„Lefebvristé“ žádají o registraci

Zajímavou zprávu přinesl internetový Magazín Christnet: Kněžské bratrstvo svatého Pia X. (někdy zkráceně nazývané „lefebvristé“) zažádalo v listopadu 2016 o registraci u Ministerstva kultury podle zákona č. 3/2002 Sb. o církvích a náboženských společnostech.¹ V informačním letáku věřícím oznamuje: „FSSPX požádalo o registraci jako náboženská společnost, která je organizačně nezávislá na jiném státem registrovaném náboženském subjektu. Toto platí i vůči místní hierarchii římskokatolické i řeckokatolické Církve ve smyslu státní registrace. Nicméně se to nedotýká vztahu ke katolické Církvi jako takové. Tato registrace samostatného katolického subjektu je v souladu i s případným statusem našimi představenými vyjednávané personální prelatury, která by byla nezávislá na místní hierarchii, což je jasně vyřčená podmínka Msgr. Fellayem.“²

Na obhajobu tohoto kroku se v diskusích objevil odkaz na řeckokatolickou církev a její samostatnou registraci. To je však omyl. Řeckokatolická církev je z pohledu současného kanonického práva podobně jako jiné východní katolické církve církví „sui iuris“, tedy samostatnou partikulární církví.³ Osobní prelatura však žádnou samostatnou partikulární církví není. Osobní prelatura je plodem II. vatikánského koncilu, konkrétně je zmíněna v dekretu o službě a životě kněží: „Kromě toho ať se upraví směrnice o inkardinaci a exkardinaci tak, aby toto starodávné ustanovení, ač zůstává nadále v platnosti, lépe odpovídalo dnešním pastoračním potřebám. Kde by to však vyžadoval apoštolát, ať se usnadní nejen vhodné rozmístění kněží, nýbrž také vytvoření speciálních pastoračních děl ve prospěch různých společenských vrstev na územní, národní nebo i světové úrovni. Za tím účelem je možné s užitkem zřídit jakési mezinárodní semináře, zvláštní diecéze nebo osobní prelatury a jiná užitečná zařízení tohoto druhu. Těm je možné přidělit nebo do nich inkardinovat kněze pro společný prospěch celé církve. Je třeba stanovit způsob, jak v tom kterém případě postupovat a vždy zachovat práva místních ordinářů.“ (PO, 10). Do praxe konstrukci osobní prelatury uvedl v roce 1966 apoštolský list Pavla VI. Ecclesiae Sanctae a byla zapracována do nového kodexu kanonického práva z roku 1983 (kán. 294-297). Dosud existuje pouze jedna osobní prelatura, Prelatura Svatého kříže a Opus Dei, která byla zřízena papežem Janem Pavlem II. 28. listopadu 1982 (samotné Opus Dei vzniklo v roce 1928). O úplné nezávislosti vůči místnímu ordináři nemůže být řeč, např. kán. 297 požaduje předcházející dovolení od diecézního biskupa, na jehož území prelatura uskutečňuje nebo zamýšlí uskutečňovat své pastorační nebo misijní dílo. Zároveň je třeba uvést, že osobní prelatura se týká pouze začlenění kněží a jáhnů, zatímco věřící zůstávají stále členy katolické církve (nejčastěji zřejmě latinského obřadu).

Vyjádřená snaha kněžského bratrstva o samostatnost vůči místním ordinářům do určité míry potvrzuje kritiky rozhodnutí papeže Benedikta XVI. o užívání římské liturgie z doby před její reformou v roce 1970 v apoštolském listu Summorum Pontificum ze 7. července 2007.⁴ V průvodním listu papež tvrdil, že tyto nové normy mají za cíl „osvobodit biskupy od povinnosti stále znovu zvažovat, jak mají v různých situacích odpovídat“ a také, že nic neodnímají autoritě biskupů.⁵ Ve skutečnosti však jen došlo k podpoře mentality samostatnosti u těchto skupin, často spolu s představou o své jediné správnosti. Podmínka povolení „zvláštní formy liturgie církve“, tj. uznání „řádné formy“, kterou je pokoncilní podoba liturgie, je většinou ignorována. Např. navržené stanovy Kněžského bratrstva Pia X. pro potřeby registrace uvádějí výlučnost „tradičního římského ritu“. Přitom papež Benedikt XVI. ve svém průvodním listu biskupům k Summorum Pontificum uvedl: „Samozřejmě, že k životu plného společenství patří, že také kněží z komunit, které se drží starobylého způsobu, nemohou ze zásady odmítat celebrovat podle nových knih. Nebylo by totiž slučitelné s uznáním hodnoty a svatosti nového ritu jeho úplné odmítání.“

Kněžské bratrstvo svatého Pia X. již dnes není jediným dědicem legendární postavy římskokatolického tradicionalismu a svého zakladatele francouzského arcibiskupa Marcela Lefebvra (1905–1991). Jeden ze čtyř arcibiskupem Lefebvrem dne 30. června 1988 nedovoleně vysvěcených biskupů, Richard Williamson (nar. 1940), který se nechvalně proslavil svými výroky o neexistenci plynových komor, byl z bratrstva pro neposlušnost a nerespektování představených v roce 2012 vyloučen.⁶ Spolu s dalšími odpůrci smiřování kněžského bratrstva s Vatikánem se stal vůdčí postavou tzv. Odporu. V březnu 2015 udělil Richard Williamson biskupské svěcení Jeanu-Micheli Fauremu (nar. 1941), v březnu 2016 Thomasu Aquinasovi Ferreirovi da Costovi (nar. 1954). V březnu letošního roku oznámil, že dne 11. května 2017 udělí biskupské svěcení Gerardu Zendejasovi. Dne 22. srpna 2016 biskup Faure vyhlásil dekret o založení Kněžského společenství apoštolů Ježíše a Marie, což bylo údajně druhé pojmenování, o němž arcibiskup Lefebvre přemýšlel při zakládání Kněžského bratrstva svatého Pia X. V samotném táboře tzv. tradicionalistů tedy došlo k rozdělení, které je v podstatě analogické k rozchodu arcibiskupa Lefebvra s pokoncilní církví.⁷ Zatímco Richard Williamson obviňuje současné vedení Kněžského bratrstva sv. Pia X. v čele s biskupem Bernardem Fellayem ze zrady původních idejí a mluví o „Novobratrstvu“, kněžské bratrstvo se proti jeho kritice ohrazuje. V českém prostředí jsou k dispozici informace z obou stran tohoto sporu. Kněžské bratrstvo reprezentují jeho oficiální stránky (http://www.fsspx.cz/), o činnosti biskupa Richarda Williamsona pravidelně informuje blog (http://rexcz.blogspot.cz/).