Benedikt z Nursie

Svatý Benedikt (kolem r. 480–547) pocházel z Nursie (dnes Norcia) v italské Umbrii. Podle legendy v mládí šel studovat svobodná umění do Říma, ale znepokojen mravy spolužáků brzy unikl do venkovské samoty a začal vést poustevnický život. Chtěl se stát mnichem. Odebral se do hor východně od Říma a doufal, že tu najde kláštery a duchovního vůdce. Na základě jeho modlitby došlo v Affile k blíže nespecifikovanému zázraku a Benedikt se stal náhle tak oblíbeným, že raději odešel, aby se na něho nehledělo jako na Božího muže. V Subiaku potkal mnicha Romana, který mu opatřil mnišský oděv a místo, kde se mohl skrýt. Benedikt tak strávil tři roky v jeskyni pouze v kontaktu s Romanem, který ho sytil ze svého přídělu chleba. Třikrát za různých okolností Benedikt vykonal hrdinský čin, takže musel překonat pokušení považovat se za divotvůrce. Jeho úmysl zůstat skrytý před světem byl narušen návštěvou několika pastýřů, mezi nimiž byla i žena, která zaujala Benediktovu představivost natolik, že to otřásalo jeho rozhodnutím k zasvěcenému životu. Benedikt však tomuto vábení odolal, když se nahý vrhl do trní, aby „své choutky vyhnal bolestí“. Stal se tak netečným vůči sexuálním touhám a záhy se k němu připojili první žáci, jimž se Benedikt stal duchovním otcem. Po pokušeních k duchovní pýše a tělesné žádostivosti se Benedikt musel střetnout s pokušením k nenávisti: v tichosti opustil mnichy, kteří si ho zvolili za představeného, ale nedokázali ho snášet. Poté ho láska přivedla až k pláči nad žárlivým knězem, který mu usiloval o život a jehož Bůh náhle zasáhl smrtí.

 

Poté, co Benedikt položil základní obrysy mnišské komunity v Subiaku, odešel zvěsto­vat evangelium pohanským venkovanům v Montecassinu. Zde v roce 529 založil klášter na vrcholu dobře viditelné hory a stal se opatem. Bydlel ve věži, v níž se oddával noč­ním modlitbám. Benediktova sestra Scholasti­ka (zemřela r. 547) sehrála v jeho životě zásadní úlohu tím, že ho přivedla od zázraků k viděním, od aktivit ke kontemplaci. Když se s ní setkal naposledy, nemohl se prý kvůli silnému dešti vyvolanému jejími slzami vrátit do kláštera a tak „spolu celou noc rozmlouvali o Bohu a nebeských radostech“. O několik dní později měl Benedikt vidění její smrti, kdy duše jeho sestry stoupala k nebi v podobě holubice. Jindy viděl stoupat duši zesnulého člověka do nebe, ale jeho pohled se přitom pod vlivem paprsku božského světla rozšířil na celý svět, který pak Benedikt před sebou viděl jakoby v jednom paprsku.

Pro společenství mnichů v Montecassinu Benedikt sepsal řeholi, kterou sám chápal jako základní a přesahující území jeho kláštera: jako návod pro „službu Bohu“. V 73 kapitolách popisuje všechny podstatné záležitosti klášterního života: soubor pravidel pro mnichy, správu s opatem v čele, duchovní základy mnišského života, bohoslužbu, úřady a povinnosti, pochybení a tresty, ustanovení týkající se stravy, práce, oblečení, přijímání nových mnichů, volby představených. Nabídl tak nejen všeobecné duchovní směrnice, nýbrž také konkrétní předpisy, vážící se k důležitým otázkám života klášterních komunit. To byl zřejmě jeden z důvodů pozdějšího rozsáhlého rozšíření jeho řehole.

Klášterní bohoslužba podle Benediktovy řehole zdůraznila nový stěžejní bod: každodenní oficium mnichů, skládající se z noční vigilie a sedmi denních časů, kdy se mniši scházejí ke společné modlitbě. Této službě Bohu se muselo podřídit vše ostatní včetně zmírnění asketických předpisů: půst nebo fyzická práce neměly nadále omezovat schopnost účastnit se modliteb. Oficium zahrnovalo vedle modliteb a žalmů také čtení z Bible a spisů církevních otců. Aby se ho mniši mohli aktivně účastnit, museli umět číst. Osvojení si vzdělání, studium spisů a opisování textů za účelem jejich předčítání se tak staly podstatným prvkem života v klášteře, čímž prokázaly neocenitelnou službu při uchování antického literárního dědictví během tzv. temných staletí raného středověku. Ve zmatcích této přelomové doby by snad zaniklo i povědomí o Benediktovi a jeho řeholi, nebýt papeže Řehoře Velikého (590–604), který byl mnišství nakloněn a věnoval zakladateli Montecassina druhou knihu svých slavných Dialogů.