Melangell

Velmi pozdní legenda sděluje, že Melangell (lat. Monacella) se narodila jako dcera irského krále Jowchela, což by snad mohl být ulsterský panovník Eochaid mac Condlai, vládnoucí v letech 532–553, a uprchla před sňatkem do Walesu, aby tam mohla svobodně sloužit Bohu. Podle Bonedd Y Saint však byl jejím otcem Ricwlff (Rhydderch „Velko-rysý“?) a pouze Melangellina babička je označena jako Irka. Melangell se usadila v lesích Powysu, kde se s ní měl setkat tamní vladař (consul Legecestris) Brochwel. Ten, se svými lovci, pronásledoval zajíce, kteréžto zvíře hledalo a našlo ochranu u poustevnice. Problém je ten, že legenda stanoví jako rok tohoto setkání 604. V té době žil ovšem jakýsi Brocmail (tj. Brochwel?), který měl být ochráncem bangorských mnichů v bitvě u Chesteru na počátku sedmého století. Své svěřence zbaběle (nebo zrádně) opustil a vydal je napospas bezuzdnému vraždění pohanského vládce Anglů Aethelfritha. Může být totožný s Brocmailem, jehož úmrtí zmiňují Velšské letopisy k roku 662, ale ani zde netušíme o koho se jedná – snad o významného příslušníka gwyneddského královského domu. Každopádně nemůže jít o krále Powysu podobného – či téhož – jména, ten zemřel už kolem roku 560, legendistovo datum je tedy zřejmě nesprávné a k setkání tak muselo dojít o půl století dříve. (Možná však byl příběh vložen úmyslně do časů krále tak významného, že ještě po staletích se Powysu přezdívalo Brochwelova země.) Brochwel, řečený Zubatý, jí věnoval pozemek s právem azylu a světice v něm prožila 37 let jako představená komunity panen. Ještě po smrti ochraňovala své společenství, a to podle vyprávění o zloduchu Elissovi, který se pokusil mnišky zneuctít a byl ztrestán náhlou smrtí.

Za povšimnutí snad stojí, že Melangell zachránila zajíce, zatímco obvykle světci a světice zachraňují před lovícím panovníkem jeleny, laně nebo kozy. I když se dnes někdy zpochybňuje tvrzení Bedy Ctihodného, podle nějž je zajíc atributem germánské bohyně Eostre, je nesporné, že býval v pozdním středověku a raném novověku spojován s čarodějnicemi, které na sebe údajně brávaly jeho podobu. Dosud populární je případ z čarodějnictví obžalované Skotky Isobel Gowdie ze sedmnáctého století, která se doznala (aniž by bylo použito mučení) i ke kontaktu s královnou Jiného světa Elphame. Na Mellangelinu počest myslivci v Cwm Pennant o jejím svátku (27. května) zajíce nestřílejí.

Melangell se uvádí i jako manželka Peddrwnova a matka Collenova, což může být sice omyl, není však vyloučeno, že její panenství se zdálo legendistovi vrcholného středověku mnohem vhodnějším stavem pro zakladatelku monastýru než vdovství nebo manželství. Troparion britské pravoslavné církve velebí Melangell pro její velkou askezi – patnáct let spala na holé skále – za což je přirovnávána ke syrským stylitům, mnichům, žijícím na vrcholcích sloupů. Tato východní praxe se sice na Západě neujala (zřejmě jediný západní stylita, jehož známe, byl langobardský Vulflaic, o němž informuje biskup Řehoř z Tours v osmé kapitole své Historie Franků), ale zdá se, že přinejmenším někteří irští kajícníci zvolili život v korunách stromů. O asketické praxi keltských a anglosaských žen jsme zpraveni podstatně méně, ale sotva můžeme pochybovat o jejich upřímné snaze zkrotit tělesné vášně.

První zmínka o Melangellině kostele, považovaném za nejstarší románskou svatyni v severní Evropě, pochází z roku 1254. Nazýván je Ecclesiae de Pennant. Místo, které si Melangell zvolila za příbytek, bylo možná posvátné už daleko dřív – archeologové tam objevili pohřebiště z doby bronzové

Ve středověku jí někteří ctili jako mocnou ochránkyni, jak dokládá starobylý veršík: Mil engyl a Melangell trechant lu fyddin y fall. („Melangell s tisíci anděly zvítězí nad všemi silami zla.“) Svým vztahem k přírodě však promlouvá i k současnému křesťanovi, který v době nejmodernější techniky hledá znovu duchovno, skrývající se v maličkostech:

„Děkujeme Ti, Pane Bože, / za život a modlitbu / Tvé služebnice Melangell.

Její péče o všechny tvory / a její soucit s nimi, /je nám inspirací pro dnešek.

Od ní se můžeme učit, / když chceme nalézat Tvou Slávu / ve světě kolem nás / i ve všem, co konáme.

Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.“