Poslední dobou vyšlo několik článků o víře. Pokud vynechám některé studie sociologů, tak se nikdo moc tématem nevíry nezabývá. Nerozumím tomu. Na každém biskupství by se mělo řešit, co se pokazilo, co je potřeba změnit a kde jsou příčiny.
Kořeny
Často je snahou najít kořeny problému. Je dobré o nich vědět, ale ty již mohou patřit minulosti. Důležitější je současnost. A dnes jsou jiné problémy a jiná témata, které způsobují další nezájem. Třeba restituce, či kauza Bezák. I nevěřící svět vidí, že je něco špatně. Když přišla církev o moc a prestiž, není již síla, udržet lidi na její závislosti. Není zájem věc vyřešit. Ti, kteří se na kauze podíleli, jen zneužili svoji moc. Schovávají se za „tajemství“ a poslušnost. Ale ke zlému. Mlčením to nezmění, možná se jen zapomene. Kauza Bezák je pro církev tragická. Ukazuje na samotnou podstatu farizejství a strach.
Nevyužívají se odborníci
Pan farář nebo biskup není odborníkem na všechno. V církvi po II. vatikánském koncilu je laik stále nula. Navzdory farním, či jiným radám, jež jsou někde i jmenované, některé se i schází a jsou plodné. Některé poradní orgány mají jmenované špičkové odborníky z oborů, kterým většina farářů či biskupů nerozumí. Jejich názor je ale nezajímá! Nikdy je nepožádali o rozhovor. Přitom se nejedná o teologické věci. Především o obory psychologie. Jeden z nejdůležitějších oborů pro formování věřících a kléru.1 Ignorováním společensko-sociálních zákonitostí může docházet k velkým škodám.2 Kdo za tento stav nese odpovědnost?
Narušená rovnováha
Úbytek věřících navíc zesiluje nevyvážený stav, který se stále bude víc projevovat: do seminářů stále častěji chodí nezralé a konzervativní osobnosti, či mladí muži z jiných motivů, než víry (ekonomické zabezpečení, nedostatek odvahy ukončit studium). Otázkou je, kolik takových bohoslovců dozraje a jakým směrem. Jestli se semináře a způsob přijímání uchazečů nezačne léčit, tak toto vykolejení se bude projevovat a napravovat mnoho let. To platí nejen u nás, ale taky v USA a zejména na Slovensku.3 Zakonzervovaní můžou podchytit zase jen nevyzrálé osobnosti a zpětná vazba se dále zesiluje.
Další problém, který se vždy odrazí na práci kněze je, že nemá žádné zázemí. Samota a často nezájem pomoci při problémech. Vzájemná nedůvěra. Těch příběhů je mnoho....
Věrohodnost
Úbytek katolíků je složitější problém. Ale je tu několik momentů, které můžeme vidět a nemluví se o nich. Normálnost. Nezabývat se vlastní výlučností a důstojností, ale lidstvím vzhledem k jiným. Když čtete Evangelia a srovnáváte apoštoly – či papeže Františka s dnešní hierarchií, tak tam je vidět rozdíl. Jak dokáže biskup Vokál někoho oslovit? A přitom zakopává hřivny (Jiří Veselý – vynikající i na nevěřící mládež. A biskup naprosto netuší a nezajímá ho, co zakopal.) Kde je jeho charizma? Má nějaké? Jakou skupinu lidí umí oslovit? Existuje nějaká? Nebo, má aspoň manažerské, či nějaké jiné schopnosti kromě jazyků a formální autority? Poslušný úředník? Slyšel jsem, jak probíhá vizitace s biskupem Malým. Neskutečný rozdíl.
Být vzorný a poslušný úředník nadřazené vatikánské kurii povede k dalšímu úbytku.
To není charizma. To je jen nástroj moci, který v dnešním nezávislém světě nikoho nezajímá.
Milosrdenství nebo předpisy
Jedním z důvodů, proč mladí lidé se začnou vyhýbat kostelu, popisuje Jeroným Klimeš ve své knížce Křesťanství, vztahy a sex. Klimeš nemluví církevnickým stylem. Používá drsný jazyk. Říká tím, jak je jeho sdělení naléhavé. Pro Klimeše je pochvalou text Dana Drápala. Pokud evangelikální kazatel považuje jeho závěry většinově za správné, nemusí to být nutně „katolické“, ale je to biblické a ze života. Jinými slovy, má to váhu a je třeba o tom mluvit. Dokáže spojit psychologii s Evangeliem. Najít příčiny a následky. Dokáží biskupové překročit vlastní stín a snažit se pochopit problémy dnešní doby jako papež František? Nebo dají zase přednost barokním průvodům a pod rouškou zbožnosti smetou vše pod stůl? Je v jejich strnulosti možné obrácení – změna myšlení – možná? Nebo to je cizí prvek? Nejsou už spíš překážkou víry? Jsou milosrdní? Proč synodu o rodině tak rychle odložili? Oni mají ještě důchod zajištěný. Ale zajímá je, co bude po nich?
Českou republiku na synodě zastupoval biskup, který se bojí lidí, žil léta mimo ČR a rodina je mu cizí. Není to sabotáž?
Muži jsou napřed
Kde se projevuje delší dobu nerovnováha, je mužská spiritualita. Muži jsou dlouhodobě v kostelích v menším počtu. Proč je neumíme oslovit? V posledních letech dochází k rozmachu chlapské spirituality podle františkána Richarda Rohra. Místo, aby se kompetentní o věc zajímali a chytili se příležitosti, je to pro ně „nějaké divné“. Nejen u nás, ale i v USA, natož na Slovensku. Možná je to dobře. Pokud se k tomu nehlásí, aspoň to nemůžou pokazit. Pozoruhodné je, že tato spiritualita je nosná jak pro uzavřené myšlení, tak i pro otevřené křesťany (konzervativec/liberál).
Moc jiných způsobů chlapské spirituality nemáme. Snad jen ještě tu „zakonzervovanou“. Ale nemůžeme zůstat stát. Přirozené je, že je vše ve vývoji. Jinak to je nemoc. Kolik odborníků si všimlo úbytku chlapů v kostele a dokázalo něco s tím udělat? Není to stejný problém u žen? Nekopíruje spiritualita žen jen dobu? Podobně, jako muži mizí z kostelů, už ani ženám – vlivem životních podmínek a emancipace nemá církev co nabídnout.
Máme ženskou spiritualitu pro dnešek? A následná nevýchova dětí k víře už jen roztočí spirálu nevěry... Není už tady někde „Richard Rohr“ pro ženy? A pokud někdo vnímavý odhalí podstatu problému, nebude odvržen?
Nesrozumitelnost
Jak Evangelia jsou jednoduchá a srozumitelná. Spoustě příběhů rozumí i děti. Na druhou stranu nám často uniká souvislost se SZ. Třeba Ježíšovy citace. Jezuita Jan Rybář už léta mluví o srozumitelnosti a paragrafech. Jsme natolik zahaleni zbožným slovníkem, že nevěřící nemůže porozumět. Proč jsme si vše udělali tak složitě? Spousty paragrafů. Už ani nemáme biblisty. Máme jen právníky (údajně 85–95% doktorů teologie). Rozumíme ještě Písmu nebo už jen paragrafům? Máme jen nové zákoníky?
Nejsme jedno
Občas narazím na způsob chování ve stylu „My jsme ti praví“. Dávám za příklad akci, na kterou jsem narazil v jiné církvi a která mne zaujala pro svůj evangelizační charakter. Mou snahou bylo se od jiných něco nového naučit. V našich církevnických kruzích jsem dostal odpověď – ale my si to uděláme katolické. Bez pochopení principu. Nezájem s někým spolupracovat jen proto, že to není „naše“, svědčí o pokřiveném myšlení. Ježíš neříkal – musíte být v té správné církvi. Ale obraťte se. Často dával za příklad lidi ze světa. Korigoval myšlení všech náboženských a společenských skupin.
Celé stvoření je různorodé. Můžeme věci dělat trochu jinak. Ale bylo by dobré občas ukázat světu, že se na podstatném shodneme. Třeba jak tomu bylo v Litomyšli. Ale když si začnu myslet, že jenom já, nebo „ta moje“ (církev) a přitom je moje srdce plné jen paragrafů, tak se dostávám mimo. I na přelomu staré a nové smlouvy selhali ti nejdůležitější. Jen někteří si to dokázali přiznat. A je tu ještě jedna pozoruhodná věc. Spolubratři z evangelikálních církví neubývají. Spíš mírně rostou.
1Vycházím z osobních postřehů psychologů Maxe Kašparů, Ľudmily Matulové, Jeronýma Klimeše a Richarda Rohra
2Taky ekonomie, viz restituce
3Viz bod 1