Řehoř z Nazianzu

Kappadocký církevní otec Řehoř z Nazianzu se narodil roku 329 Nonně a Řehořovi Staršímu, biskupu naziánskému (asi od r. 325). Nejprve studoval rétoriku v Cesareji kappadocké, pak křesťanské vyšší školy v Cesareji v Palestině a také v Alexandrii. Svá studia završil na pohanské škole v Athénách, kde se seznámil s tradicí platónské filosofie. Po návratu do Nazianzu mu jeho otec v roce 362 udělil presbyterské svěcení. Podle tehdy dosti častého obyčeje se Řehoř junior zprvu vyhýbal převzetí kněžské služby. Své chování vysvětlil ve spisu Obhajoba vlastního útěku. Po návratu pak pomáhal otci při spravování diecéze. Na naléhání svého přítele Basila Velikého se v roce 372 nechal vysvětit na biskupa v Sasimě, ale místo aby se ujal funkce, opět utekl a na prosbu svého otce se vrátil do Nazianzu. Po smrti otce kolem roku 374 se Řehoř stal biskupem v Nazianzu, ale brzy se uchýlil do Seleukie v Isaurii. V roce 379 byl povolán na biskupskou katedru v Konstantinopoli. Kvůli církevně politickým neshodám souvisejícím s 1. konstantinopolským koncilem (r. 381) však na svůj úřad rezignoval. Kolem roku 383 se Řehoř vrátil do Nazianzu, kde žil přibližně další dva roky do doby, než byl zvolen jeho nástupce v biskupském úřadu. Poté se Řehoř stáhl do ústraní a žil v Arianzu jen askezí a kontemplací až do své smrti (kolem r. 390).

Řehořovi je připisováno 42 myšlenkově i literárně brilantních promluv, které mu vysloužily obecně uznávaný titul Teolog. Další část jeho literární tvorby tvoří 249 dopisů různým přátelům, z nichž vynikají listy Basilu Velikému, se kterým vytvořil dílo Filokalia, tj. antologii z Órigenových spisů, a dále dvě mnišské Řehole, které se tradicí zachovaly pod Basilovým jménem. Novinku pro řecké prostředí představují písně či básně (Carmina), v nichž se Řehoř snaží prezentovat křesťanskou víru vznešenou literární formou tak, „aby to zaujalo sluch pohanů pěstujících klasickou kulturu a aby je bylo možno získat pro křesťanskou víru“.

Za východisko Řehořovy teologické nauky lze považovat mystické kontemplativní nazírání (theória) přirozenosti, které přenáší věřícího od viditelného k neviditelnému. Na cestě patření na Boha je nezbytný vnitřní pokoj (hésychia) samoty (anachorésis), která člověku umožňuje zakoušet důvěrnost s Bohem. Řehoř tuto důvěrnost chápe jako povolání člověka ke zbožštění (theósis), vepsané do bytostné struktury člověka, stvořeného k Božímu obrazu: „Máme se obohacovat v tom, co se týká naší vlastní osoby, a právě to je největší bohatství v Božích očích. Jsme povinni navracet obrazu to, co k němu patří. Když uznáváme svou důstojnost, zároveň tím projevujeme úctu vzoru, podle něhož jsme byli stvořeni, uznáváme moc tajemství a toho, kvůli němuž Kristus položil život.“

Východiskem víry, základem jejího zrání a mohutnění, je podle Řehoře Duch svatý, který ve věřícím uskutečňuje to, co činil a učil jednorozený Syn věčného Otce, a jenž tak umožňuje člověku dospět ke společenství s Otcem a k účasti (koinonia) na božské přirozenosti. Duch svatý také zjevuje krásu skrytou mezi poraněními stvoření (kosmos), dějin (oikonomia) a lidské kultury (paideia). Avšak sjednocení s Bohem skrze mystickou zkušenost je očekáváno i jako plod příslušnosti k církvi a studia Písma, jež věřícím umožňují přibližovat se k pravdě. To si ale žádá ustavičné očišťování srdce: „Ti, kdo nejsou očištěni, nemohou zakoušet paprsky pravdy.“ Tím, že se bude přibližovat k Čistému, se lidský duch (nús) bude stále očišťovat a jakožto očištěný se bude jevit týž v minulosti i budoucnosti. Tak se naplňuje odměna za ctnost a tíhnutí k Nejvyššímu.

Řehoř své učení shrnuje takto: „Bůh k sobě, zdá se mi, přitahuje natolik, nakolik je dosažitelný. Kdyby byl zcela nedosažitelný, nemohl by být předmětem naděje a nikdo by ho ani nehledal. Nakolik je Bůh dosažitelný, natolik vzbuzuje úžas, úžas pak probouzí touhu, touha očišťuje a očištění spodobuje s Bohem. S těmi, kdo dospěli k očištění, totiž Bůh mluví důvěrně. Tvrdím dokonce, že s těmi, s nimiž je Bůh sjednocen, mluví jako s bohy, neboť je poznáván možná natolik, nakolik on zná ty, kdo jsou od něho poznáváni.“

V roce 2010 vyšla v olomouckém nakladatelství Refugium v překladu Martiny Vavřínkové kniha Tomáše Špidlíka Řehoř Naziánský: úvod ke studiu jeho duchovní nauky, v Olomouci.