Tewdrig

Tewdrig byl, pravděpodobněji v 7. než v 6. století, králem Glywysingu. (Nebo Gwentu, obě království mohla mít společného panovníka. Obecně byly hranice mezi britskými státy proměnlivé, království splývala, sjednocovala se a rozdělovala.) Jeho jméno je původem gótské (Theodorik), stejně jako jeho otce Teithfallta (Thiudebalth), který mohl být potomkem některého ze sarmatských důstojníků vojenské posádky v pozdně římské Británii. (Tewdrikův otec se však v některých rodokmenech uvádí i jako Llywarch.)

Nejstarším zdrojem informací o Tewdrigovi je Liber Landavensis ze 12. století, jež ovšem čerpá z mnohem starších literárních pramenů. Tam se píše, že po letech spravedlivé vlády, kdy obracel pohanské Sasy na útěk, odevzdal vládu svému synu Meurigovi a odešel žít jako poustevník v Tinternu. Když Sasové znovu napadli království, anděl mu v nočním vidění přikázal, aby bojoval, protože už jen jeho tvář obrátí nepřátele na útěk. Glywising pak bude žít po třicet let v míru. Nebeský posel poustevníkovi nesmlčel, co čeká jeho samotného: „Ty však budeš zraněn jediným úderem v kraji Rhyd Tintern a po třech dnech v pokoji zemřeš.“ A tak, druhého dne dopoledne, „když přicházelo vojsko jeho syna Meuriga, nasedl na koně a vesele s nimi pokračoval, v souladu s příkazem andělovým, v plné zbroji, stál na břehu řeky Gwy (Wye), poblíž tinternského brodu, a když nepřátelé spatřili jeho tvář, obrátili se k němu zády a prchali, jeden z nich však mrštil kopím a zranil ho, jak mu bylo předpovězeno.“

Těžce zraněný Tewdrig odmítl odjet s vítězným synem. Dva jeleni, zapřažení do vozu, ho odváželi na jeho přání k ostrovu Ynys Echni v Bristolském kanálu (tam tehdy či nějakou dobu předtím žil jiný královský pous­tevník – Cadoc), a kdekoli se spřežení zasta­vilo, vyprýštil pramen. Poslední, nejsilnější, vytryskl v Mateyrnu („Královské místo“), kde se vůz rozbil. Tewdrig nařídil dát jelenům volnost, a během krátké chvíle zemřel.

Kromě divokých prasat není v keltské mytologii žádné zvíře natolik spojené s duchov­ním světem než jelen nebo laň. Tuto tvář­nost na sebe bere gaelská „Starucha z Beare“ a na voze, taženém jelenem, cestuje irská Flidais „Krásnovlasá“. Jelení božstvo kontinentálních Keltů, označené jako „(C)ernun­nos“, je zobrazeno i na slavném „Sloupu převozníků“, který stával v galo-římském chrámu starověké Lutécie (dnešní Paříž). V legendách se vyskytuje často, Tewdrig je jen jedním z mnoha keltských – a anglosaských – světců, kteří s ním mají co do činění.

„Když se o jeho smrti dozvěděl jeho syn Meurig, založil tam modlitebnu a hřbitov, který byl zasvěcen svatému Oudoceovi, za duši svého otce udělil celé území biskupu Oudoceovi a církvi v Llandaffu.“ Kostelík musel být ovšem Oudoceovi zasvěcen až dodatečně, protože z následujících textů vyplývá, že Oudoceus zastával biskupskou službu nejen za časů Meurigových, ale i za vlády jeho vnuka Morgana a pravnuka Ithaela. Tewdrigova manželka Govein, o které nevíme nic bližšího, je také označována v Liber Landavensis jako světice. Snad následovala manžela v odchodu do ústraní.

Tewdrigova smrt má určitou obdobu v záhubě krále Východních Anglů jménem Sigeberht. Ten se vzdal vlády, vstoupil do monastýru a později se nechal přemluvit, aby se zúčastnil bitvy proti vojsku pohanského krále Pendy z Mercie. Sigeberht si však odmítl vzít zbraň s výjimkou symbolického proutku, padl a jeho vojsko bylo poraženo.

Tak Tewdriga oslovuje novodobé troparion:

„Glamorganský kníže, tys odstoupil,

po tvém odchodu syn Meurig vládl zemi,

odešels do Tinternu žít život poustevníka,

po vpádu Sasů ses nicméně vrátil,

a v nebi ses narodil, abys tam pomáhal svému lidu.“

Postavu Tewdriga oživil v současnosti Bernard Cornwell v artušovské trilogii (v češtině tetralogii) Kronika válečníkova. Tam je tento král-poustevník umístěn na přelom 5. a 6. století – bojuje ve slavné artušovské bitvě u Badonu a zemře několik let po ní přirozenou smrtí. Ale už v roce 1615, po otevření kamenné rakve s Tewdrigovými ostatky, bylo zjištěno vážné poranění královy lebky, potvrzující legendární vyprávění o jeho konci.

Tewdrigova dřevěná socha od Neilla Gowa a Johna Hobse stojí v „Kruhu legend“ v Tinternu.