Cadoc

Cadoc patří k největším velšským světcům vůbec. Podle legendy z jedenáctého století, jejímž autorem je Lifris z Llancarvanu, byl jeho otec Gundleus (Gwynllyw) vládcem malého jihovelšského království Glywysingu. Jako mnoho králů tehdejší doby i Gundleus žil životem bezohledného lupiče, který mimo jiné násilně ukořistil i svou nevěstu – a Cadocovu matku – princeznu Claudii (Gwladys) z Brycheiniogu. Po Cadocově narození uspořádal jeho otec lupičskou výpravu, během níž ukradl i krávu irského opata Tathywa (Tathana) z Caerwentu. Tathyw se dožadoval navrácení svého majetku a zapůsobil tak mocným dojmem na drsného krále, že mu svěřil na výchovu svého syna. Cadoc studoval v Tathywově monastýru – později také v Irsku – a časem přesvědčil své rodiče o nutnosti svatě žít, takže opustili svůj královský dvůr. Gundleus a Claudia se stali poustevníky napřed na Stow Hill, později se Claudia odstěhovala na Pen Carn. (Trochu komická – zcela však příznačná – je skutečnost, že Gundleus byl v novověku velšskými piráty a pašeráky vzývaný jako jejich patron.)

Na začátku svého poustevnického života byl – podle podání – Cadoc pronásledován nepřátelsky naladěným pasákem prasat. Protože takoví diví pasáci zavraždili i mnicha Caffa na Ynys Mon (a nově pokřtěného caledonského proroka Lailokena), můžeme v tom hledat hlubší důvody. Protože tajemný velšský kouzelník Coll ap Collfrewi je také strážcem bílé prasnice, je možné, že pasáci jsou upravenou či zkomolenou podobou představitelů staré víry, druidů. Během pronásledování se Cadocovi zjevil bílý – a tedy zjevně nadpřirozený – divočák, a on na tom místě později založil svůj monastýr Llancarvan.

Cadoc se dostal do konfliktu s králem Artušem, když poskytl azyl ve svém monastýru válečníkovi Ligessaucovi, který zabil tři Artušovy muže. Lifrisova legenda o Cadocovi je ostatně nejstarší z oněch sedmi legend, které zmiňují Artuše a nejsou závislé na monumentálním – a historicky téměř bezcenném – artušovském díle Geoffreye z Monmouthu. Artuš tu není právě ušlechtilým hrdinou, to ale není ani v jiných legendách – chce si přivlastnit Carannogův oltář (dar od samotného Krista), Padarnovu dalmatiku, Gundleovu unesenou nevěstu – tedy Cadocovu matku. Cadocovi samému pak krade dobytek – to koneckonců učiní i jeho mýtický obraz, když vyplení Jiný svět, podsvětí.

Celý svůj život Cadoc cestoval – studoval v Irsku, založil monastýr v Skotsku, zanechal po sobě stopy v Bretani, údajně navštívil i Řím a do Walesu přivezl vodu z Jordánu ve Svaté Zemi. Setkával se s nejvýznamnějšími muži své země – zdaleka nešlo jen o Artuše – a nebál se vstupovat s nimi do konfliktu. Předně proto, že si byl vždy vědom své podřízenosti jen Nejvyššímu Pánu, a pak – sám byl nejen opatem a biskupem, ale také dědicem královského trůnu. Světského kralování se dobrovolně zřekl, protože nechtěl vést vojsko do bitev, ale vládl jako duchovní kníže svým mnišským komunitám. Původ Cadocův – jak jej zaznamenává MS Cotton Vesp. A xiv – je velkolepý. Na jeho počátku stojí svatá Anna, sestřenice Matky Páně, a Beli, který je spíše pohanským bohem, než lidským králem. Od nich ostatně odvozovali svůj původ mnozí jiní světci a vladaři Walesu. Jiná genealogie, obzvláště nabubřelá a zmatená, odvozuje Cadocův původ přímo od prvního římského císaře Octaviana Augusta.

Konec Cadocova života je pozoruhodný – na Květnou neděli nejistého roku byl na bílém oblaku přenesen do Beneventa, kde se stal biskupem. Po episkopátu, naplněném zázraky, zemřel jako mučedník. Když totiž jakýsi nepřátelský král drancoval město, jeden z jeho vojáků proklál kopím Cadoca, předsedajícího eucharistické slavnosti. Mučednická smrt Cadocova není vyloučená, došlo k ní však mnohem pravděpodobněji v někdejší římské stanici Bannium v jižním Walesu, nebo v  – rovněž římském – Banaventu v Northamptonshiru, než v italském Beneventu. Útočníky by tak zřejmě byli pohanští Sasové.

Legenda dává Cadocovi jméno „Sophias“ („Moudrý“), ekvivalent velšského doeth. I to naznačuje, jak respektovanou osobností duchovního života v raně středověké Británii tento muž byl.