Současná křestní praxe a její hodnocení

Při (alespoň částečném) mapování křestní praxe u nás jsem požádal o spolupráci absolventy Institutu ekumenických studií (nyní bakalářského studia Teologie křesťanských tradic ETF UK). Na zaslaný soubor otázek jsem dostal celkem 22 odpovědí.¹ Z nich bylo 11 od římských katolíků, 1 od starokatolíka, 3 od členů Československé církve husitské, 3 od členů Českobratrské církve evangelické a 4 od příslušníků různých evangelikálních církví. Osm respondentů je ordinovaných, ostatní jsou „laiky“. Odpovědělo patnáct mužů a sedm žen. Všichni respondenti žijí v ČR až na jednu, která žije v Německu. Odpovědi se liší jak rozsahem (od jednoho slova po několik odstavců), tak mírou informovanosti respondentů. Jedná se o lidi s teologickým vzděláním (všichni bakalářským, někteří s magisterským či doktorským), až na dva aktivních ve svých církvích.

Získané (často různorodé) poznatky zpracovávám pomocí série tří dvojic napětí:    Boží konání/oslovení či lidská součinnost/disposice/odpověď

Boží působení ve křtu vyjadřuje Nový zákon řadou obrazů (např. účast na Kristově smrti a zmrtvýchvstání, smytí hříchu, nové zrození, osvícení Kristem, oblečení v Krista, obnovení Duchem, zkušenost záchrany z potopy, vyjití ze zajetí, osvobození k novému lidství, v němž jsou překročeny překážky pohlaví, rasy nebo sociálního postavení). Na toto boží působení odpovídá člověk svou aktivitou (naslouchá evangelijní zvěsti o Kristu a jeho odpuštění, odpovídá lítostí nad hříchy, obrácením a vyznáním víry, jako stvrzení závažnosti této odpovědi přijímá křest, přijímá Ducha svatého jako pečeť této odpovědi, má podíl na eucharistickém společenství).

Jak boží působení, tak lidská odpověď ke křtu patří. Různé důrazy na jednu, či druhou stánku křtu provází celé dějiny církve a projevují se i dnes v různé praxi církví.

Křest dětí

Jak potvrdily odpovědi, ve většině dnešních církví se praktikuje jak křest nemluvňat, tak křest dospělých. Křest malých dětí převládá. Pouze v evangelikálních církvích se křtí jen dospělí (všechny 4 odpovědi z různých církví). Jedna odpověď připouštěla křest od doby, kdy dítě umí číst a psát, další od věku asi 12 let. V jedné z církví není křest dětí běžný, ale na vyžádání je možný (s tím, že na Slovensku je praxe křtít děti obvyklejší).

Na základě biblických pramenů nelze otázku křtu dětí jednoznačně vyřešit. Seriózní diskusi na toto téma² vedli němečtí luterští teologové Kurt Aland (1915–1994) a Joachim Jeremias (1900–1979). Na několika místech NZ (1 K 1,16; Sk 16,15; Sk 16,33; Sk 18,8) je uvedeno, že byl pokřtěn „celý dům“ (oikos). Křest dětí konvertitů je dosti pravděpodobný. Naproti tomu děti věřících pravděpodobně, alespoň nějaký čas, křtěny nebyly (1 K 7,14)³.

Prof. Jeremias se věnoval i nebiblickým archeologickým pramenům – studoval asi 100 dětských epitafů z přelomu 2. a 3. stol. Některé nápisy o křtu dětí svědčí.⁴

Je zapotřebí uznávat obě možnosti křtu. Křest dětí má kromě positiv (člověk je brán vážně už jako dítě – je součástí vykoupeného lidstva, boží dar není vázán na lidské schopnosti či racionální předpoklady kandidáta) i některá úskalí. Schází reflektovaná víra a obrácení. K tomu však křesťan dorůstá celý život. Liturgickým vyjádřením takovéhoto přijetí křtu je každotýdenní slavení večeře Páně a jednou za rok, zpravidla o velikonoční vigilii, slavnostní obnova křtu.⁵

Příprava na křest dětí

Příprava rodičů na křest dětí bývá diferencovaná. Pokud jsou rodiče aktivními členy obce/sboru uskutečňuje se v menším rozsahu, případně není vůbec. Pokud rodiče obec/sbor nenavštěvují, je jí věnováno více pozornosti. Z odpovědí vybírám:

Velká římskokatolická farnost v Praze: Pokud si dobře pamatuji, konalo se jedno společné setkání (tj. více rodin). Bylo to zdůvodněno tak, že jsme celkem (ve víře) uvědomělí rodiče. Na stránkách farnosti je informace, že v případě církevně nesezdaných manželů trvá příprava měsíc, tj. 4 setkání po týdnu (s odvoláním na směrnice ČBK).

Obec ČCSH v Brně: Probíhá individuálně formou rozhovorů s rodiči, kdy probíráme význam křtu, křesťanskou výchovu, nabízíme pomoc faráře v péči o celou rodinu i děti. Setkání je různý počet, záleží na tom, zda rodiče sami prošli křesťanskou formací či nikoli, zda tuší, co žádají, či nikoli...

Vesnice ve východních Čechách: Na stránkách farnosti je k dispozici materiál ke křtu dětí. Jinak příprava probíhá individuálně. My jsme třeba s farářem probírali možnost použití bílé látky na dospěláckou košili místo křestní roušky.

Římskokatolická farnost v Německu: V naší farnosti existuje malá skupinka, která má tuto přípravu na starosti. Příprava na křest dětí se provádí několikrát do roka pro všechny zájemce (rodiče s dětmi) najednou. Setkání v této skupině jsou dohromady tři. Pouze u prvního setkání je přítomen kněz, o další průběh se starají pověření vyškolení farníci („laici“).

Na kvalitu přípravy otázky směřovány nebyly. Přesto se v jednom případě objevila tato zmínka:

Město (7000 obyvatel) ve východních Čechách: … zažil jsem to v D. (jako kmotr), kde jsem s rodiči dítěte zažil něco tak otřesného, že pokaždé, když si vzpomenu, tak se osypu.

Překřtívání

Fenomén opakování křtu (překřtívání) se bohužel stále vyskytuje v některých pravoslavných a evangelikálních církvích. Na otázku Zažil(a) jsem něčí překřtívání? Jaký byl pro ně udáván důvod? odpověděla většina respondentů ne, ovšem vyskytly se i tyto odpovědi:

Římská katolička: Ne, nikdy. Jen jsem o tom slyšela. Jako důvod byla uváděna žádost samotného žadatele o křest, který byl v dětském věku pokřtěn v katolické církvi, ale v dospělosti přešel do pravoslavné. Jeho „katolický“ křest se mu zdál deficitní. Nevím, jakou roli v této situaci hrála samotná pravoslavná církev, zda ho k tomuto přání motivovala. Pokud vím, pravoslavní mu vyhověli a skutečně byl znovu pokřtěn.

Římský katolík: Přátelé katolíci byli po přestoupení do KS překřtěni. Prý to sami chtěli, aby vyjádřili rozchod s katolictvím (a jeho pověrami) a vstup do nového společenství.

Člen CČSH: Překřtívání jsem nezažil osobně, ale znám několik lidí, překřtěných ponořením v Apoštolské církvi, přičemž jako důvod se uváděla neplatnost křtu, uděleného v dětství, kdy se křtěnec nemohl svobodně rozhodnout.

Sami evangelikálové uvádějí:

Pastor: Ano. Nikoli však dospělých. Křest v mé tradici je chápán jako vyznavačský akt (a sám křest takto vnímám), a tedy tam, kde nedochází k porozumění evangeliu a není možné na evangelium reagovat vůlí, tam nejde touto optikou o křest. To je také důvod, proč se v mém okolí i u nás „překřtívají“ děti. Osobně však tuto volbu, zda někdo chce nebo ne být „překřtěn“ z „dětského“ křtu nechávám na dotyčném a jeho víře a poznání. U dospělých jsem, pokud si dobře vzpomínám, překřtívání nezažil. Chápu to jako problém teologický (soterologický), nikoli však eklesiologicko-ekumenický.

Iniciace je snad ve všech křesťanských tradicích chápána jako součást včleňování do těla Kristova – církve, ale v praxi vidím, jak nesnadný úkol toto je. Obecná lidská nedůvěra a nezřídka manipulativní jednání ze strany církevních autorit tento význam⁶ iniciace výrazně ztěžují. Proto vnímám stále intenzivněji nutnost připomínat, že ve křtu člověk vyznává svou náklonnost milovat Boha a následovat ho, ale tu viditelnou podobu (znamení) iniciace vidím v odřeknutí se mimo jiné i atmosféry nedůvěry a cílené odpuštění a smíření! Jinak ve křtu iniciujeme sice lidi formálně „pokřtěné“, ale zároveň „smrtelně nemocné“ a brzy nám i duchovně umírají. Tento aktuální rozměr vidím jako nedílnou součástí naší křesťanské iniciace. Tomu pak říkám křesťanská iniciace.

Bývalý pastor, (který byl nucen svou službu opustit pro ekumeničtější postoje, než vedení církve připouštělo): Překřtívání je u nás vcelku běžnou praxí, spíše výjimečně je uznáván křest z jiného společenství. Nejčastějším důvodem je, že původně byl dotyčný pokřtěný jako dítě, bez možnosti se pro křest rozhodnout; dalším důvodem je udávané nesprávné přesvědčení, nauka, o křtu. Dáváme velký důraz na to, že před křtem muselo dojít k obrácení a dotyčný musel vědět, že se jedná o křest na odpuštění hříchů. Chybí-li něco z toho, musí být překřtěn.

Doufám, že se postoj našeho společenství ke křtu v jiných společenstvích změní a nechá se na svědomí dotyčného, zda chce být znova pokřtěn …

Člen církve: Nikoliv, ale je to praxí – vždy, pokud neproběhl křest ponořením, a po vystoupení z (jiné) církve, když si to křtěný přeje.

Na lepší časy se blýská v Církvi bratrské: Ano, ne přímo (u nás) ve sboru v N., ale o takových případech jsem slyšel. V nedávné době byl překřtíván dokonce můj strýc. Jeho první křest (již v dospělosti) se odehrál v téže církvi, ale on si po letech vyžádal jeho opakování; z důvodu svého nového obrácení. Kazatel místního sboru mu jej odmítl udělit (patrně správně), místo toho mu doporučoval liturgii obnovy křtu. Ta je však v CB prakticky neznámá. Křest prastrýci znovu udělil kazatel jiného sboru.

Překřtívání považujeme v ekuméně za nepřijatelnou praxi – nejen že je nezdvořilá k sesterským církvím, ale je projevem deficitní víry v boží působení. Lidská disposice je přeceněna, jakkoli je potřebná. Je možné ji kdykoli doplnit. Jejím projevem je obnova křtu v nejrůznějších formách, které je zapotřebí rozvíjet. Je lhostejné, zda si někdo nový křest sám přeje či dokonce je církví vyžadován. Obojí považuji za profesionální selhání služebníků církve, dané často nedostatečným vzděláním. Praxe překřtívání často reaguje na zlořády v jiných církvích, které byly aktuální před stovkami let… I když chápu, že setrvačnost je veliká a zavedené pořádky se mění těžko.

Eulogie nad vodou jako konstitutivní součást křtu

Eulogická modlitba, z řec. eulogia (dobrá slova, dobrořečení, žehnání) představuje klíčový liturgický útvar. Zejména díky této anamneticko-epikletické modlitbě získává liturgie mystagogický charakter a přestává být čistě racionálním lidským konáním připomínajícím schůzi s hudebními vložkami. V případě křtu přednáší eulogii nad vodou jménem shromážděné obce/sboru služebník/služebnice církve. Je vyznáním víry v boží působení ve křtu. V anamnetické části jsou formou dobrořečení připomínány (některé) biblické obrazy mající vztah ke křtu. Epikletická část obsahuje prosby za ty, kteří budou vodou pokřtěni.

Eulogie, v církvích východu obvyklé, se na západě objevují v posledních desetiletích díky liturgické obnově v širokém spektru církví. U nás se to bohužel (zatím) netýká církví vzešlých z reformace ani CČSH.

Ale i tam, kde je eulogie zařazena (jako v římskokatolické církvi), je vnímána jako „žehnání/svěcení křestní vody“. Jako by byla pozornost soustředěna na vodu samotnou, nikoli na Hospodina, jemuž dobrořečíme (když on napřed dobrořečí nám) a na ty, kteří budou pokřtěni. V naivním pojetí, které mnozí lidé sdílejí, některé kněze a možná i biskupy nevyjímaje, je pak voda jakoby „začarovaná“ – má zvláštní účinky.

Křest jako individuální (rodinná) událost či událost církve?

Slavení křtu během nedělního shromáždění

Liturgie se odehrává v církvi. Svátosti patří do středu křesťanské obce/sboru. Tato samozřejmost je zažitá v církvích vzešlých z reformace a zejména církvích evangelikálních. Neplatí to však absolutně. Někde je stále umožňováno i slavení individuální, resp. v rámci rodiny a přátel. Většinou to nikdo nevnímá jako problém. Často se týká těch, kteří nejsou do obce příliš zapojeni. Tím, že se obec nepodílí ani na přípravě, ani na vlastním slavení, není ani vedena k přijetí odpovědnosti za nově pokřtěné.

Na otázky Slaví se křest dětí v rámci pravidelného společného (zpravidla nedělního) shromáždění? Či jindy? Kdy? respondenti odpovídali:

Římskokatolická farnost v severních Čechách (město s 50 tis. obyvatel): Zpravidla ano. Děti pravidelných účastníků jsou přednostně křtěny při nedělním slavení liturgie. Další děti jsou při obřadu zvány dopředu, aby sledovaly dění z bezprostřední blízkosti.

Velká římskokatolická farnost v Praze: Ano. Křtu dětí byla za minulého faráře vyhrazena 1. neděle v měsíci. Pokud vím, možné jsou i jiné termíny.

Římskokatolická farnost v Německu: Obojí je v naší farnosti možné. Většinou si rodina přeje slavit křest odděleně od nedělního shromáždění, obvykle v sobotu nebo v neděli odpoledne. Pokud rodina souhlasí a je to možné, křtí se v neděli během bohoslužby. (Ne vždycky to jde, protože spousta nedělních bohoslužeb v roce je „tematických“: zpěv sboru dospělých, zpěv dětského sboru, představení dětí pro první sv. přijímání, vítání nových ministrantů, misijní bohoslužba, patrocinium, biřmování atd. atd....) Po okolí ale existují farnosti, které křtí pouze v rámci nedělní bohoslužby.

Katolické farnosti ve východočeském městě (s 7 tis. obyvatel) a v Praze: V obou farnostech (D. i P.) záleží na rodičích – zažil jsem obojí. Jak při pravidelné bohoslužbě v neděli, tak při „extra“ bohoslužbě pro pozvané.

Římskokatolická farnost ve středočeském městě (s 20. tis. obyvateli, diecézí patří do HK): Ano, křest se vždy slaví při nedělní liturgii.

Katolická farnost ve východočeském městě (s 6. tis. obyvateli): Ano, slaví se v rámci nedělní liturgie. V hlavním kostele každou druhou neděli v měsíci, ve filiálkách po domluvě s farářem (taky v neděli).

Římskokatolické farnosti v západočeském městě (s 11 tis. obyvateli) a pražské akademické: Ano – neděle. Pokud však rodiče požádají o jiný čas slavení, bývá jim vyhověno.

Starokatolická farnost v Praze: Ano, konkrétně S., kterého máme v pěstounské péči, byl pokřtěn v průběhu nedělní liturgie.

Husitská obec v Brně: Ano, křest dětí se slaví v rámci nedělních bohoslužeb.

Husitská obec v jihočeském městečku: Ke křtu dochází během nedělní liturgie, dojde-li ke křtu v sobotu (rodiče to chtějí oslavit s příbuznými), je to opět spojeno s liturgií a vysluhováním Večeře Páně.

Sbor CČE v Praze: Většinou je to v rámci nedělního shromáždění, velice výjimečně si někdo přeje křest jindy (v sobotu), většinou jde o někoho, kdo nepatří do sboru, ale přeje si být pokřtěn.

Sbor CČE v západočeském městě (s 13. tis. obyvateli): Ano, nečetné křty dětí i dospělých probíhají, vždy při nedělním shromáždění.

Sbory CČE v Praze a městě v kraji Vysočina (s 36. tis. obyvateli): Obě místa ano, při nedělních bohoslužbách, většinou před prázdninami v červnu.

Podíl obce na katechumántu

Jak vyplývá z dotazníků, není církev, která by nepřipravovala čekatele křtu. Zpravidla se tomu věnují služebníci církve. Zatím pouze v římskokatolické církvi je obnoven katechumenát, v jehož jednotlivých fázích mají nejen její služebníci, ale obec samotná řadu úkolů. Již v období předběžného katechumenátu jsou to členové obce, kteří zvou zájemce do rodin, skupinek, k soukromým rozhovorům i na některá shromáždění. V období katechumenátu se za katechumeny modlí, učí je, pomáhají formovat, zúčastňují se obřadů pro katechumeny. Pro den vyvolení vydávají o jednotlivých katechumenech moudré a spravedlivé svědectví. V období očišťování (zpravidla se kryje s dobou postní) dávají katechumenům příklad vlastní obnovy v duchu kajícnosti, vlastní poctivou přípravou na obnovu křestních slibů. V období mystagogie věnují nově pokřtěným zvláštní péči, aby se ve společenství věřících cítili co nejlépe. Zajímalo mne do jaké míry jsou tyto teoretické předpoklady v praxi naplněny. Péče o katechumeny přináší užitek nejen katechumenům, ale obci samotné. Výsledky však nejsou příliš uspokojivé. Někteří dotázaní poznali katechumenát sami na sobě. Odpovědi, které svědčí o tom se ho účastnili sami, coby členové obce, byly řídké.

Na otázky Zažil(a) jsem katechumenát? Sám na sobě, když jsem se připravoval(a) na křest, či jsem se na něm podílel(a) jako člen obce/sboru?, přišly tyto odpovědi:

Římský katolík, vesnice poblíž Brna: Zažil jsem na sobě. V naší farnosti jsem na žádost našeho faráře (který zrovna nebyl přítomen) měl sezení s katechumeny a hovořil s nimi o některých věroučných tématech. Přípravy s katechumeny jinak koná zejména farář, který ale občas přizve další členy farnosti. Při nedělních mších probíhala skrutinia.

Římský katolík ze středočeského města (s 20. tis. obyvateli, diecézí patří do HK): Pokřtěn jako dítě, takže nezažil. K podílení se na katechumenátu jsem byl přizván spolu s celou farností tak, abychom se modlili za katechumena. To se také dělo při třech skrutiniích.

Specifická je situace v např. v pražské akademické farnosti, kde jsou ročně křtěny desítky (blížící se stovce) katechumenů. Sama obec je v pohybu (studenti po několika letech odcházejí a přichází jiní). Katechumeni sami nejsou včleňováni do konkrétní obce, ale jsou vyzýváni, aby si takovou obec po křtu našli. To je často problém, neboť se zpravidla nesetkávají s tak otevřeným prostředím, jako při přípravě na křest.

Účast zástupců sesterských církví při křtu dospělých

Značný deficit v eklesiálním a ekumenickém důrazu při křtu ukázaly odpovědi na otázku: Jsou ke křtu dospělého ve vaší obci/sboru zváni zástupci sesterských církví? Většina respondentů odpověděla ne. Minimum odpovědí připouštělo náznakem něco jiného:

Římský katolík z Prahy: Jen existují-li příbuzenské vazby. Rozhodně to není nic oficiálního a nikdy jsem nezažil, že by se někdo z jiné církve aktivně podílel na křestní bohoslužbě.

Římská katolička z vesnice ve východních Čechách: Nevím, zda jsou explicite zváni. Církve ale tady spolu komunikují (společné akce, ekumenické bohoslužby, představení jsou v kontaktu, laici rovněž).

Členka ČCE z Prahy: U dospělého jsem to nikdy nezažila, pouze u malého dítěte, bylo to přání rodičů (šlo o smíšené manželství).

Pastor evangelikální církve: Pokud se křtěnec pohyboval v křesťanském prostředí, tak ano a to těch, kde vznikly mezi křtěncem a danou církví nějaké spojnice. Už jsem i křtil (ponořením) se služebníky z jiných církví.

Není větší církevní slavnosti než křest dospělého. Církve by této otázce měly věnovat více pozornosti (pokud se ovšem nejedná o překřtívání…) zvláště když je křest událostí nám všem křesťanům společnou.

Věrnost biblickému textu či inspirace starověkými a raně středověkými prameny

Bible nepodává jeden konkrétní návod, jakým způsobem křtít, jakým na křest připravovat, kdy křtít. Pokud nepřipouštíme jiné zdroje poznání, pak máme velkou volnost v tom, jak křtít. Neměli bychom ale náš způsob považovat za jediný možný. Detailnější vhled do praxe starověkých církví podávají až pozdější prameny. Četnější jsou až ve 4. století, kdy církev dostala svobodu a začalo se k ní hlásit větší množství zájemců.

Byl vytvořen katechumenát nejen pro vyučování ve víře, ale k postupnému vrůstání do křesťanské obce. Celá obec se na něm podílela. Zejména to byla náplň předvelikonočního čtyřicetidenního období. Křest se konal o velikonoční vigilii (s náhradním termínem o Letnicích). Jako další křestní termín vznikly Vánoce (s náhradním termínem Epifanie).

Křest se děl zejména ponořením (a vynořením), které symbolizuje Kristovu smrt a zmrtvýchvstání.

Křest jako zásadní náplň velikonoční vigilie

Liturgická reforma posledních desetiletí tyto poznatky zohledňuje. Odpověď na otázku Slaví se křest dospělých v rámci velikonoční vigilie? mnoho překvapení nepřinesla. V katolických církvích většinou ano, v reformačních církvích většinou o velikonoční neděli a v evangelikálních není křest vázán na určitou dobu. Některé odpovědi, které poukazují spíše na výjimky:

Římská katolička v Německu: Ano, ale protože dospělých žádajících o křest je málo, křtí se o vigilii děti.

Římský katolík v Praze: No, mám zkušenost, že dospělé katechumeny si stáhne biskup do katedrály a to mnohdy i přes jejich preferenci křtu ve farnosti. Řádným služebníkem křtu dospělých v římskokatolické církvi je biskup. Ve starověkém Římě probíhalo běžné liturgické nedělní scházení v menších skupinách – v titulech, zatímco ke křtu se scházelo celé město do velké basiliky vybavené baptisteriem.

Římský katolík ze středočeského města (s 20. tis. obyvateli, diecézí patří do HK): Někdy ano. Byl ale i jindy, nějakou neděli v době velikonoční. Asi z praktických důvodů, aby se mohla účastnit rodina katechumena, což by při pozdní velikonoční liturgii bylo obtížné. Individuální ohledy získaly větší váhu, než eklesiální…

Husitská farářka v Brně: Křest dospělých se slaví o Velikonocích na Boží hod, ale i jindy – dle situace během církevního roku. Dospělých křtěnců máme však velmi málo, někdy během roku žádného.

Členka CČE z Prahy: Křest dospělých bývá často na velikonoční neděli, ale nemusí, může být kteroukoli neděli.

Člen CČE v Praze a v městě kraje Vysočina: V rámci velikonoční vigilie ne. Křest dospělých je sporadický. Starší děti mají křest v den, kdy ostatní kamarádi mají konfirmaci. Dospělí jsou křtěni po přípravě v rámci nedělních bohoslužeb.

Pastor evangelikální církve v severočeském městě: Velikonoční vigilie nemá žádné v mém prostředí významné postavení pro určení data křtu.

Člen evangelikální církve v Praze: Křtíme ve chvíli, kdy je dotyčný na křest připraven, tedy bez ohledu na liturgické období. K tomuto nás vede text: „nuže neváhej, a dej se pokřtít“ (Sk 22,16)

Člen evangelikální církve ve východočeském městě: Křty probíhají nezávisle na liturgické době; buď v rámci nedělní bohoslužby, nebo – v případě křtů v řece – i o sobotách nebo jiných dnech.

Věrné znamení křtu

Původní znamení křtu je ponoření. Polití lze chápat jako nouzovou formu, když není zbytí. Např. u křtu dětí je polévání/obmytí těžko interpretovatelné. Obmytí od hříchu? Jakého? Dítě není schopno hřešit. Dříve se říkalo hříchu dědičného. S tímto teologickým konstruktem je neradno operovat, spíše se jedná o jakousi náklonnost lidí ke zlu – ta není ani dědičná, ani není hříchem. Ponoření malého dítěte je snáze technicky realizovatelné, než u dospělého, přesto se málo využívá.

Na otázky: Praktikuje se vaší obci/sboru křest ponořením? U dospělých? U dětí? Kde se tak děje? odpověděli katolíci, že ne, s jedinou výjimkou:

Katolická farnost v východočeském městě (s 6. tis. obyvateli): Děti jsou křtěny poléváním. Dospělí jsou ponořováni do škopku s vodou. Ponořuje se jim hlava a co se vejde na dobu, kterou vydrží. Uprostřed shromáždění. Děti se křtí i ve filiálkách, dospělí jen v hlavním kostele (koná se pouze jedna vigilie pro celou farnost). Chtěla bych dodat, že pan farář vždy zdůrazňuje, že PONOŘUJE (ne že křtí). Jan Křtitel je Jan Ponořovatel (Křtitel je přece chyba překladu). To je pěkné, i když teo-logice by odpovídalo přednostně ponořovat děti.

Odpovědi členů CČE byly rozmanité:

Sbor v západočeském městě: Křest ponořením naše církev nezná.

Sbor v Praze: V našem sboru konkrétně ne, ale v některých sborech naší církve se to prý praktikuje.

Sbory v Praze a ve městě kraje Vysočina: Ne. I když jednou jsem zažil křest kamaráda, který byl pokřtěn při závěrečných bohoslužbách, které jsme měli s dětmi na táboře. Křest byl ponořením do tekoucí říčky. Spousta dětí byla z toho velmi překvapená a moc se jím to líbilo.

Věrné znamení užívají evangelikálové a v této kategorii slouží za vzor.

Evangelikální sbor v severočeském městě: Křtíme téměř výhradně ponořením (pokropením pouze ze závažných zdravotních důvodů). „Máme-li poblíž vodu tekoucí, křtíme tam. Nemáme-li tekoucí, křtíme ve vodě stojaté. Nemáme-li ani jedno „v přírodní formě“, tak křtíme v bazénu či nejspecifičtěji ve vaně. V okolí využíváme všech forem, ale čistě statisticky nejčastěji využíváme zatopené doly v blízkosti našeho města, protože se tam křest po zkušenostech nejlépe propojí s nějakou formou bohoslužby.

Evangelikální sbor v Praze: Praktikujeme pouze křest ponořením – až na výjimky dané např. zdravotním stavem křtěného (v takovém případě se odkazujeme na Didaché). Křtíme v řekách, rybnících, bazénech, vanách… byla-li by možnost, tak na bohoslužbě v nějaké vhodné nádobě (v zahraničí se tak děje).

Evangelikální sbor ve východních Čechách: Ano. Ve sboru v N. je baptisterium. To se však příliš nepoužívá. V případě křtu ponořením je často volena venkovní varianta. Oblíbená destinace je údolí „P.“ na řece M. Já osobně jsem byl křtěn pokropením v rámci nedělní bohoslužby.

Podobně jako evangelikálové křtí ponořením pravoslavní. V Severní Americe pak prakticky všechny denominace. Kostely jsou vybaveny baptisterii.