Černý Yscolan

Možný odkaz na očistec ve středověké velšské poezii

Ve sbírce velšských básní (či písní), známé jako Carmarthenská černá kniha, ze třináctého století, nacházíme dva duchovní texty, pojmenované podle kajícníka Yscolana. Chci se zde pokusit zjistit, skrývá-li se za ním postava historická, mytická či „pouze“ literární, a jaké skutečné pozadí má pokání, které podstupuje.

První píseň Yscolanova

´Tvůj kůň je černý, černý je tvůj plášť,

tvá tvář je černá, celý černý jsi,

ano, černý. Ty jsi Yscolan?´

´Jsem Yscolan, učenec,

nepatrný je můj zamlžený rozum.

Což napravit nelze proti Pánu hřích?

Že kostel jsem spálil, vybil dobytek školy,

že do vln jsem knihu vhodil,

mým pokáním je těžké utrpení.

Stvořiteli všech tvorů, Ochraniteli,

Nejvyšší, odpusť hanebnosti mé!

Zradil mne ten, co zradil také Tebe.

Celý rok dán mi byl

na jezu bangorském.

Zbav mě utrpení od mořských červů!

Kdybych byl věděl, to, co vím nyní,

tak jasně, jako že vítr horními haluzemi stromoví třese,

to, co jsem spáchal, bych nespáchal nikdy´!“1

Příběh zde shrnu, zatím bez bližšího vysvětlení: Tazatel (tradičně ztotožňovaný s prorokem Myrddinem/Merlinem) oslovuje temného jezdce, o němž tuší, že je to Yscolan. Ten nezapírá, doznává se k těžkým hříchům proti místní církvi (mnišské komunitě) a s lítostí svědčí o těžkém pokání, které podstupuje v Bangoru (z gaelštiny Beanna – „útesy“?).2 Snad odpykává svoje viny tím, že stojí (po celý rok) po krk v moři a odříkává žalmy.

Yscolan jako světec (Colum, Scuithin, Collen)

Jedna z teorií,3 kdo se skrývá za postavou kajícníka Yscolana, tvrdí, že jde o Colum Cilla (521-597). Colum Cilla můžeme jistě považovat za – svého druhu – kajícníka, jehož strašná vina (bitva u Cúl Dremhne) započala knihou – ne sice vrženou do vody, ale opsanou bez vědomí (natož souhlasu) majitele. Columovým trestem byl odchod z Irska a vyhnanství na ostrůvku Iona u skotského pobřeží, odkud požehnaně šířil evangelium mezi piktskými kmeny.

Druhou postavou, která je spojována s Yscolanem je jiný irský světec šestého století – Scuithin. V Životě svatého Davida (Dewi)4 nacházíme příběh o tom, kterak biskupu Aeddanovi ve Fernsu oznámil anděl, že Davidovi usilují o život někteří z jeho mnichů. Aeddan posílá s varováním jiného z Davidových žáků – Scuithina, jenž se zázračnou rychlostí přepraví přes moře mezi Irskem a Walesem na netvorovi. V dramatické pasáži o odhalení viníků čteme pak tuto větu: „Scutinus, který nese ještě jiné jméno Scolanus, povstal a řekl: ´Dnes, bratře, nebudeš pro otce vykonávat žádnou službu, neboť já sám tak učiním.´“5 Duchovní působení Scuithina ve Walesu je mimo pochybnost (svědčí o tom například místní jméno Bed-y-Scolan, „Scolanovo lože“). Jeho asketické cvičení spočívalo rovněž v noční modlitbě kajících žalmů, přičemž stál ponořen do řeky.6

Domnívám se, že existuje ještě jeden muž, kterého lze za Yscolana považovat – svatý Collen (Gollen). Collenova legenda je pozdní románové vyprávění o tom, kterak světec přemůže v římském amfiteátru pohanského zápasníka Brase a obrátí ho na křesťanství, v severním Walesu zabije lidožravou obryni Bwlch Rhiwfelen (brutálně jí oseká mečem) a – což je z jeho dobrodružství asi to nejznámější – na kopci v Glastonii (Glastonbury Tor) vybojuje svěcenou vodou vítězný boj s vládcem „malého lidu“ (tedy záhrobních tvorů-netvorů), Gwynem ap Nudd, který byl původně významným předkřesťanským božstvem, uctívaným (pod jménem Apollo Vindonnus) i v na kontinentě.7

Pravdou je, že o Collenovi jako historické osobě nevíme téměř nic, i jeho spojení s městem Llangollen může být iluzí (název se dá přeložit též jako „lísková osada“ či lépe a přesněji „mnišská osada s kostelem opleteným lískovým proutím“). Jeho jméno se však vyskytuje v rodokmenech světců, kde je Collenovým otcem Pedrwn a matkou svatá Melangell - podle vlastní pozdní legendy - dcera irského krále Jowchela.8 To by mohlo znamenat, že Collen patřil – přinejmenším po matce - ke stejnému národu jako Colum a Scuithin. O misionáře z Irska nebyla ostatně v Británii nouze. Pokud skutečný příběh Collena ap Pedrwn upadl časem v zapomnění, mohl být vytvořen za pomoci tradičních klišé v pozdní legendě. Nelze ovšem vyloučit, že tento legendární Collen je vlastně totožný se Scolanem/Scuithinem.

Druhá píseň Yscolanova a rozhovor Artuše s Eliwlodem.

Druhá píseň Yscolanova se skládá ze dvou částí. První je vlastně lorika („krunýř“), tedy ochranná modlitba, obvyklá v keltské církvi – ty dochované se připisují například Patrikovi, Gildovi, Furseyovi. Báseň nevznikla – přinejmenším její první část - před stoletím dvanáctým, spíše až ve třináctém. Prozrazuje to ostatně sama, neboť je zde mezi staršími světci (Petr a Brigit) jmenován i Gwsprid, pod kterýmžto jménem byl mezi Velšany znám Osbert z Clare, opat Wesminsterského opatství, zesnulý po roce 1158. Navíc je vícekrát zmiňován Bayard, kouzelný kůň z francouzského vyprávění Chanson de geste Quatre Fils Aymon, které se teprve po svém zniku ve dvanáctém století začalo šířit po západní Evropě.

Druhá část básně je katechetická, uvedu z ní krátkou ukázku:

Zeptal jsem se kněží,

jejich biskupů a soudců: ´Která je ta nejlepší věc pro duši?´

´Otčenáš, eucharistický chléb a svaté Vyznání víry,

neboť ten, kdo je zpívá pro svou duši,

do Soudného dne vytrvá ve věci nejlepší. Urovnat cestu, po které kráčíš a pěstovat mír…´“9

Podobně to čteme v básni Rozhovor Artuše s Eliwlodem, pocházející přibližně s téže doby. Je tedy už postgalfridiánská a spojuje Artuše s Cornwallem, ačkoli nejstarší zmínky (Y Gododdin, Nennius) umisťují tohoto válečníka na sever, ke skotským hranicím. Artuš v básni vede rozhovor s orlem, jímž je zemřelý syn jeho bratra Madoga.10 Orel/Eliwlod vysvětluje strýci, jak má křesťan žít a čeho se musí vyvarovat, chce-li obstát u Posledního soudu. Zde jsou - pro příklad - poslední sloky dialogu:

Artuš:

„Orle, s ním rozmluva vpravdě je skvělá,

chci se tě zeptat, nabýt vší jistoty,

jaká je cesta, kterou má duše jít?“

Eliwlod:

„Otčenáš a modlitby,

půst a skutky milosrdenství

a úplné ztišení duše před smrtí.“11

 

Kdybychom podrobněji srovnávali tuto báseň s Druhou písní Yscolanovou, viděli bychom zřetelně, že je artušovský text propracovanější a v dochované podobě snad i poněkud mladší. Podstatná je autorita osobnosti, vysvětlující pravidla řádného křesťanského života, vpravdě hlas toho, „který už ví“. V případě Eliwloda není pochyb – přichází ze zásvětí. Yscolan sice cituje katechetický návod soudobého kléru, ale to může znamenat, že potvrzuje církevního učení, že ručí za jeho pravost vlastním poznáním, získaným v bytí mimo pozemskou dimenzi.

Kajícníkovo zjevení v První písni Yscolanově navozuje přízračnou atmosféru: jezdec na černém oři, celý v černém, celý černý - nebo zčernalý. Yscolan na koni nepůsobí příliš jako mnich,12 spíše jako tajemný „Černý rytíř“ artušovských romancí (Yvain ou le Chevalier ou Lion). Nepřichází zjevně z „tohoto světa“ a jeho utrpení stále trvá. Bytosti ze záhrobí – elfové či sidhové – se sice v keltské tradici vyskytovali převážně v barvě šedé (zelené), ani černá ovšem nebyla nijak výjimečná – zvlášť pro duši z očistce.13

Yscolan jako člověk ze zásvětí (Auibhne)

Ze dvanáctého století se v Irsku dochoval výpravný příběh Buile Shuibhne14– odehrávající se v v první polovině století sedmého. Jeho hrdinou je král Suibhne, který napadne biskupa Ronana Finna a vhodí mu – podobně jako Yscolan - do vody žaltář (ten je zázračně zachráněn prostřednictvím vydry), později – během modliteb před bitvou u Magh Rathu zabije jednoho z biskupových kleriků a při pokusu zavraždit i Ronana zničí jeho zvon. Je stižen kletbou a krátce po začátku bitvy propadne šílenství. Létá vzduchem a hnízdí na stromech, navštěvuje různé kraje, prchá před polapením a setkává se s podivnými bytostmi – soupeří ve skocích do dálky s Čarodějnicí ze Mlýna (Cailleach Mhuillin), po celý rok se druží s britským lesním šílencem Ealladhanem15 (46-50), než tento zahyne ve vodopádu, pronásledují ho bezhlavá strašidla a beztělé hlavy (64-66). Po temně fantaskních dobrodružstvích, v monastýru opata Molinga (dalšího slavného skokana), zemře Suibhne prorokovanou násilnou smrtí, smířen ovšem s křesťanským společenstvím i s Bohem samým.

Mohli bychom za Suibhneho životem ve stromoví spatřovat vliv východních poustevníků, přebývajících na stromech (dendritai),16 ale to by bylo stejně mylné, jako předpokládat, že Yscolan stál po celý rok po krk v moři. Důvod je nasnadě: skutečný Suibhne, syn Colmana Cuara, v bitvě u Magh Rathu (roku 637) padl. Není tedy bez zajímavosti Suibhneho spojitost s tisem v lese Ros Bearaigh17 – tis v mytologii (a to nejen keltské) symbolizuje jak nesmrtelnost (dožívá se vysokého věku), tak i smrt (je jedovatý).18 A Suibhne sice zemřel, přesto „někde“ stále žije. V jeho příběhu se jedná nesporně o posmrtné putování duše. Tomu odpovídá i ptačí život, který vede (podobně je tomu u Eliwloda), upomínající na „létací sny“. Představuje zřejmě očistec, nikoli ovšem ten statický s ohněm a sírou, jak si ho začasté představovalo západní křesťanstvo od vrcholného středověku (a mnozí katolíci vlastně dosud),19 jde v něm naopak o očišťování osobnosti skrze dramatické zkoušky.

Ve světle příběhu Suibhne „Bláznivého“20 se pak i Yscolan zdá být pravděpodobnou velšskou variantou tohoto populárního irského charakteru zásvětního zasvěcence.

Pro úplnost se sluší dodat, že ve staré velšské poezii najdeme také Ódu na měsíce, připisovanou tradičně – a mylně – bardu Aneirinovi. Píseň končí tímto veršem:

Právem promluvil Yscolan:

´Bůh je lepší, než zlé proroctví.´“21

Hovoří-li zde pozemský světec nebo duše z očistce, ponechám otevřené.

Závěr

Yscolan velšské poezie sice nese jméno irského svatého ze šestého nebo sedmého století, představuje však zcela odlišný charakter. Zdá se, že příběhy „vědoucí“ osobnosti (lidské, ptačí nebo kombinované) navštěvující náš svět, čerpají z archaické irské tradice o provinilci, který je nucen napravit vinu (porušení geasa) posmrtným trestem – v křesťanském zpracování můžeme hovořit o očistci. Yscolanovo šílenství („zamlžený rozum“) lze chápat jako opis posmrtného stavu hříšníkova ducha před nabytím věčné blaženosti.

1 The First Song of Yscolan in: http://maryjones.us/ctexts/bbc26.html

2 Není jisté, zda je míněn proslulý monastýr v Irsku, nebo jeden z těch v severním Walesu, založených příslušníky královské rodiny z Dunotingu.

3 Saint Scoithin of Tescoffin, Omnium Sanctorum Hiberniae in: http://omniumsanctorumhiberniae.blogspot.cz(2014/01/

4 Rhygvarch´s Life of St David in: http://www.povertystudies.org/Links/Rwymbooks/S.

5 Rhygvarch´s Life, 38.

6 Více: Saint Scoithin of Tescoffin, Omnium Sanctorum Hiberniae

7 Handbook to Life in Antient Roma in: http://books.google.cz/books?id... Připomínám, že někteří keltští bohové se úspěšně historizovali, tj. splynuli s lidskou postavou (bohyně básníků, kovářů a léčitelů Brigit, dobyvatel podsvětí Artuš), jiní se stali ryze pohádkovými postavami (kouzelný pasáček vepřů Coll, mladý lovec Mabon) – a jiní zase přežívají na divadelních prknech (Llyr/Llud-Lear a Creiddylad-Cordelie). Ale snad pouze Gwyn ap Nudd děsil až do vrcholného středověku Velšany natolik, že máme ještě ze čtrnáctého století doložené zaklínadlo k němu, se kterým vstupovali vesničané do lesa. (The Invocation of Gwyn ap Nudd in: http://www.maryjones.us/ctexts/gwyn2.html)

8 The History of Monacella in: www.maryjones.us/ctexts/melangell.html V rodokmenech je dcerou brythonského Cynelcha či Ricwlcha a pouze její matka Ethni (Eithin) patří k irskému lidu. Viz: Bonhed Y Seint, in: www.celticchristianity.infinitesoulutions.com/saints_genealogy.html

9 The Second Song of Yscolan in: http://maryjones.us/ctexts/bbc27.html

10 Ve velmi starobylé velšské básni „Marwnad Madawg“ z Knihy Taliesinovy je Madog (Madawg) nazýván „potěšení hradby“ (mur menwyt), jíž je snad míněn Hadriánův val. Vhledem ke gaelskému původu hrdinova jména – „Mó-aedh-óg“ se domnívám, že se za ním skrývá historická osobnost Aedána „Proradného“, krále Dál Riaty (574 – 609), poraženého u Degsastanu northumbrijským vladařem Aethelfrithem „Mávačem“. Beda Ctihodný, Církevní dějiny národa Anglů, I, xxxiv, ARGO: 2008.

11 Dialogue of Arthur and Eliwlod In: http://www.antienttexts.org/library/celtic/ctextseagle

12 Někteří mniši koně používali – David Velšský dostal svolení cestovat koňmo za účelem duchovní služby a jeho kůň zázračně přepravil opata Barre přes moře (Rhygvarch´s Life, 39).

13 Problematikou návštěvníků z očistce mezi živými, revenantů, se zabývá Claude Lecouteoux ve vynikající knize Přízraky a strašidla středověku (Volvox Globator, 1997), původem a rozvíjením učení o očistci pak Jacques Le Goff ve Zrození očistce (Vyšehrad, 2003).

15 Možná totožný s bláznem Laleocenem (neboli Lailokenem), který prorokoval smrt krále Rhyddercha „Šlechetného“ v roce 612. Viz: Jocelyn, The Life of Kentigern (Mungo), xlv, in: http://sourcebooks.fordham.edu/basis/Jocelyn_Lifeo

16 Chadwick, N., The Age of Saints, str. 105-111. Srv. též Špidlík, T., Spiritualita křesťanského Východu. Mnišství: Centrum Aletti Roma-Velehrad, 2004, str. 268.

17 Buile Shuibhne, 12.

18 Viz. Kinndred, G., The Yew: sacred Tree of Transformation and Rebirth, in: http://www.whitedragon.org.uk/articles/yew.htm.

19 Srv. Hojda, Z., Návštěvy z očistce, in: Dějiny a současnost, 10/2016.

20 Ve staré gaelštině „geilt“, slovo úzce souvisí s výrazem „geltacht“ – „ten, kdo hrůzou zešílí“.