Hérakleitos z Efesu (asi 540 – 480 př. Kr.), potomek královského rodu a autor – ve zlomcích dochovaného – spisu, tradičně nazývaného Peri fýseós (volně: Řeč o povaze bytí), je prvním, kdo zavádí do filosofie pojem logu, který v učení pozdějších antických myslitelů sehraje důležitou roli (Platón, stoikové, Filón, novoplatonská škola), a v křesťanské teologii nabude označení božského Bytí Ježíše Krista.
Co napíšu o jeho loži? Váhám, zda je nazvat ložem nebo hrobkou. Spal na skále jako hrob posvátné, s kamenem místo polštáře jako další (praotec) Jákob. Vpravdě výtečným byl zápasníkem proti tělu, světu a ďáblu. Vrhal se do popela, žíněnou košili svlékal, setřásal ze sebe otupělost, spánku se spíše zbavoval, než zmocňoval. Abych to ujasnil – v určité podobě se pohřbil s Kristem tím, že obětoval spánek.
Jakkoli jsem se postavou „čaroděje“ Merlina/Myrddina zabýval už dříve, a rovněž některými z proroctví, jež jsou mu připisována,1 mnohé k tomuto tématu zbývá dodat. Především je důležité si ujasnit, od kdy a v jakých souvislostech se Merlin začal objevovat ve velšské literatuře.
Ne všichni keltští světci měli co do činění s nestvůrnými bytostmi – Cybi „Snědý“ si například docela dobře vystačil s lidskými darebáky – nicméně mnozí z nich ano. A nemám teď na mysli obludy dobrodušné, jakou byla ta, jež na hřbetě převezla z Irska do Walesu Scutina, aby mohl varovat opata Davida před vražedným spiknutím mnichů,1 nýbrž příšery zlé, nebezpečné, vražedné.
Keltské mnišství je někdy spojeno se zkreslenými představami, které se nezřídka objevují v populárních plátcích a bývá jim bez ověření věřeno. Tři z nich bych tu chtěl uvést na pravou míru.
Dary z nebeského světa – hmotné sice, ale duchovního původu - se občas v životopisech keltských světců vyskytují. Nejslavnějším takovým darem byla slavná „berla Ježíšova“, „Bachal Isu“, kterou misijní biskup pro Irsko - Patrik - obdržel od jakéhosi ostrovního poustevníka a ten prý přímo od Ježíše. (Ovšem jako mnoho jiných posvátných památek, ani ona nepřečkala období reformace.) Rovněž velští hrdinové víry podobné dary někdy dostávali – a o nich teď budu psát.
V tomto krátkém článku se chci zamyslet nad velšskou pověstí, která – ač zaznamenána poměrně pozdě - obsahuje velmi starou látku. Neobyčejně zajímavě se v ní prolíná svět historický se světem mýtickým. Souvisí velice úzce s artušovskou tématikou, v klasické podobě ji však známe znatelně přetvořenou.
Keltské křesťanství nachází pochopitelný ohlas i ve Velšských triádách (Trioedd Ynys Prydein), což je jakási středověká pomůcka pro bardy, sdružující jednotlivá témata mytologie, historie a folklóru po trojicích. Jejich hodnotu samozřejmě problematizují novověké doplňky, o kterých tu ještě bude okrajově pojednáno.
Poslední komentáře