Gereint. Hledání ztraceného světce.

Úvod

V Cornwallu, na poloostrově Roseland, leží obec Gerrans, jejíž kostel ze třináctého století je zasvěcen svatému Gereintovi. Co je to ovšem za světce? Otázka je zajímavá, protože toto jméno několik významných mužů keltského království Dumnonie – rozkládajícího se zhruba na území dnešního Devonu a Cornwallu, zahrnujícího však i podstatnou část Somersetu. Hledání odpovědi rozhodně nebude snadné. Problém s Gereintem totiž nespočívá – jako u mnoha jiných keltských osobností – v nedostatku pramenů o něm, ale v jejich zmatečnosti a nejasnosti.

1. Zrádný generál

Prvním známým britským Gereintem byl Říman Gerontius, velitel uzurpátora Konstantina III. na počátku pátého století. Zpočátku doprovázel Konstantinova syna Konstanta do Hispánie, později prohlásil císařem svého příbuzného (snad syna?) Maxima. Konstans v bitvě s Gerontiem prohrál a uprchl do Galie, ale Gerontius ho tam stíhal. Konec Konstantův stručně zmiňuje Beda Ctihodný ve stati o Konstantinově panování: „Jeho syna Konstanta, kterého z mnicha udělal svým caesarem, zabil u města Vienne jeho vlastní velitel Gerontius.“ Gerontius pak oblehl v Arelate Konstantina III., jenže jeho vojsko se rozuteklo před legiemi legitimního císaře Honoria, takže mu nezbylo, než se s hrstkou stoupenců vrátit do Hispánie. Jeho věc však už byla ztracená. Vojáci se proti němu vzbouřili, oblehli ho a Gerontius nakonec spáchal v hořícím domě sebevraždu, zabiv předtím manželku a posledního stoupence, který mu ještě zbyl.

Konstantin III. i jeho syn Konstans vystupují i v pozdně artušovských textech Geoffreye z Monmouthu jako děd a strýc mýtického krále Artuše. Ve skutečnosti možná stáli na počátku dumnonijské dynastie, prokazatelně v šestém století (jak ještě uvidíme) tam nějaký Konstantin vládl. A – což je ještě důležitější – nejméně dva příslušníci toho rodu nesli jméno Gereint.

2. Pohádkový rytíř

Postava Gereinta ap Erbin z Dumnonie je přinejmenším problematická. Shrňme si, co vlastně o něm víme. Je zmiňován mezi rytíři krále Artuše v pohádkovém příběhu Jak Kulhwch dostal Olwen a Velšské Triády 13 (Peniarth MS 54) ho počítají mezi „tři vlastníky loďstva“, přičemž na každé z jeho sto dvaceti lodí mělo sloužit sto dvacet mužů. Přes nespornou obchodní – a jistě i vojenskou – zdatnost Dumnonie se ovšem počet lodí jeví jako přehnaný. Gereintovo jméno se objevuje v obou legendárních životopisech svatého Cybi i v Bonedd y Seint („Původ svatých“) a uvádějí ho rovněž rodokmeny brythonských královských domů – „Gereint m. (map, tj. syn) Erbin, m. (Custennin m.) Kynwawr …“.

Je tu ještě jedna zpráva, která se údajně k tomuto artušovskému rekovi vztahuje, nepochází ovšem z keltských zdrojů – najdeme jí v Anglosaských kronikách:

„Léta Páně pětistého prvního: Toho roku Porta a dva jeho synové, Beda a Mela, přibyli do Británie na dvou lodích, do místa zvaného Portsmouth. Zakrátko se vylodili a na místě zavraždili mladého Brythonce velmi vysoké hodnosti.“

Mladý Brythonec bývá někdy s tímto Gereintem ztotožňován, a to na základě zpěvu o llongborthské bitvě, kterým se budeme zabývat později. Nesmíme však zapomínat, že na údaje Anglosaských kronik pro páté století a první polovinu šestého nelze spoléhat o nic víc, než věřit pro stejné období Velšským letopisům. Hodnověrné jsou vesměs pouze tam, kde přebírají informace z irských zdrojů, což není tento případ. Bitva v Portsmouthu, jakož i její aktéři, jsou možná fikcí.

Jiný syn Erbinův (a tedy Gereintův bratr) – Dywel či Dyel – podle temné básně Rozhovor Myrddina s Taliesinem umírá v bitvě u Arderyddu v roce 573 („…naposled Dyela zabili,/syna Erbinova, se všemi jeho muži.“). Jakkoli je tato báseň velmi stará, není stará natolik, aby historicky věrně zaznamenávala skutečnost. Neboť je v ní nepravděpodobně popisována smrt sedmi Elifferových synů (jediní dva, podložení prameny, zahynuli o sedm let později) a rovněž můžeme vyloučit zmiňovanou účast gwyneddského Maelgwyna, který zemřel za epidemie žlutého moru už roku 547. Caledonský les, v němž se poetický dialog odehrává, je ostatně místem, v němž přebývají duchové mrtvých hrdinů, světem mimo naší realitu.

V rodokmenech možná došlo ke zdvojení jména Gereintova děda – na nepodloženého Custennina Gorneu z pátého století a Konstantina z poloviny století šestého, kterému spílá Gildas „Moudrý“ ve svém nejslavnějším díle O dobytí a pádu Británie (28, 29) za jeho – i na svou dobu nadstandardní – zločiny (a který se pak nakonec stane mnichem v monastýru svatého Davida). Pozměněné datování by umožňovalo jak smrt Dywelovu u Arfderyddu, tak i smrt Gereintovu v boji proti severním Anglům – o čemž pojednáme níže, ale vynoří se další nezodpověditelné otázky, například: Jak by potom mohl být Gereintův vnuk Cybi současníkem Maelgwyna „Dlouhého“?

3. Hrdina z „Jihu“

Bard Aneirin ve své básni Y Gododdin – zřejmě nejstarší dochované hrdinské písni starých Keltů – zachycuje zkázu brythonských náčelníků na tažení proti králům Deiry a Bernicie u Catraethu (kolem roku 600) a ve výčtu hrdinů neschází ani jakýsi Gereint. Překvapí Aneirinovo vášnivé zaujetí nejen hrdinovým charakterem, ale i jeho tělesnou krásou:

Gereint z Jihu vydal válečný pokřik,

jasný byl a krásný, půvabné rysy měla jeho tvář,

urozený pán s kopím, chvályhodný pán,

tak laskavý, dobře jeho povahu znám,

dobře znám Gereinta – přátelský, šlechetný byl.“

Není pochyb, že tento Gereint u Catraethu zahynul, stejně jako většina bojovníků. V jiné Aneirinově básni, reflektující tuto porážku, totiž čteme pouze o třech přeživších:

Z těch, kdo poháry s medovinou nesli,

toliko tři se vrátili,

Cynon a Cadreith a Codlew z Cadnantu“.

Je Aneirinův Gereint totožný s Gereintem ap Erbinem z Dumnonie? Na to sotva můžeme jednoznačně odpovědět. Pokud má pravdu J. T. Koch, a bitva u Catraethu se odehrála už ve třetím čtvrtletí šestého století, pak by to možné bylo. Nezavrhoval bych ani domněnku, že „gereintovská sloka“ v Y Gododdin je pozdější interpolací.

4. Báseň o bitvě u Llongborthu

Velice důležitým textem, týkajícím se Gereinta, je žalozpěv – v Černé knize z Carmarthenu a v Červené knize hergestské nazvaný Gereint filius Erbin – jehož vznik bývá kladen do širokého rozmezí devátého až dvanáctého století. V něm se líčí Gereintova statečná smrt ve vojenském střetnutí u Llongborthu.:

V Llongborthu Geraint byl zabit,

muž statečný ze země Dyvnaint…“

Když Geraint se zrodil, otevřeny byly nebes brány,

a Kristus vyplnil, oč žádán byl,

ten nádherný z Prydeinu přeslavného.“

Text zmiňuje také krále Artuše, nazývaje jej ovšem dost překvapivě císařem („ameraudur“). To zřejmě vedlo ke ztotožnění Gereinta se synem Erbinovým, údajným rytířem Artušova dvora. Jenže tento Artuš je osobou mýtickou a žádný z historických mužů toho nebo podobného jména temného věku si nemohl činit nárok na císařský titul (a také si ho ovšem nečinil). Navíc označení Artuše jakožto císaře nikterak nesvědčí pro časný vznik básně, stejně jako spojení tohoto hrdiny (božstva?) severních Brythonců s Cornwallem. Autor básně mohl opěvovat jiného Gereinta, možná krále Gereinta z počátku osmého století.

5. „Nejslavnější král“

O tomto dalším Gereintovi nemáme žádné zprávy z keltských pramenů, pouze z anglosaských. Aldhelm, biskup Západních Sasů, napsal totiž – dochovaný – ostrý dopis Dumnonijci jménem Gerentius, jehož nazývá „nejslavnější král“. Přestože synoda ve Whitby už v roce 664 rozhodla ve prospěch římských církevních zvyklostí (tvar tonzury a výpočet slavení velikonoc) před keltskými, křesťané v Dumnonii je dosud nezměnili. Brythonské duchovenstvo se vyznačovalo nevraživostí vůči křesťanství římské tradice a Aldhelm, přirozeně, usiloval o jejich podrobení se Římu. Není jasné, kdy byl dopis napsán. Často se uvádí rok 705 – právě tehdy se stal Aldhelm biskupem nově vzniklé diecéze, australský historik Martin Grimmer nicméně uvádí datum mnohem časnější – září 672 (po synodě v Hertfordu). To by pak znamenalo, že dopis psal třicetiletý opat malmesburského monastýru taktéž mladému vládci Dumnonie. Neboť zřejmě stejný muž je jako „Gerente“ zmiňován v Anglosaských kronikách k roku 710: „…také Ina a Nun, jeho příbuzný, bojovali proti Gerentovi, králi Velšanů.“ Označení tohoto Gereinta coby velšského krále nás nemusí mýlit, výrazem Wealas („cizáci“) označovali Anglosasové obecně brythonské obyvatelstvo. Čtyřicetiletá vláda Gereintova je sice překvapivě dlouhá, ale nikoli nemožná, vždyť i jeho současník – a nepřítel – Ina vládl třicet sedm let, než dobrovolně podstoupil trůn synovi a jako poutník odešel s manželkou zbožně zemřít do Říma.

Pokud přijmeme časnější dataci dopisu, pak smíme předpokládat mnohaletou spolupráci (a snad i přátelství) mezi oběma muži. Jejich dokladem se zdá být Gereintovo nezpochybnitelné darování pozemků u řeky Tamar Aldhelmovu monastýru. Po čtyřicet let žila Dumnonie v míru – přinejmenším nemáme doklady o nějakém válečném střetu. Je příznačné, že k bitvám mezi Gereintem a Inou došlo hned následujícího roku po Aldhelmově skonu. Učený biskup – žák irského duchovního Maelduby – měl na wesexského krále zřejmě značný vliv. Nemáme sice spolehlivý doklad o Gereintově smrti na bitevním poli, zaznamenává jí teprve Jan z Worcesteru ve století dvanáctém, ale vyloučit to nelze, stejně jako možnost, že k ní došlo právě u Llongborthu. Královo tělo pravděpodobně Sasové vrátili dumnoniským mužům k čestnému pohřbení – Ina byl nejen dobrým křesťanem, ale i blízkým příbuzným Gereintova přítele Aldhelma.

O dvě nebo tři století vznikla pak píseň o bitvě u Llongborthu, snad teprve dodatečně spojená se jménem – tehdy stále populárnějšího – Artušova rytíře Gereinta ap Erbin. Jelikož neznáme rodový původ „Aldhelmova“ Gerentia, je možné, že se také on objevuje na Artušově dvoře, a to jako „Gereint, syn Cadgyffroův“.

6. Ještě jeden Gereint?

V Životě svatého Teila (IX.) čteme o tomto biskupovi z jihovelšského Llandaffu, že v době epidemie „žlutého moru“, cestou do Armoriky (asi roku 549), navštívil se svým doprovodem cornwallského krále Gerennia, který jej s úctou přijal a projevil přání, aby se stal jeho zpovědníkem. Biskup souhlasil a navíc králi zaslíbil, že nezemře dřív, než z jeho rukou přijme eucharistický chléb. Teilo pak údajně působil v Armorice po sedm let a sedm měsíců. Byv upozorněn andělem na blízkost Gerenniova skonu, vrátil se do Cornwallu. Obrovskou kamennou rakev, pro krále určenou, nechal zázračně plout po moři, neboť byla tak těžká, že „deset spřežení volů jí těžko mohlo pohnout z místa.“

Můžeme tohoto Gerennia ztotožnit s některým výše uvedeným? Těžko říct. Gereint ap Erbin byl už tehdy dávno mrtev – pokud přijmeme „teorii dvou Konstantinů“ – a nebo ještě ani nezačal vládnout. – Co Gereint „z Jihu“? Ten nesporně zahynul u Catraethu, kdežto krále Gerennia zaopatřuje Teilo těžce nemocného na cornwallském hradě. Je možné, že Gerennius nestonal, jak uvádí legenda, nýbrž ho – smrtelně zraněného – dovezli od Catraethu domů? Kromě značné nepravděpodobnosti to navíc ani příliš neodpovídá časově. – A Gereint, udržující diplomatické styky s Aldhelmem? – Tam je časová vzdálenost ještě větší. – Může jít o docela jiného Gereinta? Možná. Jméno se v dumnonijském královském domě zřejmě těšilo velké oblibě. A není nakonec vztah Gerennia a Teila pouze literárním pokusem spojit dvě světecké osobnosti v jedné legendě?

Závěr

Za nejpravděpodobnějšího kandidáta na osobu svatého Gereinta můžeme snad považovat krále z přelomu sedmého a osmého století, který usiloval o mírové soužití s královstvím Západních Sasů, zřejmě i proto dal v církevních zvyklostem přednost římským před keltskými, a to několik desetiletí před tím, než k tomu došlo ve Walesu. Tragickému válečnému střetu se nakonec stejně nevyhnul. Do jeho osoby se pak promítly i vzpomínky na hrdinské činy jeho předchůdců či předků. Byv spojen s mýtickým Artušem i se svatým Teilem, nabyl podoby velkého křesťanského hrdiny, na kterého příští generace mohou s – typicky keltskou – nostalgií vzpomínat. Neboť dumnonijský „nejslavnější král“, jak Gereinta nazval Aldhelm, byl zřejmě zároveň i králem posledním – jeho nástupci v osmém a devátém století už vládli pouze nejzápadnější části Dumnonie, Cornwallu.