V neděli 9. října 2016 oznámil papež František svůj úmysl v sobotu 19. listopadu 2016 jmenovat 13 nových kardinálů z pěti kontinentů a 11 zemí. Tato volba podle slov papeže: „Vyjadřuje všeobecnost církve, která hlásá a dosvědčuje dobrou zvěst Božího Milosrdenství v každém koutu země.“1 K těmto členům kardinálského sboru s právem volby budoucího papeže připojil ještě jména dvou emeritních arcibiskupů, jednoho biskupa a jednoho kněze, „jenž vydal jasné křesťanské svědectví“.2 Jmenování se uskuteční na konzistoři v předvečer uzavření svaté brány milosrdenství, kdy bude druhý den, v neděli na slavnost Krista Krále, zakončen mimořádný svatý rok milosrdenství.
První věc, která mě v souvislosti s touto zprávou napadla, byla otázka, zda se papež František nechystá na odpočinek. Předkládám několik svých postřehů, jejichž smyslem není v první řadě jen čirá spekulace ohledně případné papežovy rezignace, ale především jde o podněty k zamyšlení nad působením papeže Františka. S ohledem na můj dlouhodobý zájem o sbor kardinálů uvádím nejprve pár čísel.
Čísla kolem kardinálů
1) Počet oznámených kardinálů je zvolen přesně tak, aby v prosinci 2016 splňoval pravidlo maximálního počtu 120 kardinálů-volitelů.3 V době oznámení úmyslu jmenovat nové kardinály bylo z celkového počtu 211 kardinálů 111 volitelů a 100 nevolitelů (tj. 99 kardinálů přes 80 let a také 78letý skotský kardinál Keith Michael Patrick O’Brien, který kvůli obvinění ze sexuálního obtěžování v minulosti na svá práva v roce 2015 rezignoval). Do konání konsistoře dne 19. listopadu 2016 se tři kardinálové dožijí 80 let a čtvrtý oslaví 80. narozeniny dne 28. listopadu 2016, tím ztratí právo účasti při volbě papeže.4 Se 13 nově jmenovanými kardinály-voliteli, tak bude po tomto datu přesně 120 volitelů, a to až do 1. února 2017, kdy se 80 let dožije další kardinál (litevský emeritní arcibiskup Vilniusu Audrys Juozas Bačkis). Samozřejmě odhlížím od případných úmrtí některého z kardinálů.
2) Jinou zajímavou skutečností může být, že v době ohlášeného jmenování byl počet kardinálů-volitelů s ohledem na pontifikát v následujícím poměru: ze 111 kardinálů 24 kardinálů jmenovaných Janem Pavlem II. (21,6 %), 56 Benediktem XVI. (50,5 %) a 31 Františkem (27,9 %). Potřebná dvoutřetinová většina (74 ze 111) vyžadovaná pro volbu nového papeže by se teoreticky obešla bez kardinálů jmenovaných papežem Františkem. Po současném jmenování už to možné nebude. K 1. prosinci 2016 by mohl být poměr následující: ze 120 kardinálů-volitelů 21 jmenovaných Janem Pavlem II. (17,5%), 55 Benediktem XVI. (45,8%) a 44 Františkem (36,7%). Potřebná dvoutřetinová většina (80 ze 120) se již bez hlasů kardinálů jmenovaných papežem Františkem neobejde.
Samozřejmě jde opět o určitou teoretickou konstrukci. V první řadě je třeba vzít v úvahu, že současného papeže vybrali zřejmě s dostatečnou většinou kardinálové jmenovaní jeho předchůdci. Také je zřejmé, že zdaleka ne všechna jmenování kardinálů papežem Františkem jsou jeho jednoznační příznivci. Kromě např. 68letého německého kardinála Gerharda Ludwiga Müllera, kterého jmenoval papež Benedikt XVI. prefektem kongregace pro nauku víry a přitom jej nejmenoval kardinálem, což v podstatě musel udělat jeho nástupce (a skutečně to hned při prvním jmenování v únoru 2014 udělal), jsou kardinálská jmenování zaměřena na výrazné postavy místního episkopátu. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že volba papeže Františka, kterému bylo v době zvolení více než 76 let, bylo kompromisní rozhodnutí. Z dějin však už dobře víme, že právě tito „dočasní“ nebo „kompromisní“ papežové zanechávají výraznou stopu v dějinách církve. Při pohledu na poslední dvě a půl staletí se v případě Františka jednalo o třetího nejstaršího papeže, hned po Benediktu XVI. (78 let) a Janu XXIII. (77 let), přičemž průměrný věk papeže v okamžiku zvolení se pro tuto dobu pohybuje mezi 65–66 lety. Pokud bychom však vzali v úvahu, že vůči papeži Františkovi a jeho způsobu vedení kurie a církve existuje poměrně výrazná opozice, jejíž nejvýraznější hlasy pocházejí z řad kardinálů jmenovaných během pontifikátu Benedikta XVI., tak může být tento detail zajímavý.
Pro zajímavost ještě uvádím srovnání složení sboru kardinálů podle geografického původu v době během konkláve v březnu 2013 s možnou situací k 1. prosinci 2016. Během konkláve bylo ze 115 kardinálů: 11 z Afriky (9,6%), 33 z Ameriky (28,7%, nejvíc kardinálů z USA: 11), 10 z Asie (8,7%), 60 z Evropy (52,2%, nejvíc z Itálie 28), 1 z Austrálie a Oceánie (0,9%).
K 1. prosinci 2016 může být poměr následující, ze 120 kardinálů: 14 z Afriky (11,7%), 34 z Ameriky (28,3%, nejvíc z USA: 10, a to jen díky současnému jmenování, v rámci kterého bude nejvíc právě kardinálů z USA, hned 3), 14 z Asie (11,7%), 54 z Evropy (45%, počet Italů 25) a 4 z Austrálie a Oceánie (3,3%).
Na první pohled je zřejmé posílení zastoupení Afriky, Asie a Austrálie a Oceánie v kardinálském sboru, přičemž zvlášť v případě Austrálie a Oceánie je nárůst výrazný (z 1 na 4). Posílení role pomyslných církevních „periférií“ je zřejmá. Kromě geograficky vzdálených oblastí se připomíná skutečnost, že i v dalších zemích byl výběr kardinálů leckdy nezvyklý. Např. v souvislosti se jmenováním arcibiskupa z Perugie Gualtiera Bassettiho (arcibiskupem od 2009, kardinálem 2014) komentátoři upozornili na skutečnost, že poslední kardinál z Perugie byl jmenován v roce 1853 (Vincenzo Gioacchino Pecci, který se v roce 1878 stal papežem Lvem XIII.). Papež František naopak mezi kandidáty nezařadil tradiční kardinálská místa jako např. benátského patriarchu, kterým je od roku 2012 Francesco Moraglia nebo arcibiskupa v Turíně, kterým je od roku 2010 Cesare Nosiglia.
3) Možné úvahy o případné papežově rezignaci nepochybně rozpoutá skutečnost, že se 17. prosince 2016 dožije 80 let, což je věk, kdy kardinálové ztrácejí právo volit papeže a přestávají být členy kongregací. Biskupové podávají rezignaci v 75 letech, ve stejném věku většinou odcházejí prefekti kongregací a šéfové dalších úřadů římské kurie.
Papež František o odstoupení Benedikta XVI.: Já udělám totéž
4) Ještě zajímavější je skutečnost, že papež František opakovaně ocenil příklad papeže Benedikta XVI., který z úřadu papeže odstoupil a nevyloučil, že by ho mohl následovat. V rozhovoru pro časopis La Vanguardia v červnu 2014 papež ocenil rezignaci svého předchůdce jako „velké gesto“ a uvedl: „Otevřel bránu k vytvoření nového úřadu, úřadu případných emeritních papežů. Ještě před sedmdesáti lety nebyli emeritní biskupové. Kolik je jich dnes? Právě vzhledem k tomu, že žijeme déle, docházíme do věku, ve kterém se již nemůžeme dále věnovat vnějším záležitostem. Já udělám totéž. Až nastane ten moment, budu Pána prosit o světlo, aby mi řekl, co mám udělat. A On mi to jistě poví.“5
V rozhovoru pro mexickou televizi v březnu 2015 zopakoval, že krok papeže Benedikta XVI. odvážně otevřel dveře instituci emeritních papežů: „Mnozí kardinálové se před konkláve během generálních kongregací zamýšleli nad touto velmi zajímavou a bohatou teologickou otázkou. Já si myslím, že papež Benedikt otevřel dveře. Před šedesáti lety neexistovali emeritní biskupové. Dnes jich máme 1400. Došlo se tehdy k přesvědčení, že muž po 75 letech je více či méně neschopný nést tíhu místní církve. Myslím, že Benedikt velice odvážně otevřel dveře emeritním papežům. Netřeba jej považovat za výjimku, ale za instituci. Možná bude jediný po mnohé roky, možná bude jediný. Ale institucionálně jsou dveře otevřené. Dnes už emeritní papež není něco divného. Otevřela se možnost, něco co může nastat.“6 Na druhou stranu ve stejném rozhovoru sice připustil, že je možné, aby papežové stejně jako biskupové v osmdesáti letech abdikovali, ale stanovení pevné věkové hranice se mu nelíbí a považoval by to za omezování pontifikátu.7
O pár měsíců později vzbudila pozornost papežova slova „Je vhodné, aby všechny služby v církvi byly na dobu určitou, nikoli doživotně,“ která uvedl během shromáždění členů italské Katolické charismatické obnovy na svatopetrském náměstí ve Vatikánu v pátek 3. července 2015.8 Dodal, že doživotní vůdci s pocitem nenahraditelnosti jsou „v některých zemích, kde vládne diktatura“.
Naproti tomu letos v květnu na setkání se zástupci univerzit v rámci světového kongresu Papežské nadace Scholas Occurrentes na otázku jednoho ze studentů ohledně papežových úvah o odstoupení František odpověděl: „Neuvažoval jsem o odchodu, kvůli odpovědnosti. – Svěřím se vám: nepočítal jsem s tím, že mne zvolí. Bylo to pro mne překvapení, ale Bůh mi tím okamžikem daroval pokoj, který trvá dodnes. A nese mne vpřed. Je to milost, kterou jsem dostal. Na druhé straně jsem od přirozenosti bezstarostný a tak pokračuji dál.“9
V červnu 2016 během tiskové konference na palubě letadla cestou z Arménie na dotaz, zda jsou tedy dva papežové, znovu ocenil emeritního papeže Benedikta XVI., který je pro Františka „emeritní papež a moudrý děd“, odpověděl, že je pouze „jeden papež“.10 Zopakoval svá slova, že Benedikt XVI. otevřel dveře pro instituci emeritních papežů a že před sedmdesáti lety neexistovaly emeritní biskupové a dnes již jsou: „Copak lze spolu s prodlužováním věku mít v církvi úřad i v pokročilém věku a se zdravotními obtížemi? A on odvážně, s odvahou, modlitbou, věděním a teologií rozhodl otevřít tyto dveře. A myslím, že je to pro církev dobré. Je však jen jeden papež. A dále – snad – jako u emeritních biskupů – neříkám, že jich bude mnoho, ale možná budou dva či tři emeritní papežové.“
Konec jedné etapy Františkova pontifikátu
5) Nejzajímavější mi přijde úvaha, že po skončení svatého roku milosrdenství 20. listopadu 2016 se zdá, že papež František uzavírá určitou etapu svého působení. Nejzřetelněji je to možné ukázat na synodálním procesu, který byl jednou z priorit papeže. O tématu synody papež František jednal při svém prvním setkání s generálním sekretariátem biskupské synody (13. června 2013), kdy dopisoval svoji první encykliku Lumen fidei, psanou „čtyřručně“, neboť její rozepsanou verzi zdědil od svého předchůdce.11 Jmenování nového generálního sekretáře biskupské synody Lorenza Baldisseriho (v roce 2014 jmenován kardinálem) bylo v září 2013 jedním z prvních výraznějších personálních rozhodnutí papeže. O synodálním procesu se jednalo hned na prvním zasedání nové rady kardinálů začátkem října 2013, na které bezprostředně navázalo jednání sekretariátu synody zakončené oficiálním svoláním nejprve mimořádného zasedání synody biskupů s následným řádným zasedáním (8. října 2013). Pomyslným závěrem synodálního procesu, který trval dva a půl roku a byl provázen intenzivními diskusemi, bylo vydání apoštolské exhortace Amoris laetitia s datem 19. března 2016.12 Ve skutečnosti by nyní měla pokračovat další diskuse o tématech nad textem této exhortace, v níž papež uvedl, že „ne všechny věroučné, morální nebo pastorační diskuse musejí být vyřešeny zásahem magisteria“ a „je možno v každé zemi nebo oblasti hledat řešení, která lépe odpovídají její kultuře a která jsou pozorná k místním tradicím a potřebám“ (AL, 3).Tato diskuse dokonce získala své instituční zaštítění zřízením vatikánského úřadu pro laiky, rodiny a život (15. srpna 2016). Důležitost tohoto úřadu nyní zdůraznilo oznámení o chystaném jmenování kardinálem prefekta úřadu Kevina Josepha Farrella, původně biskupa z amerického Dallasu.13 Dne 6. října 2016 bylo zveřejněno téma dalšího řádného zasedání synody biskupy „Mladí lidé, víra a rozlišování povolání“, které se uskuteční v říjnu 2018. Zjevně se tedy nepočítá s tak intenzivní prací jako tomu bylo v případě dvou zasedání (mimořádného a řádného) na téma rodiny a vrací se k původnímu stylu práce. I když se nepředpokládá taková diskuse jako kolem rodiny, je to úkol na další 2–3 roky. Přestože tíha leží na příslušných úřadech a role papeže vystupuje do popředí až po zasedání synody při psaní apoštolské exhortace, cítí se papež František i na tento úkol?
Druhým velkým tématem papeže je vztah ke stvoření, ke kterému se přihlásil již volbou svého jména a věnoval mu svoji druhou encykliku o péči o společný domov Laudato si, publikovanou s datem 24. května 2015.14 Také toto téma letos získalo instituční vyjádření v novém úřadu římské kurie, kterým je úřad pro službu integrálnímu lidskému rozvoji (zřízený 17. srpna 2016), jehož prefektem se stal ghanský kardinál Peter Kodwo Appiah Turkson, dosavadní předseda papežské rady Iustitia et Pax. Zároveň je tento nový úřad ukázkou probíhající reformy kurie směrem k menšímu počtu úřadů, neboť k 1. lednu 2017 do sebe zahrne čtyři dosavadní papežské rady: již zmíněnou Iustitia et Pax (založena v roce 1967), papežskou radu Cor Unum, koordinující charitativní činnost katolické církve (1971), papežskou radu pro pastoraci zdravotníků (1985) a papežskou radu pro pastoraci migrantů a lidí mimo domov (1970). Jedna ze sekcí nového úřadu se bude zabývat uprchlíky a migranty a bude dočasně podřízena přímo papeži.15
Tím se dostávám k asi nejvíce sledovanému tématu, kterým je reforma římské kurie. Mnohé může překvapit, že drtivá většina představených kuriálních úřadů byla jmenována Benediktem XVI.16 Ke skutečným personálním změnám v čele kongregací došlo kromě výměny státního sekretáře (Pietro Parolini jmenován v srpnu 2013, úřadu se ujal v říjnu) na pozici prefekta kongregace pro klérus (Beniamino Stella v září 2013) a prefekta kongregace pro katolickou výchovu (Giuseppe Versaldi v březnu 2015). S ohledem na věk obou prefektů se zjevně jedná o dočasné řešení (Stella se dožil 75 letos v srpnu; Versaldimu bude 75 let v červenci 2018). Mezi výrazné změny nepočítám podle mne nepříliš šťastné jmenování ghanského kardinála Roberta Saraha prefektem kongregace pro bohoslužbu a svátosti (v listopadu 2014). Tento bývalý předseda zrušené papežské rady Cor Unum (v letech 2010–2014) a sekretář kongregace pro evangelizaci národů (v letech 2001–2010) patří k nejvýraznějším postavám kurie (za pozornost stojí jeho kariéra, arcibiskupem se stal již ve věku 34 let), ale jeho nekompetence v oblasti liturgie je do očí bijící.17 Motivem jeho jmenování byla zřejmě snaha o zastoupení afrického kontinentu mezi prefekty 9 kongregací v kontextu diskusí o hlasu africké církve po mimořádném zasedání synody biskupů na podzim 2014, kdy byla medializována údajně skandální slova kardinála Waltera Kaspera na adresu africké církve.
Otázkám, proč reforma kurie neprobíhá rychleji, čelil papež František už během prvního roku pontifikátu. V rozhovoru publikovaném v září 2013 s odkazem na důležitý aspekt ignaciánské spirituality, kterým je rozlišování, uvedl: „Toto rozlišování vyžaduje čas. Mnozí se např. domnívají, že změny a reformy mohou být provedeny v krátké době. Já si myslím, že je vždycky zapotřebí času, aby byly položeny základy opravdové, účinné změny. A to je čas rozlišování... Vždycky nedůvěřuji prvnímu rozhodnutí, tedy první věci, která mi přichází na mysl, když mám přijmout rozhodnutí. Většinou je to špatná věc. Musím čekat, vnitřně hodnotit a vzít si potřebný čas. Moudré rozlišování rozvazuje nevyhnutelnou dvojznačnost života a umožňuje najít nejvhodnější prostředky, jimiž nejsou vždycky ty, které se zdají velké nebo mocné.“18
Samozřejmě je třeba odmítnout naivní představu, že vše v církvi nebo v kurii řídí papež, to ani není možné. Na reformě kurie nyní intenzívně pracuje rada devíti kardinálů. Základní program této reformy nastínil papež František ve své první apoštolské exhortaci Evangelii gaudium z 24. listopadu 2013: Všechny církevní struktury se mají stát přiměřenou cestou k evangelizaci současného světa spíše než k sebeprezentaci. Obnova struktur má být vedena snahou, aby byly více misijní a motiv „vycházení“ se má stát trvalým postojem aktérů pastorace (viz EG, 27). Stejně tak je naivní očekávat, že papež vše a správně vyřeší. Například dosud nevyjasněná kauza odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka je toho smutným dokladem. Těžko si můžeme namlouvat, že by případná změna na papežském stolci přinesla výraznější změnu. Osobně se domnívám, že změna papeže by v současné situaci nebyla příliš vhodná, neboť by nepochybně s novou postavou přišla nová témata, nové důrazy a podněty atd. Mám pocit, že by po intenzívní činnosti papeže Františka se nyní uzavírá jedna etapa jeho působení. Nyní by katolické církev zřejmě potřebovala určitou dobu na důslednou recepci jeho podnětů a výzev. Nejde jen o to, aby postupně došlo k výběru nových místních biskupů, kteří by nový styl vzali skutečně za svůj a ne pouze jako dočasnou módu. Jde o větší zapojení a spoluzodpovědnost celého Božího lidu. Myslím si, že slova apoštolské exhortace Amoris laetitia je možné vztáhnout nejenom na situace v manželství: „Nesnadno také dáváme prostor svědomí věřících, kteří v mnoha případech odpovídají co možná nejlepším způsobem na evangelium v rámci svých omezení a mohou růst ve svém osobním rozlišováním v situacích, ve kterých selhávají všechna schémata. Jsme povoláni svědomí vychovávat, a ne je nahrazovat.“ (AL, 37) To by mohl být jeden z důležitých úkolů pro další působení katolické církve bez ohledu na to, kdo bude papežem.
1 Petrův nástupce oznámil jmenování nových kardinálů. Radio Vaticana. 9.10.2016. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24512 [cit. 2016-10-23].
2 Jedná se o albánského kněze Ernesta Simoni Troshaniho (nar. 1928), který byl v letech 1963–1990 vězněn režimem poté, co původní verdikt trest smrti nebyl vykonán.
3 Věkové omezení pro účasti na volbě nového papeže (do 80 let v době uprázdnění papežského stolce) bylo zavedeno motu proprio Pavla VI. Ingravescentem aetatem z 21. listopadu 1970, s platností od 1. ledna 1971 (tehdy přišlo o právo účasti na volbě papeže 25 kardinálů). Během konsistoře dne 5. března 1973 papež Pavel VI. oznámil, že počet kardinálů-volitelů, tj. pod 80 let, nemá přesáhnout 120. Toto pravidlo bylo zapracováno do konstituce Pavla VI. Romano Pontifici eligendo z 1. října 1975 a převzala jí i konstituce Jana Pavla II. Universi Dominici gregis z 22. února 1996, která je dosud v platnosti. Drobnými úpravami konstituce bylo motu proprio z 11. června 2007, které zrušilo ustanovení články upravujících možnost změny volebních pravidel po neúspěšných třech sérií skrutinií, tj. po 33. nebo 34. hlasování. Benedikt XVI. zrušil možnost změny způsobu volby, o které by mohlo rozhodnout hlasování absolutní většiny. Napříště se má po tolika neúspěšných kolech hlasovat pouze o dvou kandidátech, kteří v posledním skrutiniu obdrží nejvyšší počet hlasů. Tito dva mají být z následujícího aktivního hlasování vyloučeni a k volbě jednoho z nich bude zapotřebí dvoutřetinová většina přítomných kardinálů. Další drobné úpravy přineslo motu proprio z 22. února 2013, jehož smyslem bylo především usnadnění a urychlení volby papeže.
4 Jedná se o kardinály:
1) Jaime Lucas Ortega y Alamino, nar. 18.10.1936, emeritní arcibiskup v Havaně (1981-2016), kardinálem jmenován v roce 1994, Kuba.
2) Nicolás de Jesús López Rodríguez, nar. 31.10.1936, emeritní arcibiskup Santo Domingo (1981-2016), kardinálem od 1991, Dominikánská republika.
3) Ennio Antonelli, nar. 18.11.1936, emeritní arcibiskup Florencie (2001-2008), předseda Papežské rady pro rodinu (2008-2012), kardinálem od 2003, Itálie.
4) Théodore-Adrien Sarr, nar. 28.11.1936, emeritní arcibiskup Dakaru (2000-2014), kardinálem od 2007, Senegal.
5 Revoluce znamená jít ke kořenům, říká papež František pro katalánský list La Vanguardia. Radio Vaticana, 14.6.2014. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20391 [cit. 2016-10-23].
6 V tomto rozhovoru zároveň připustil, že jeho pontifikát může být krátký: „Mám pocit, že můj pontifikát bude krátký, čtyři nebo pět let, nevím, možná také dva nebo tři. Dva roky už uběhly. Je to jakýsi vágní pocit. Je to možná jako psychologie hazardního hráče, který sám sebe přesvědčí, že prohraje, aby si nečinil iluze, a když vyhraje, je rád. Nevím. Mám však pocit, že mne sem Bůh umístil na krátký čas. Nic víc. Ale je to jen pocit. Nechávám tedy stále možnosti otevřené…“ Dva roky pontifikátu : Interview papeže Františka pro mexickou televizi. Radio Vaticana, 15.3.2015, Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21606 [cit. 2016-10-23].
7 Na dotaz, zda si lze představit, že papež bude stejně jako biskupové v osmdesáti letech abdikovat, odpověděl: „Ano. Je to možné, ale mně se nelíbí stanovovat nějakou pevnou věkovou hranici. Myslím, že papežství je jakousi poslední instancí. Je to výjimečná milost. Někteří teologové považují papežství za svátost. Němci jsou v těchto věcech velmi kreativní. Já si to nemyslím, ale chce se tím říci, že je to něco speciálního. Mluvit proto o osmdesáti letech vytváří dojem omezování pontifikátu, stanovovat něco předem by nebylo dobré. Nejsem toho názoru, že by se měl stanovit věk, ale přijímám Benediktovu ideu.“ Dva roky pontifikátu : Interview papeže Františka pro mexickou televizi. Radio Vaticana, 15.3.2015, Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21606 [cit. 2016-10-23].
8 Z kontextu věty se zdá, že jí papež směřoval především na „laické vůdce“ různých církevních hnutí, které zmínil v předchozí větě. Ostatně celý proslov byl zaměřen na nepostradatelnost Ducha svatého v církvi. Viz Papež František: Jediným v církvi nepostradatelným je Duch svatý. Radio Vaticana, 4.7.2015. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22095 [cit. 2016-10-23]. Papežova slova citovala mnohá světová média, včetně české ČTK. Slova jsem komentoval v článku Papež a biskupové na „dobu určitou“? Magazín Christnet, 10.7.2016. Dostupné z:
http://www.christnet.cz/clanky/5560/papez_a_biskupove_na_dobu_urcitou.url [cit. 2016-10-23].
9 Petrův nástupce: V dialogu všichni vítězí, nikdo neprohrává. Radio Vaticana, 30.5.2016. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23877 [cit. 2016-10-23].
10 Promyslet jinou formu EU, být kreativní : říká papež František na tiskové konferenci při návratu z Arménie. Radio Vaticana, 27.6.2016. Dostupné z:
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24028 [cit. 2016-10-23].
11 Papež František k textu první encykliky uvedl: „Toto velké dílo obdržel od něho. Udělal ho on a já jsem jej dokončil.“. Text nese datum 29. června 2013 a byl oficiálně představen 5. července 2013. Představil ji prefekt kongregace pro biskupy Marc Ouellet, prefekt kongregace pro nauku víry, arcibiskup Gerhard Ludwig Müller, a předseda papežské rady pro novou evangelizaci, arcibiskup Rino Fisichella.
12 Exhortace byla zveřejněna na tiskové konferenci dne 8. dubna 2016 a představil ji generální sekretář biskupské synody, kardinál Lorenzo Baldisseri, vídeňský arcibiskup, kardinál Christoph Schönborn a italští manželé Mianovi, kteří oba vyučují filosofii na univerzitách v Římě a Neapoli.
13 Zatím se mluví o dikasteriu a zůstává otevřena otázka, jaký status bude mít tento nový vatikánský úřad. Označení jeho předsedy prefektem a jeho jmenování kardinálem přibližuje úřad kongregacím. Domnívám se, že se mimo jiné řeší otázka možného zapojení laiků včetně žen.
14 Encyklika byla zveřejněna 18. června 2015. Na tiskové konferenci ji představil předseda papežské rady Iustitia et Pax, kardinál Peter Turkson, pravoslavný metropolita Pergamu John Zizoulas, zástupce ekumenického patriarchátu a prof. John Schellnhuber, zakladatel a ředitel Postupimského ústavu pro výzkum dopadů klimatu
15 Papež zřídil Úřad pro službu integrálnímu lidskému rozvoji. Radio Vaticana, 31.8.2016. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24312 [cit. 2016-10-23].
16 Detailně jsem se kurii v době papeže Benedikta XVI. věnoval v článku „Deratzingerizace“ římské kurie? v Getsemanech z října 2014. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/3166 [cit. 2016-10-23].
17 Pro ilustraci této skutečnosti např. časopis Salve zveřejnil překlad diskuse mezi kardinálem Sarahem a italským teologem Grillem: Aktuální polemika o liturgii. Salve 2016, č. 2. Dostupné z: http://salve.op.cz/archiv/liturgie-a-liturgika-12016/aktualni-polemika-o... [cit. 2016-10-23]. K tématu se v září 2016 vyjádřil v komentáři pro Radio Proglas také olomoucký arcibiskup Jan Graubner: Komentář arcibiskupa Graubnera: Spor o liturgii? Radio Proglas, 23.9.2016. Dostupné z: http://zpravy.proglas.cz/detail-clanku/komentar-arcibiskupa-graubnera-sp... [cit. 2016-10-23].
18 Viz Rozhovor s papežem Františkem. Radio Vaticana, 22.9.2013: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18878 [cit. 2016-10-23].