Moling

Moling, „jeden ze čtyř velkých proroků ostrova Erin“ se podle legendy narodil jako nemanželský syn statkáře Faélanta a jeho švagrové Emnait. Zahanbená dívka porodila v závěji u hory Sliabh Luachra; sníh té zimy dosahoval dospělému muži po ramena. Andělé novorozeně obklopili, takže jejich žárem roztál sníh, a přestože matka chtěla dítě zabít, Boží moc to nedopustila. Chlapce s matkou ráno nalezli mniši Brénain a Collanach a vychovali ho v monastýru. Dostal jméno Tairchell, jež nosil do svých 16 let. Tehdy se setkal na cestě s tlupou ohyzdných strašidel („…zlý Přízrak, jeho žena, jeho pomocník, jeho lovecký pes a devět jeho následovníků“) a unikl z jejich vražedných spárů třemi mocnými skoky. Proto byl Collanachem nově pojmenován Mo Ling (ling znamená skok).

Z Molinga vyrostl vzdělaný a silný muž. Legenda říká: „Mladý, krásný, svěží – takový byl tento klerik. Jeho tělo bylo bílé jako sníh a tváře měl tak červené, jako jsou nachové květy. Za jeho časů se nenašel nikdo, kdo by se mu vyrovnal, pro jas božství, patrný v jeho společnosti.“ Nějaký čas poustevničil a převážel pocestné přes řeku Barrow. Tam také založil monastýr (Teach Moling) za pomoci Gobbana „Stavitele“, v jehož jménu lze poznat boha-kováře staré víry – Goibniu. Moling je možná je totožný s Myllinem, který založil kostel ve velšském Llanfyllin. Později se stal biskupem ve Fernsu. Ale nejznámější je dnes hlubokým přátelstvím, které ho pojilo k Suibhneovi „Bláznivému“.

Krále Suibhnea, jak vypráví středověký text Buile Shuibhne, jednoho dne rozzuřilo vyzvánění zvonů monastýru Ronana Finna a vyběhl z paláce, aby opata vyhnal. Manželka se ho snažila zadržet, ale on jí nechal v ruce plášť, vyběhl nahý ven a hodil Ronanovi do jezera žaltář. Nepoškozený žaltář vrátila světci dalšího dne vydra a on prorokoval králi, že bude světem chodit nahý jako v den, kdy se dopustil této ohavnosti. Během kropení vojska požehnanou vodou před strašlivou bitvou u Mag Rathu (v létě roku 637) Suibhne zabil jednoho z osmi mnichů-žalmistů a když mrštil oštěpem i po Ronanovi, rozbil jeho zvon. Ronanův rozsudek byl tvrdý – za rozbitý zvon bude Suibhne pobývat ve větvích jako pták, aby nakonec zemřel po ráně oštěpem, a splatil tak spáchanou vraždu. (Zároveň také Ronan požehnal královu ženu Eorann.) Hned po začátku bitvy, během válečného pokřiku, odhodil Suibhne zbraně, vznesl se nahý do vzduchu a prchl do lesa, kde žil v korunách stromů jako pták, šílený, zcela mimo realitu. Tak přízračně putuje po Irsku i po západní Británii, zažívá přitom podivuhodně snová dobrodružství – až nakonec nalezne útočiště v Molingově monastýru. Světec a blázen se spřátelí, Suibhne létá po ostrově a na večerní modlitbu se vrací zpět do monastýru. Pasák vepřů ale na ubohého Suibhneho žárlí a probodne ho oštěpem ve chvíli, kdy vleže pije mléko. Tím se Ronanova slova bezezbytku naplní. Suibhne ještě před smrtí stačí vyslovit lítost nad svými hříchy a pokojně přijme eucharistický chléb. Truchlící Moling pronáší dlouhou elegii, která svědčí o hloubce vztahu mezi oběma irskými básníky:

„Hrob Suibhnův je zde!

Vzpomínka na něj mi srdce láme,

drahé mi je – pro lásku k němu –

každičké místo, kde svatý blázen pobýval.“ Báseň pak končí těmito slovy: „Je-li to vůle hvězdného Krále, / povstaň a pojď se mnou. / Podej mi, ó srdce, ruku svou, / z hrobu a od hrobky. / Libě mi zněl hovor se Suibhnem, / dlouho podržím vzpomínku na něj / v prsou svých. / To přísahám svému vznešenému Králi nebes, / nad hrobem jeho a na jeho hrobce.“ (Buile Suibhne, 85)

Bitva u Mag Rathu je hrůznou skutečností a obrovský počet obětí se potvrdil v 19. století během výstavby železnice v okolí Moiry, kdy byly objeveny tisíce koster mužů i koní. Suibhne, syn Colmanův, v ní však padl a vznesl se nad bojiště pouze v tom smyslu, že jeho duch opustil tělo. To přirozeně nikterak neumenšuje krásu dávného vyprávění.

Autor legendy ke konci svého díla o Molingovi píše: „Byl básník, prorok, vědoucí, učitel. Byl mudrc, žalmista, kněz, biskup, přítel duše (tj. duchovní průvodce), vznešený.“ Jakožto prorocké osobnosti  mu byl připisován i spis Baile Molling, ačkoli tento zřejmě nevznikl před 12. stoletím. Molingovu smrt pak zmiňují Tigernachovy letopisy jen velice stručně k roku 697: „Moling Luachra usnul.“