, odkud někdy nadřazeně a povrchně posuzují obtížné případy a zraněné rodiny.“[349] V tomtéž smyslu se vyslovila Mezinárodní teologická komise: „Přirozený zákon tudíž nemůže být prezentován jako již předem ustavený souhrn norem, jež se mravnímu subjektu ukládají apriorně. Přirozený zákon totiž představuje pramen objektivní inspirace v procesu, v němž mravní subjekt dospívá ke svému rozhodnutí. [350] V důsledku polehčujících podmínění či faktorů je možné, že v objektivní situaci hříchu, která není subjektivní nebo plnou vinou, je možné žít v milosti Boží, je možné milovat, a je možné také růst v životě milosti a lásky a dostávat za tím účelem pomoc církve.[351] Rozlišování má pomoci nalézt možné cesty, jak odpovědět Bohu a růst skrze omezení. Věříme-li, že všechno je bílé nebo řerné, uzavíráme někdy cestu milosti a růstu a odrazujeme od posvěcování, které oslavuje Boha. Pamatujme, že „malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který prožívá své dny, aniž by čelil vážným těžkostem.“[352] Konkrétní pastorace kněží a komunit se nemůže obejít bez osvojení si této skutečnosti.
Poznámka: [351] V některých případech by mohlo jít také o pomoc svátostnou. Proto „kněžím připomínám, že zpovědnice nemá být mučírnou, nýbrž místem Pánova milosrdenství, které nás podněcuje ke konání možného dobra.“ (EG 44).
V českém překladu poznámky však schází druhý citát z Evangelii gaudium, že eucharistie „není odměnou pro dokonalé, nýbrž velkorysým lékem a pokrmem slabých.“ (EG 47)