Eucharistie je učení
V katolických kostelích najdeme obvykle tyto tři symboly: písmeno „M“ (Maria), kříž a kalich. „M“ znamená Zvěstování, tím vše veliké v lidstvu začalo a od toho se všechno odvíjí. Kříž je symbolem vrcholného úkonu lásky Ježíše jako Krista = Vyvoleného. Kalich je pak výraz touhy Ježíše po lidech. Kdo se do těchto symbolů zahloubá, neví, čemu se má podivovat nejprve, nad čím víc žasnout. Je tam toho k odkrývání na celý život, ba na celou věčnost. Navrhuji věnovat se Kalichu, Ježíšovu pozvání ke stolu, tedy Eucharistii; slovu, které jsme zdědili po křesťanech prvních staletí. Ukáže se nám v novém světle Zvěstování i Kříž, oživí se naše účast na nedělní bohoslužbě. Ta pak nebude stereotypní, tedy nudná a otřelá, i když kázán takové třeba bude.
Na koncilu bylo řečeno, že jádro věroučných pravd se nemění, ale postupem času že odhalujeme svatá tajemství do hloubky a umíme je tedy vyjádřit lépe, aniž bychom do omrzení papouškovali stále stejné definice zděděné ze středověku („transsubstanciace“ – sic!).
Začněme tedy se školou víry!
Ztrnulost
Škola víry znamená myšlení. Ale myšlení bolí (TGM). Ušetříte-li lidi myšlení, získáte je (Kipling). Proto má tolik stoupenců hnutí „Vždycky to tak bylo! Nic se nesmí měnit!“
Pohané. Na rozdíl od současníků cítili pradávní lidé svoji nahodilost a svoji bezmocnost. Oběťmi chtěli usmířit neznámá božstva, hrozící hromy a blesky, budící strach.
Židé. Staří Hebreové byli dál. Měli inspiraci jediného nezpodobitelného Boha Jahve, dokonalého, svatého. Oběťmi odprošovali za své hříchy, oběťmi i děkovali Hospodinu za ochranu i pomoc. Dávali, co měli nejlepšího, Pánu.
Křesťané. Žili tímto způsobem dál. Jen místo zápalných obětí nastoupila jediná dokonalá oběť: ukřižovaný Ježíš, Kristus. Prostě: dávali (a dávají) Bohu to nejcennější, co dostali. Jeli dál v kolejích Starého Zákona – a jedou až podnes. Nepochopili úžasnou změnu Nového Zákona, Nové Smlouvy, že se úlohy obrátily, že Bůh teď dal lidstvu to nejcennější, co má... Že je to teď Bůh, který „obětuje“ lidem. To je těžko pochopit člověku, který se cítí nejlépe na kolenou, jistý jen v pozici raba. Jestliže kardinál Martini řekl krátce před smrtí, že křesťanství je o 200 let zpátky, de facto je křesťanství o 2000 let zpátky. Člověk zůstal na kolenou. Nepochopil...
Starý Zákon: člověk dává Bohu to nejdražší, co vlastní.
Nový Zákon: Bůh dává člověku to nejdražší, co vlastní.
Vykoupení nebo vyvolení?
Zbožnému člověku je dobře na kolenou. Je si tam jistý, nemusí myslet. (Také je lehčeji ovladatelný.) Nemá odvahu vstát a jít Kristu do náruče. Vždyť je hříšník, musí být pokorný! Převládá v něm totiž nedůvěra až strach. Proto mu stačí Boží slitování, odpuštění. To je právě hlavní téma „tradiční mše“. Ona má blízko ke starozákonním obětem: my podáváme oběť – Ty nám dáváš odpuštění. Jenže – Bůh nabízí daleko víc než jen odpuštění. (viz Luk 15, 22). Dejte pozor: Ježíš po celou dobu hlásání svého evangelia nikdy nepotřeboval slovo „oběť“, bez kterého se my neumíme obejít. To slovo dokonce zkritizoval: „Jděte a naučte se, co znamená lásku chci, ne oběť.“ (Mat 9, 13). My se však tímto slovem oháníme ustavičně. Jděte – řekl Ježíš, a my nejdeme (dál), naučte se, a my nechceme přemýšlet. Máme raději ten dávno zaběhnutý obětní výměnný provoz. Žijeme dosud starozákonně, 2000 let zpátky. Obětujeme...
Další starozákonní nepřehlédnutelná záležitost: krev. „Bez prolití krve není odpuštění“ (Žid 9, 22). Jenže už ten Starý Zákon je např. v Žalmech plný nekrvavého odpouštění.: „Jeho milosrdenství… je věčné... sahá do nebes... je bez míry... trvá na věky...“ Odpustilo se Adamovi, Kainovi, Davidovi atd. Kristovu krev na Golgotě zavinili nepřátelé, v nitru plni ďábla. Tím ale jen umocnili vrcholný Ježíšův úkon lásky. (Jan 15, 13). Kříž úžasně zpečetil Zvěstování. Bůh se dává – i přes tu událost Golgoty – daleko víc než je možno chápat. Marnotratný syn a další Ježíšovi kajícníci a kajícnice v evangeliu dosáhli odpuštění i bez prolití krve. Tohle ovšem apoštol Pavel nezažil, neslyšel, nepoznal. Viděl se pouze dvakrát a krátce jen se třemi apoštoly. A ani nemohl pochopit; Starý Zákon, jak víme, cele ovlivnil jeho teologii. Tedy: Kristus nás svou smrtí oslavil, ne vykoupil. Z čeho by nás měl vykupovat, když nám přišel sdělit, že Bůh se nám dává navždy, naprosto a zdarma?
Eucharistie – svobodné sebedarování
Zdálo by se, že teprve Ježíšova poprava nám ukázala vrcholně jeho vztah k nám. (Jan 15,13). Jenže on nečekal, až to dokážou jeho nepřátelé krvavým způsobem. Nečekaně „předběhl“ události Velkého Pátku a v klidu poslední večeře věnoval lidem docela i svou tělesnou blízkost. Nekrvavé sebedarování předešlo to krvavé, svobodné sebedarování předešlo „nucené“. Apoštolové, kteří později zradili a utekli, nekončili kajícně, ale obslouženi u stolu svým Pánem. Docela i nohy jim umyl... Škoda, že u toho nebyl i Pavel... Tak jako Kříž umocnil a zpečetil Zvěstování, tak Kalich umocnil a zpečetil tajemství Kříže. Zítra mne zradíte a opustíte, ale už dnes jsem váš, už dnes – a na věky... Jak je to překvapivě božské! Milosrdné a citlivé! Láska předchází hříšníka! Ještě než zhřeší, ještě než lituje, chystá se mu místo u Stolu. Divila se tomu Faustinka?
Více teď chápeme, proč Ježíš mluvil rád o hostině, o svatební hostině; proč tak rád sedal s lidmi ke stolu, i když oni nechápali. Jen hříšníci chápali! Magdalena, Matouš (Mat 9, 9-13), Zacheus (Luk 19, 1-10). Své obrácení oslavovali u hostiny s Kristem. Divili by se dnešní farizeové, kdo všechno se dnes účastní hostiny s Kristem! (Viz Vokolkovu fresku v boční kapli ve Stráži pod Ralskem! Ta jim dodnes pění krev…) Denně se prolévá na našich oltářích Kalich jeho Krve s odpuštěním hříchů těch, kteří se účastní. Teď, dnes, denně je tu kalich jeho Krve, která se přelévá do našich životů a zvěstuje Kristův vztah. Boží láska nás často zaskočí, říkával Míla Máša, kněz svaté paměti.
Neodpouští se nejvíce tomu, kdo si rve vlasy, kdo žaluje na sebe, kdo zapřísahává nebesa. Nejvíce se odpouští tomu, kdo řekne ze srdce „Ježíši, miluji Tě“... Kdo poslechne, vezme a přijímá, co Kristus nabízí u jeho Hostiny.
Kristova tělesná blízkost
Řekl jsem, že u poslední večeře Kristus nečekaně lidem věnoval svoji tělesnou blízkost. Tělesnou! Tím se už blížíme k podstatě eucharistie, k jejímu jádru. Několikrát jsem zdůraznil, že Bůh nabízí daleko víc, než vnímá člověk. Nabízí víc než jen odpuštění (viz Luk 15, 22). I v tomto případě Ježíš nabízí víc než jen sedět s ním u Stolu, jíst jeho Chléb, pít jeho Víno. I když už toto je úžasná pozornost vůči člověku (kterou tridentská mše nechápe). Za tím vším je ještě něco daleko víc. Jeho lidský, tělesný dotek. Dotek právě skrze ten Chléb a to Víno. Dotek hmotný, tělesný. Kdo můžeš chápat, chápej! Tady začíná, ba vrcholí Kristova lidskost. Tady začíná, ba vrcholí, mystika... Dále to chápe už jen citlivý, něžný, lidský člověk, básník srdce, Malý Princ. Ne spekulace, ale srdce je na tahu.
Duchovní dotek Kristův zažíváme při modlitbě, při svátostech, při četbě Písma, ve společenství Církve, při očištěném svědomí, před svatostánkem, před monstrancí, při radosti z jeho Matky. Ale dotek tělesný? Každou neděli vyznáváme, že Ježíš vstal z hrobu s jeho oslaveným, proměněným tělem, že jeho tělo je proniknuto božstvím, Absolutnem. Ježíš je tedy absolutně lidský. A lidské je, dotýkat se navzájem. Mám to snad ještě rozvádět do detailu? Ježíš je nejlidštější ze všech lidí. Vztahuje po nás své ruce, otvírá svou náruč... Ale my jsme ještě tělesně daleko, nedostupní v neproměněném neoslaveném světě... V hříšném těle... On je naštěstí všemohoucí v lásce (v tom jediném). Přijímá do jednoty svého tajemného oslaveného Těla všechny hostie světa, ty symbolické chlebíčky živící duše; bere za své všechno víno v kalichu kdekoli na světě. Při mši přijímá jako první z nás: přijímá to, co jsme položili na oltář, je to teď jeho, jeho Tělo, jeho Krev, jak velice zdůrazňuje. A pokrm a nápoj není jen povrchní dotek!
Velký Augustin říká, že všichni budeme jednou proměněni v Krista tak jako ty hostie. Nebude to naše „zmizení“ v Kristu, naopak! Bude jen jeden Kristus a my v něm... Žádná „transsubstanciace“. Jednou bude celý vesmír proměněný v Krista. Žádné jiné místo pro nás v Trojici není. To bude krásný „konec světa“, že?
Božské prostředí
My, katolíci, vyznáváme třikrát denně, že se „Slovo stalo tělem“, ale tělesnost časem ztratila v církvi dobrý zvuk. Je podezřelá... Musíme se znovu učit dát víře hluboký, ne povrchní tělesný výraz. Vždyť víme, že Kristus se nechal dotýkat ženami, dotýkal se dětí, apoštolů, nemocných i hříšníků. Bůh se stal člověkem z touhy po něm. Proč, to je nám nepochopitelné, jako je nepochopitelný Bůh... Mistr Eckhart: „Nikdy žádný člověk po něčem tak tuze netoužil, jako touží Bůh po tom, být s člověkem“. Bůh neumí navázat jiný vztah než absolutní, česky řečeno: nemůže už být bez nás. Přestože je dosud mezi člověkem a Bohem překážka lidské špíny, Kristus ji prolomí; nemůže se nás dočkat, nevydrží to právě jako tělesný Syn člověka. Eucharistie je právě to prolomení do našeho dosud neoslaveného hříšného světa. Tohle se nedá vyjádřit rozumovými spekulacemi středověku.
Jsme smutni, že se neumíme tomuto tajemství otevřít, jak bychom chtěli. Barevné děti moc netuší, oč jde, když přijímají. Vědí, že po mši dostanou v misijní stanici trochu jídla. I my jsme jako dítě, které se věnuje hračce nebo čokoládě víc než matce, která je hladí. Ale ta matka, ta si přijde na své! Tak i Ježíš; ten má z našeho přijímání stoprocentní radost. Jemu stačí, když ho poslechneme, vezmeme a jíme, ať jsme vzdělaní Evropané nebo ty černé děti. „To čiňte, abyste si mne připomenuli“, říká nám při každé mši. Tak aspoň tohle jeho přání umíme plnit určitě vždycky.
Eucharistie se dnes už slaví po celé zeměkouli. Eucharistií Kristus obklopuje a objímá celé lidstvo. Eucharistií žijeme už nyní v božském prostředí (Teilhard de Chardin). Láska nedovolí žít bez milovaného, bez jeho doteku. Řekl mi jeden mladý učitel: já tu mši pořád nechápu! Vzal jsem ho za ruku a řekl: zavři oči a mysli si, že se tě drží Ježíš! To je vše. Tak prostá je eucharistie. Bohu díky!
In memoriam: Josef Andreas Jungmann S.J., autor díla „Missarum sollemnia“
Ján Dieška S.J.
Dr. Antonín Mandl