Asaph a Kentigern

Většinu informací, které o biskupu Asaphovi máme, pochází z obsáhlého „Života svatého Kentigerna“ od Jocelyna z Furness (kolem roku 1185). Asaph byl jedním z devíti set šedesáti pěti Kentigernových mnichů-studentů a obzvlášť známý je příběh z kapitoly XXV. o tom, kterak tento, ještě coby chlapec, přinesl prokřehlému Kentigernovi žhavé uhlíky v oděvu, aniž by se látka propálila, což je ovšem vyprávění, které má – asi starší – paralelu v příběhu mnichů Caffa a Cybiho. Kentigern, v době svého exilu na severovýchodě Walesu, založil monastýr na břehu řeky Elwy a ustanovil Asapha biskupem tohoto místa poté, co se chystal k návratu na území vladaře Rhydercha „Velkorysého“. Ten povolal Kentigerna zpět po bitvě u Arfderyddu v roce 573, ve které bojoval náčelník Peredur (předobraz Artušova rytíře Parsifala) a v níž údajně zešílel prorok Merlin. Kentigern je vůbec spojen s artušovským cyklem dost těsně – je nemanželským synem prince Oweina/Yvaina, Artušova synovce, je tím, kdo pokřtí pohanského Lailokena/Merlina v Caledonském lese a „Velšské triády“ (1) ho pokládají za hlavního biskupa Artušova dvora v „Penrionydu na severu“. Možná známější je pod dětskou přezdívkou Mungo („Miláček“), kterou mu údajně dal jeho pěstoun Servanus.

Jistá potíž s Kentigernem spočívá v tom, že Henry Gough-Cooper ve studii „Kentigern and Gonothigernus“, publikované v Heroic Age, snesl dostatek indicií pro to tvrzení, že tento skotský světec je fiktivní postavou, vytvořenou podle vzoru stejnojmenného – původem britského – biskupa z galského Senlis (v šestém století). Existence Kentigernova biskupství v Glasgow navíc není bezpečně doložena před jedenáctým stoletím. Tuto lákavou hypotézu poněkud narušuje skutečnost, že úmrtí Kentigernovo je zaznamenáno k roku 612 v Annales Cambriae, sestavených v devátém století („Conthigirni obitus“), přestože o něm neuvádějí nic bližšího – tedy ani místo jeho episkopátu – a navíc tu stále zůstává možnost, že se jedná o pozdější vsuvku.

Ať už je Kentigern skutečnou postavou, prvním biskupem v rybářské osadě Glasgow (velšsky glas – zelený, coed – les), nebo postavou literární, vytvořenou „na zakázku“ pro mladou diecézi, jeho příbuzní – otec Owein ap Urien (princ z Rhegedu), matka Teneu, abatyše v Gwytherinu, nevlastní bratr Eleri – opat tamtéž – skutečně žili a tvořili duchovní i světské dějiny britské církve v šestém a sedmém století. Není tedy důvod zpochybňovat ani historičnost Asaphovu. (Poutní místo ve zmiňovaném Gwytherinu je spojeno především se svatou Gwenfrewi – neboli Winefride – sťatou a vzkříšenou pannou. Její jméno znamená „Zázračný potok“, a snad se původně jednalo o personifikovanou řeku, případně říční bohyni, jíž byly přinášeny lidské oběti.)

Když si odečteme od Asaphovy osobnosti informace, které jsme mohli načerpat z problematické Jocelynovy legendy – co o něm vlastně bezpečně víme? Je toho málo. Předně jsou to místní jména na území, obývaném dříve kmenem Deceanglů. Ta upomínající na vynikajícího člověka, žijícího v oněch místech – jasan (Onnen Asa), kostel (Llanasa), pramen (Ffynnon Asa) a údolí (Pantasa). A potom máme ještě starobylé genealogie, svědčící o tom, že svatý Asaph pocházel z vládnoucího rodu na skotském pomezí, byl synem penninského náčelníka Sawyla zvaného Penuchel (Benuchel – „S hrdě vztyčenou hlavou“), případně Benisel („S hlavou pokorně skloněnou“). Jeho odchod do Walesu, kde žil – jako mnich a jako hierarcha – snad mohl souviset s postupným obsazováním jeho rodné země pohanskými kmeny Anglů. Podobně pracovali pro Krista ve Walesu i jiní velcí „mužové (a jistě i ženy) ze severu“ – například už zmiňovaný Eleri (Hilarius), Llywarch Hen, nebo oba Deiniolové.

Rex Matthias z katedrály v Saint Asaphu o něm ve svém hymnu píše:

„Světlo se rozlévalo

z jeho katedry pod jasanem,

ukazoval zbloudilým Cestu,

zvěstoval neznalým Pravdu,

mrtvé přiváděl k Životu.

Byl dítětem Božím

i strážcem Božích dětí.“