Klerikalismus

Nejprve se zamysleme nad samotným pojmem klerikalismus.1 Přesně jej definovat není snadné. Německý církevní historik Hubert Jedin (1900-1980) k tomu uvedl: „Klerikalismus, to není žádný pojem, nýbrž heslo. Nikdo ho nemůže definovat, pouze se může pokoušet popsat jeho obsah.“2 Přesto se pokusím předložit ve velké stručnosti a zjednodušení tři různá pojetí klerikalismu:3

1) Klerikalismus je činnost církví a jejich duchovenstva, která překračuje úzce vymezený prostor daný jejich náboženským posláním do sféry politické, ekonomické a kulturní s cílem trvale ji ovlivňovat, získávat moc do svých rukou, případně se na ní podílet. Někdy bývá tento klerikalismus označován jako tzv. společenský klerikalismus.

2) Ve druhém pojetí je klerikalismus v podstatě synonymem pro katolicismus, resp. častěji pro politický katolicismus. Antiklerikalismus tak znamená antikatolicismus. Autoři, většinou kritici klerikalismu, místo pojmu katolík užívají pojem klerikál, a to v pejorativním významu jako nadávku. Klerikál je člověk usilující o uplatnění politických cílů katolické církve v životě společnosti. Zároveň je klerikál symbolem nepokrokového člověka, reakcionáře a zpátečníka.

3) Se třetím pojetím se můžeme setkat především v podobě antiklerikalismu. Ve vlastním slova smyslu se jedná o postoj proti duchovenstvu, někdy označovaný i jako laicismus. Konkrétně jde např. odmítání rozdílů mezi duchovenstvem a laiky nebo o boj proti různým prohřeškům duchovenstva (zneužívání moci, touha po penězích, pochybení osobní atd.).

Klerikalismus podle papeže Františka

Výše uvedené charakteristiky tří pojetí klerikalismu vycházejí ze studia publicistiky a polemiky v českém prostředí na přelomu 19. a 20. století. Nyní se podívejme na pojem klerikalismus u současného papeže. Samotný pojem klerikalismus nepatří k příliš často používaným termínům papeže Františka.4 Na druhou stranu kritika církevních hodnostářů, jejich zesvětštění a touha po kariéře, patří k častým tématům papežových promluv.5 Když jsem procházel některá vyjádření papeže Františka k tématu klerikalismus, dostal jsem se až k textu z doby předtím, než se stal papežem. Jako u mnoha jiných témat to podle mne potvrzuje skutečnost kontinuity myšlenek současného papeže. Navíc se podle mého jedná o jedno z nejsrozumitelnějších vyjádření papeže k tématu. V citované pasáži knižního rozhovoru z roku 2010 mezi tehdejším arcibiskupem-kardinálem Bergogliem a rabínem Abrahamem Skorkou kritizoval dnešní papež klerikalismus jako „zfalšované pojetí náboženství“ (tj. když biskup nebo kněz nenaslouchá komunitě a jedná stylem „tady velím já“), ale i „militantní laicismus“:

My kněží a biskupové se musíme vyvarovat nebezpečí klerikalismu, což je zfalšované pojetí náboženství. Římskokatolická církev, to je veškerý věřící lid Boží, včetně kněží. Kněz předává slovo Boží a bere na sebe cítění veškerého Božího lidu, on z kazatelny prorokuje, nabádá, vyučuje. A když vede diecézi nebo farnost, musí své komunitě naslouchat, aby dospěl k rozhodnutím a správně jí vedl. Avšak pokud prosazuje sám sebe, pokud tak či onak říká „tady velím já“, upadá do klerikalismu. Naneštěstí u kněží vídáme i způsoby chování, které nejsou v souladu s hledáním harmonie ve jménu Božím. Někteří kněží upadají svými veřejnými prohlášeními do klerikalismu. Církev však hájí autonomii lidských záležitostí. Zdravá autonomie je zdravá nekonfesijnost, v níž se ctí různé kompetence. Církev nebude lékařům říkat, jak mají operovat. Dobrý však není ani militantní laicismus, který se staví proti všemu transcendentnímu nebo požaduje, aby náboženství nevykročilo ze sakristie. Církev poskytuje hodnoty, oni ať dělají to ostatní.“6

V úryvku čteme, že kněz „z kazatelny prorokuje, nabádá, vyučuje“. O tři roky později, v prosinci 2013 již v roli papeže, během svého kázání při ranní liturgii v kapli Domu sv. Marty uvedl, že když v Božím lidu schází proroctví, jeho místo obsazuje klerikalismus:

Když v Božím lidu není proroctví, pak prázdné místo, které po něm zbude, obsazuje klerikalismus. A právě tento klerikalismus klade Ježíšovi otázku: »Jakou mocí děláš tyto věci? Kdo ti k tomu dal plnou moc?« (Mt 21,23). Paměť příslibu i naděje jít vpřed jsou redukovány na pouhou přítomnost. Není minulost, ani nadějná budoucnost. Přítomnost je legální, a pokud je legální, jdi dál.“7

V té souvislosti papež uvedl, že jakmile vládne legalismus, není Boží Slovo a věřící lid Boží se v srdci rmoutí, protože nenachází Pána: chybí mu proroctví.8 Oproti klerikální redukce na přítomnost připomněl papež důležitou roli proroka:

Prorok si je vědom přislíbení a ve svém srdci nosí Boží příslib, žije jej, pamatuje na něj, opakuje jej. Potom hledí do přítomnosti, hledí na svůj lid, pocítí moc Ducha a podává lidu slovo, které jej osvobozuje a pozvedá, aby pokračoval v cestě vstříc budoucnosti. Prorok je člověkem tří dob: příslibu z minulosti, kontemplace přítomnosti a odvahy ukázat cestu k budoucnosti. Pán vždycky svůj lid opatroval skrze proroky v obtížných momentech, v nichž byl lid zarmoucen či zdrcen.“

V apoštolské exhortaci Evangelii gaudium z listopadu 2013 je termín klerikalismus zmíněn jen v jedné souvislosti, i když k tématu by bylo možné vztáhnout celou druhou část II. kapitoly s názvem Pokušení pastoračních pracovníků (čl. 76-109). Pro jistotu uvádím celý citát článku, v němž je zmíněn „přepjatý klerikalismus“, který je překážkou uplatnění odpovědnosti laiků v církvi, neboť je drží stranou od rozhodování:

Laici jsou jednoduše nezměrnou většinou Božího lidu. Slouží jim menšina, kterou tvoří svěcení služebníci. Vědomí identity a misijního poslání laika vzrostlo. Máme velký, byť nedostačující počet laiků se zakořeněným smyslem pro společenství a obrovskou věrností závazku k činorodé lásce, katechezi a slavení víry. Uvědomění této odpovědnosti laiků rodící se ze křtu a biřmování není všude stejné. V některých případech proto, že nebyli formováni k přijímání odpovědnosti, v jiných proto, že nenašli prostor ve svých místních církvích, aby se mohli vyjádřit a jednat, z důvodů přepjatého klerikalismu, který je drží stranou od rozhodování. Třebaže roste účast mnohých na laických službách, neodráží se toto nasazení v pronikání křesťanských hodnot v sociálním, politickém a ekonomickém prostředí. Omezuje se často na vnitrocírkevní úkoly bez skutečného nasazení pro aplikaci evangelia na přeměně společnosti. Formace laiků a evangelizace profesních a intelektuálních kategorií představují důležitou pastorační výzvu.“ (EG, 102)

Pro ilustraci užívání pojmu klerikalismus papežem Františkem jsem vybral ještě dva citáty, v nichž mluvil o „nemoci klerikalismu“.9 První citát je z promluvy papeže o problémech velkoměstské pastorace z listopadu 2014, v němž nemoc klerikalismu označila za jeden z nejzávažnějších problémů:

Naučme se spolupracovat s těmi, kdo účinně pracují ve prospěch chudých. Charitní pastorace je také příhodný prostor pro ekumenickou spolupráci. Při tom všem je velice důležitý protagonismus laiků a samotných chudých lidí. A také svoboda laiků, protože to, co nás vězní a zavírá dveře, je nemoc klerikalismu. A to je jeden z nejvážnějších problémů.“10

Druhý citát je ze setkání s kněžími z římské diecéze v bazilice sv. Jana v Lateránu v únoru 2016. V něm papež uvedl, že nemocí klerikalismu trpí všichni, včetně jeho samotného:

Pokud si Pán přál Svatý rok milosrdenství, pak proto, aby bylo milosrdenství v církvi a aby se odpouštěly hříchy. Není to snadné, protože jsme často rigidní. Jsme přísní nebo panovační... Je zapotřebí léčit nemoc klerikalismu... Nemoc klerikalismu mají všichni, všichni. Já také. Všichni ji máme. Nebuďme knížaty, nebuďme pány. Buďme služebníky lidí.“11

Klerici a laici v bibli a v kodexu církevního práva

Podívejme se, co znamená slovo klérus, od něhož je slovo klerikalismus odvozeno. Vybírám z několika různých vysvětlení:12 Klérus (z řeckého KLÉROS, latinského CLERUS), znamená „úděl“ nebo „podíl“, také „část získaná údělem“, tj. co bylo uděleno (např. půda v době feudalismu), též životní úděl, tj. přidělený úkol, osud nebo také „los“ a podíl, který je losem přidělen. Od 3. století to bylo označení čekatelů kněžského svěcení, podle sv. Jeronýma (cca 347-420) se klerikové nazývají proto, že jsou částí Pána, tj. mají na něm podíl, sv. Augustin (354-430) vysvětluje termín klérus skutečností, že apoštol Matěj byl zvolen losem (viz Sk 1,23-26).

Pro ilustraci skutečnosti, že se termín klérus v Novém zákoně vztahoval na celou obec, odkazuje ve své knize Neuner na pasáž z 1. listu Petrova, kde ti, co jsou starším svěřeni, jsou označeni řeckým slovem KLÉRON: „Starší mezi vámi napomínám, sám také starší, svědek utrpení Kristových i účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni (KLÉRON), ale buďte jim příkladem.“ (1P 5,1-3).13

Pro úplnost a v maximální stručnosti uvádím, že slovo laik je z řeckého LAIKOS, tj. patřící k lidu (řecky LAOS). Laikem je ten, kdo náleží k Božímu lidu, včetně nositelů církevního úřadu, resp. služby. Laici a klerikové tedy nestojí v protikladu, ale jsou to čestná označení, náležející všem křesťanům.

Přeskočme nyní celé dějiny, v nichž se formovalo rozdělení jednoho Božího lidu na dvě části, na laiky a kleriky14 a nahlédněme do platného kodexu církevního práva z roku 1983. Z něho upozorním jen na některé kánony.

Hned první kánon druhé knihy Kodexu církevního práva s názvem Boží lid uvádí, že všichni křesťané (slovenský i alternativní český překlad od Františka Poláška /1934-2015/ oproti českému oficiálnímu překladu od Miroslava Zedníčka /1931-2012/ překládá latinské Christifideles slovem „věřící“) jsou účastni Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského: „Křesťané (Christifideles) jsou lidé, kteří byli křtem vtěleni do Krista, stali se božím lidem, a z toho důvodu jsou účastni, každý svým způsobem, Kristova úřadu knežského, prorockého a královského; podle svého vlastního postavení jsou povoláni k poslání, které svěřil Bůh církvi, aby je plnila ve světě.“ (kán. 204 §1)

O kus dál se dočteme o rozdělení křesťanů na duchovní (kleriky) a laiky. Důležité je, že toto rozdělení se odkazuje na „boží ustanovení“, tj. záležitost danou Bohem, na které není možné nic měnit.15 Toto rozdělení však nemá oporu v biblickém svědectví, jak dále uvidíme:16 „Z božího ustanovení jsou někteří z křesťanů posvátnými služebníky, které právo nazývá duchovní (lat. clerici); ostatní se nazývají laikové (lat. laici) čili křesťané, kteří nepřijali svátost svěcení.“ (kán. 207 §1). Je zajímavé, že oficiální český překlad kodexu (Zedníčkův) si u laiků pomáhá vysvětlením, že jsou to křesťané, kteří nepřijali svátost svěcení. Neoficiální překlad (Poláškův) lépe vystihuje latinský originál: „Z ustanovení Božího jsou v církvi mezi věřícími svěcení služebníci (sacri ministri), které právo nazývá též kleriky (duchovními), ostatní pak se nazývají laiky.“

Pomyslnou hranici mezi duchovními/kleriky a laiky představuje podle kodexu jáhenství: „Přijetím jáhenství se osoba stává duchovním a včleňuje se do místní církve nebo osobní prelatury, pro jejíž službu přijala svátost svěcení.“ (kán 266 §1) Kodex rovněž zachovává už středověké rozlišení mezi kleriky a laiky, které charakterizuje „dokonalá a trvalá zdrženlivost“ duchovních: „Duchovní jsou povinni zachovávat dokonalou a trvalou zdrženlivost pro boží království, a proto jsou vázáni celibátem, který je zvláštním božím darem, jímž se mohou duchovní snáze a s nerozděleným srdcem svobodněji oddat Kristu a službě Bohu i lidem.“ (kán 277 §1) Ženatí trvalí jáhnové v tomto kontextu působí jako určitá anomálie.17

Už bylo řečeno, že novozákonní texty neznají rozdělení na kleriky a laiky.18 Nalezneme mnohost různých služeb nebo darů, jak je např. popisuje list Římanům: „Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.“ (Ř 12,6-8) Pokud bychom službu řízení předpokládali jako určitý náznak budoucí služby biskupů či kněží, tak si všimněme, že služba toho „kdo stojí v čele“ je uvedena jako jedna z mnoha služeb a nijak není upřednostněna nebo zdůrazněna. Z dalších svědectví ještě zmíním následující dvě:

A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele.“ (Ef 4,11)

A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení.“ (1K 12,28)

V církvi má charisma každý

Myslím si, že k úvahám o podobě služby, resp. služeb, v katolické církvi by nás měla inspirovat právě biblická svědectví o rozmanitosti služeb. Úvahy o zrušení povinného celibátu pro duchovní nebo o možnostech svěcení žen, ať už pro jáhenskou nebo i kněžskou službu, jsou bez úvah o proměně podoby služby směrem k její větší rozmanitosti podle mne nedostatečné. Na závěr tedy připojuji svoji úvahu, kterou jsem kdysi napsal o pro farní časopis:

Někteří lidé si myslí, že církev existuje jen tam, kde je kněz. To je nesmysl. Církev začíná už tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v Ježíšově jménu (srov. Mt 18, 20: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“). To řekl v jednom rozhovoru pro německé noviny mnichovský arcibiskup a kardinál Reinhard Marx, jeden z členů Rady kardinálů, poradního sboru papeže Františka.19

Určitě nechtěl zpochybnit důležitou a záslužnou práci kněží nebo dokonce vyzývat k nějaké vzpouře proti nim. Upozornil na jednu věc, na kterou v souvislosti s církví občas zapomínáme. Přestože v církvi máme kněze, tj. „specialisty“ nebo „profesionály“, kteří se plně zasvětili službě pro druhé a pro církev (tak dalece, že se zříkají vlastního manželského života), tak nás to nezbavuje povinnosti, abychom přiložili ruku k dílu a každý podle svého obdarování přispěli k budování a existenci církve.

K nedorozumění přispívá historicky vzniklé rozdělení v církvi na kněze a laiky. Zatímco v běžné mluvě je laikem neodborník, neškolený člověk, podle biblického pojetí je laik součástí Božího lidu (lid se řecky řekne LAOS). Podle tohoto pojetí jsou tedy laiky, tj. členy Božího lidu, všichni, kněží i nekneží. Větší problém může být v tom, že řada lidí, ač věřících, se necítí být k žádné službě v církvi dostatečně vybavena. Rádi přijmou pasivní roli příjemců služby druhých, nejlépe nějakých „profesionálů“.

Když se však podíváme do textů Nového zákona, zjistíme, že pro církev bylo charakteristické, že každý měl nějaké obdarování, každý mohl nějakým způsobem posloužit celku. Klasický text je v 1. listu Korinťanům ve 12. kapitole. Apoštol Pavel píše: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.“ (1K 12, 7) Všimněme si, že je dán KAŽDÉMU, že je to DAR Ducha a že neslouží k vlastní seberealizaci, ale „KE SPOLEČNÉMU PROSPĚCHU“. Apoštol Pavel pokračuje: „Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená.“ (1K 12, 8-10) Na konci tohoto jistě ne vyčerpávajícího výčtu znovu připomíná, že nejde o zásluhu jednotlivců, nýbrž o dar Ducha: „To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.“ (1K 12, 11)

Pokud by to někomu nebylo jasné, tak Pavel tuto mnohost obdarování a jejich spolupráci popisuje obrazem jednoho těla s různými údy: „Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem... Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo? Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo.“ (1K 12, 12.18-20) Pak se Pavel obrací na posluchače a jmenuje různé služby v rané církvi (1K 12, 27-28, citováno již výše v textu).

Další Pavlova slova („Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli?...“ 1K 12, 29) zjednodušeně řečeno objasňují, že všichni nemohou dělat všechno, tedy že existuje rozmanitost služeb nebo obdarování, kterě se vzájemně doplňují. A úplně nakonec tohoto oddílu ještě celé své povídání o různých službách mírně zrelativizuje. Když už posluchač pomalu začíná přemýšlet, o jakou službu by se mohl ucházet, Pavel uvede: „Usilujte o vyšší dary! A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu.“ (1K 12, 31) Následuje 13. kapitola s tzv. chvalozpěvem lásky, velmi oblíbeným svatebním čtení, které se však podle celého kontextu vztahuje na všechny mezilidské vztahy v církvi, tj. nejenom na partnerské vztahy (pro připomenutí uvedu alespoň začátek: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“ 1K 13, 1-2).

Važme si tedy služby našich církevních „profesionálů“, ale nezapomínejme hledat svá obdarování a přemýšlet, jak by mohla být využita v těle církve. Domnívám se, že jednou z důležitých charakteristik církve by mělo být právě vědomí, že každý má nějaké charisma, které slouží ku společnému prospěchu. Úkolem představených by mělo být vědomí těchto charismat podporovat a pomáhat jejich uplatnění ve prospěch církve. Mnohost a rozmanitost služeb by mohla být jedním z léků na „nemoc klerikalismu“.

1 Podle poznámek k příspěvku v rámci diskusního večera v pastoračním centru sv. Márie Magdalény při farnosti Bratislava – Rusovce, který se konal 17. června 2016.

2 JEDIN, Hubert. Mittelalterliche Wurzlen des Klerikalismus. In FORSTER, Karl (Hrsg). Klerikalismus heute? Würzburg, 1964, s. 41.

3 Vycházím ze textu Marek, Pavel. Klerikalismus a jeho interpretace ve volebních zápasech katolických stran před 1. světovou válkou. In Teorie a praxe politického katolicismu 1870-2007. Brno, 2008 s. 13-33.

Velmi zajímavým příspěvkem k tématu je také nedávno vydaná kniha: BALÍK, Stanislav, FASORA, Lukáš, HANUŠ, Jiří, VLHA, Marek. Český antiklerikalismus : zdroje, témata a podoba českého antiklerikalismu v letech 1848-1938. Praha, 2015.

4 Připomínám, že u příležitosti tříletého výročí pontifikátu papeže Františka německá redakce Vatikánského rádia vybrala pět klíčových slov/témat papeže spolu s ukázkami z jeho projevů. Těmi slovy jsou podle autorů: milosrdenství, periférie, vycházet/vyjít, ochrana stvoření a něha. Více viz Schlüsselwörter des Pontifikats, Teil 1: „Barmherzigkeit". Radio Vatikan, 7.3.2016. Dostupné online: http://de.radiovaticana.va/news/2016/03/07/drei_jahre_franziskus_die_sch... [cit. 2016-04-22]

5 Na tuto skutečnost upozornil a konkrétními ukázkami ji doložil druhý příspěvek v rámci diskusního večera o klerikalismu, který přednesl místní farář Július Marián Prachár. Působí zde od července 2009 a je jedním ze spoluautorů zajímavé knihy, která na Slovensku vzbudila pozornost: MIKLOŠKO, František, MORAVČÍK, Karol. Radosť evanjelia na Slovensku : pokus o analýzu situácie katolíckej cirkvi. Bratislava, 2015.

6 Jorge Bergolio, Abraham Skorka. O nebi a zemi : papež František o rodině, víře a úloze církve ve 21. století. Praha, 2013, s. 115.

7 Papež František: Chybí-li v církvi proroctví, převládá klerikalismus. Radio Vaticana, 16.12.2013. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19250 [cit. 2016-06-15]

8 Také kritiku lpění na zákonu přednesl papež František několikrát. Osobně mě nejvíc zaujala během mimořádného zasedání synody biskupů v roce 2014, kdy nemířila na kněze, nýbrž na teology obecně. Papež zároveň prokázal schopnost předvídat reakce některých synodních otců. Bylo v pondělí 13. října 2014 před zveřejněním zprávy po první části synody (tzv. Relatio post Disceptacionem), která shrnovala příspěvky jednotlivých synodních otců během veřejných zasedání a následné diskuse, při ranní bohoslužbě v kapli Domu sv. Marty. Tato zpráva mimo jiné obsahovala vstřícná slova vůči lidem s homosexuální orientací, která vzbudila mezi konzervativně laděnými biskupy i laiky velký povyk a kritiku, proto byla nakonec v závěrečné zprávě synody vstřícná formulace změněna. Ještě před zveřejněním zprávy papež kázal na text Ježíšových slov určených znalcům zákona (Lk 11, 29-32): „V nebezpečí byla nauka, učení Zákona, které oni – teologové – vypracovávali celá staletí. Činili tak sice z lásky a ve věrnosti Bohu, ale uzavřeli se v tom... Zapomněli, že Bůh, který je Bohem Zákona, je Bohem překvapení... A to by nás mělo vést k zamyšlení: lpím na svém, na svých idejích? Jsem uzavřený? Anebo jsem otevřený překvapením od Boha? Jsem nehybným člověkem anebo putujícím? Věřím v Ježíše Krista? Věřím v to, co učinil Ježíš, který zemřel, vstal z mrtvých a tím vše končí, anebo věřím, že cesta pokračuje dál až ke zralosti, k manifestaci Pánovy slávy? Jsem schopný chápat znamení časů a být věrný Pánovu hlasu, který se v nich projevuje? Můžeme si dnes položit tyto otázky a žádat Pána o srdce, které miluje Zákon, protože je to Boží Zákon, ale které miluje také Boží překvapení a ví, že tento posvátný Zákon není samoúčelný.“ Papež František kázal o Bohu, který překvapuje. Radio Vaticana, 13.10.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20941 [cit. 2016-06-20]

Pro připomenutí zmíněná kontroverzní pasáž zněla: „Homosexuálové mají dary a kvality, které mohou nabídnout křesťanskému společenství. Jsme schopni přivítat tyto lidi a zaručit jim bratrský prostor v našich komunitách? Oni si často přejí setkání s Církví, která jim nabídne vlídný domov. Jsou naše společenství schopna toto poskytnout, přijmout a ocenit jejich sexuální orientaci, aniž by byla kompromitována katolická nau-ka o rodině a manželství?“ Viz např. Synoda: ohromující změna v poločase. Umlaufoviny, 13.10.2014. Dostupné online: http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny/synoda-ohromujici-zme... [cit. 2016-06-20]

9 Pro zajímavost dodávám, že Július Marián Prachár ve svém příspěvku zmínil rozhovor papeže Františka se zakladatelem deníku La Repubblica, italským intelektuálem Eugenio Scalfarim. Podle zprávy české redakce Vatikánského rádia v rozhovoru papež uvedl: „Krom toho, jak vidím, jste sice nevěřící, ale nejste antiklerikál. To jsou dvě velice odlišné věci“. Scalfari přiznává, že se z něj ovšem antiklerikál stává v tom okamžiku, kdy potkává klerikála. Svatý otec s ním se smíchem souhlasí: „To se mi také stává. Klerikalismus by se totiž neměl spojovat s křesťanstvím. První, kdo nás to naučil, byl svatý Pavel. Apoštol, který jako první hovořil k národům, pohanům, věřícím jiných náboženství.“ Rozhovor papeže Františka se zakladatelem deníku La Repubblica. Radio Vaticana, 3.10.2013. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18922 [cit. 2016-06-20].

10 Římský biskup: Velkoměstská pastorace vyžaduje změnu mentality. Radio Vaticana, 27.11.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21150 [cit. 2016-06-20]

11 Římský biskup se setkal s kněžími svojí diecéze. Radio Vaticana, 11.2.2016. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23250 [cit. 2016-06-20].

12 Především podle heslo klérus v PETROSILLO, Pietro. Křesťanství od A do Z. Kostelní Vydří, 1998, s. 92-93. V heslu je zřejmě dílem překladatelů chybně uvedeno, že „apoštol Matouš byl zvolen losem“. Ve skutečnosti se jednalo o Matěje (Sk 1,23-26).

Základní literaturou v češtině je NEUNER, Peter. Laici a klérus : společenství Božího lidu. Praha, 1997. Užitečné jsou také knihy CONGAR, Yves M. J. Za církev sloužící a chudou. Kostelní Vydří, 1995 a KÜNG, Hans. Co je církev? Brno, 2000.

13 NEUNER, s. 33. Kromě toho 1. list Petrův obsahuje zřejmě nejznámější pasáž, v níž jsou křesťané označeni jako „královské kněžstvo“, i když zde není použit termín klérus (řec. BASILEION IERATEUMA): „Vy však jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu', abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ (1P 2,9). O pár veršů dřív jsou křesťané vyzváni, aby byli živými kameny a chrámem: „I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.“ (1P 2,5).

Za nejcharakterističtější a zároveň nejprovokativnější ekleziologický obraz v této epištole však biblista Jiří Mrázek považuje označení křesťanů jako cizinců bez domovského práva (1P 2,11): „To, co popisuje První Petrova, však není situace poutníka s diplomatickým pasem ani amerického turisty ve třetím světě. Není to nadhled někoho, kdo je zde jenom na dovolené a světské starosti ho nemusejí ovládat. To, co autor popisuje, je mnohem spíše situace imigranta: přistěhovalce, uprchlíka, potenciálně bezdomovce. Někoho, kdo zřejmě má svůj domov jinde, ale momentálně se v něm nenachází, zatímco tam, kde se nachází, je součástí podezřelé minority, podezřelé už tím, že je jiná. Stát se křesťanem znamená ocitnout se zničehonic v tomto bezprávném a svrchovaně podezřelém postavení. Přesněji řečeno: být takto nahlížen většinovou společností.“ MRÁZEK, Jiří. Teologie opomíjených : přehlížené hlasy v Novém zákoně. Jihlava, 2013, s. 90.

14 Kromě již uvedené knihy NEUNERA stojí za pozornost pro období středověku heslo Klerikové a laici od Jean-Claude Schmitta v LE GOFF, Jacques, SCHMITT, Jean-Claude. Encyklopedie středověku. Praha, 2002 (další vydání 2008, 2014), s. 294-304.

15 Téma „ius divinum“, jeho různé chápání a vymezení, se opakovaně vyskytlo v ekumenických dialozích, především v katolicko-luterském a anglikánsko-katolickém dialogu. Odkazuji na článek DULLES, Avery. Ius Divinum as an Ecumenical Problem. Theological Studies, 38, č. 4, December 1977, s. 681-708. Dostupné online: http://cdn.theologicalstudies.net/38/38.4/38.4.3.pdf [cit. 2016-06-20]

16 Jen pro úplnost dodávám, že přes stále zdůrazňovanou roli Písma v katolické církvi a teologii se absence v bibli nepovažuje za zásadní argument proti. K tomu uvádím citát z věroučné konstituce II. vatikánského koncilu o Božím zjevení Dei verbum: „Posvátná tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi vjedno a směřuje k témuž cíli. Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého; posvátná tradice pak předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili. A to je důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností.“ (DV, 9)

17 Výzvu II. vatikánského koncilu k obnově trvalého jáhenství („Může být v budoucnu obnoveno jáhenství jako vlastní a trvalý hierarchický stupeň. Příslušným územím biskupským sborům různého druhu náleží pravomoc se schválením papežovým rozhodnout, zda a kde je vhodné ustanovit takové jáhny pro duchovní správu. Se souhlasem římského biskupa se může toto jáhenství udělit mužům zralejšího věku, a to i žijícím v manželství, a také schopným mladým mužům, pro které však musí zůstat v platnosti zákon celibátu.“ LG 29) realizoval papež Pavel VI. apoštolským listem Sacrum diaconatus ordinem (1967), v němž stanovil všeobecná pravidla. Apoštolskou konstitucí Pontificalis romani recognitio (1968) schválil nový ritus udělování biskupského, kněžského i jáhenského svěcení. Apoštolským listem Ad pascendum (1972) upřesnil podmínky přijetí a svěcení kandidátů jáhenství. Kodex církevního práva stručně shrnuje: „Kandidát trvalého jáhenství, který není ženatý, se připustí k jáhenskému svěcení až po dovršení alespoň dvacátého pátého roku veku; kdo jsou ženatí, až po dovršení alespoň třiceti pěti let a se souhlasem manželky.“ (kán 1031 §2). Více viz Základní normy pro formaci trvalých jáhnů a Směrnice pro službu a život trvalých jáhnů z roku 1998. Český překlad vydal sekretariát ČBK v roce 2002. Dostupné online: http://www.cirkev.cz/Media/ContentItems/296_00296/20-formace-jahnu.pdf [cit. 2016-06-20]

18 Ponechávám stranou, jak došlo ke změně od mnohosti duchovních darů k rozdělení na kleriky a laiky. Jednalo se o delší proces, jehož náznaky můžeme podle Petera Neunera najít již v tzv. prvním listu Klementově, kde je zřejmě poprvé použit termín laik v pozdějším slova smyslu, tj. „označení lidí, kteří nejsou přiřazení ke svatému, k bohoslužbě.“ (NEUNER, s. 36).

19 Wir herrschen nicht! Die Zeit, 21. 9. 2013. Dostupné online:: http://www.zeit.de/2013/38/kardinal-reinhard-marx-berater-papst/komplett... [cit. 2016-06-20]