Irenej z Lyonu

Irenej (řecky Eirénaios, latinsky Ireneus) je nejstarších z tzv. starých katolických otců. Lze ho označit za vůbec prvního církevního otce, jelikož byl první, kdo katolickou církev (ve smyslu církve ekumenické) jako pojem předpokládá a teologicky ji zkoumá.

Narodil se po roce 130 n. l. v Malé Asii a byl žákem smyrenského biskupa Polykarpa (zemř. r. 155). Okolo r. 177 Irenej přišel do Lyonu v Galii, kde jej biskup Pothin (nebo Fotin) ustanovil presbyterem a poslal do Říma, kde vystupoval jako zprostředkovatel ve sporu s montanisty. Po návratu do Lyonu se ujal biskupského úřadu, protože Pothin mezitím zemřel mučednickou smrtí. Vyvíjel intenzivní misijní činnost a zároveň zápasil s šířícími se gnostickými herezemi. V roce 189 podruhé putoval do Říma, kde jednal s papežem Eleutherinem (zemřel r. 189) o datu slavení Velikonoc, přičemž podpořil stanovisko maloasijských biskupů. Ve svých listech papeži Viktorovi (189–198) a maloasijským biskupům pak obě strany vyzýval k usmíření v jejich sporu o datu slavení Velikonoc. Podle Řehoře z Tours (539–594) Irenej zemřel jako mučedník, nejspíše během pronásledování za císaře Septimia Severa v letech 202 a 203. Tato zpráva se však vynořuje příliš pozdě a je tak obecná, že se z ní nedá mnoho vyčíst.

Irenej psal v řečtině, ale jeho spisy se dochovaly pouze v latinských, syrských a arménských překladech. V latině se dochovala díla Adversus haereses (Proti bludným naukám) a Demonstratio praedicationis apostolicae (Výklad apoštolského hlásání) což je jakýsi katechismus učení o Bohu a o člověku pro dospělé, sepsaný pro přítele Markiana.

Záměrem díla Proti bludným naukám bylo odhalit gnosticismus v různých podobách. Irenej zde zdůrazňuje zejména to, že člověk dosahuje spásy díky vtělenému Slovu, a nikoliv svým poznáním (gnósis). Velký význam spatřuje ve vzkříšení těla, aby doložil, že spása se týká člověka v jeho celistvosti. Proti gnostickému dualismu Irenej vyzdvihuje názor, že lidské tělo je dobré. Píše, že člověk musí růst ve své poslušnosti Bohu při svobodném rozhodování mezi dobrem a zlem. Člověk je tedy strůjcem svého údělu. Kristovo vzkříšení je také důvodem naděje ve vzkříšení lidského těla. Člověk se může stát nesmrtelným, božským a duchovním, pokud přijme křest a Ducha svatého, protože Boží milost člověka zbožšťuje. Silou křesťana je eucharistie: „Jsme syceni skrze stvoření (…) Kalich pocházející ze stvoření Kristus prohlásil za svou krev, skrze níž sílí naše krev, a chléb pocházející ze stvoření prohlásil za své tělo, skrze nějž sílí naše těla“ (Proti bludným naukám V.2.2). Darovaná láska je vzácnější než vědění a proroctví, protože je základem vztahu k Bohu. Zatímco lidský rozum není schopen pochopit Boha, láska může poznávat a okoušet Boží přítomnost. Chce-li se člověk vrátit zpět k Otci, od něhož se vzdálil, má napodobovat Slovo, podle kterého byl stvořen. Vrcholem obrácení je stát se podobným Bohu. Tento proces pokračuje i po smrti, neboť smrt je jen jedna fáze na cestě k dokonalosti. Tomuto zákonu výstupu k Bohu nemůže nikdo uniknout, neboť Kristus v sobě rekapituluje (znovu-shromažďuje) celé stvoření: uděluje mu znovu to, oč přišlo kvůli Adamovu provinění. V Kristu je vše jakoby znovustvořeno, člověk se znovu rodí. Při tomto ustavičném „stávání se“ má člověk při sobě nejen Boha Otce, ale i jeho ruce, to znamená Slovo a Ducha-Moudrost.

Kratší Irenejova kniha Výklad apoštolského hlásání se zabývá apologetikou (obhajobou křesťanské víry) pomocí tzv. typologické exegeze Písma: Tato metoda ukazuje, jak se starozákonní proroctví naplňují v novozákonních evangeliích. Z jiných Irenejových spisů známe jen fragmenty nebo názvy: Římskému presbyterovi Florinovi Irenej napsal spis O monarchii, čili o tom, že Bůh není původcem zla. Poté co se Florinus přidal ke gnostikům, napsal Irenej kvůli němu spis O ogdoadě (ogdoada je termín pro božské síly v duchovním kosmu gnostiků). Římskému schizmatikovi Blastovi napsal Irenej pojednání O schizmatu. Dále se dochovaly fragmenty listů papeži Viktorovi a jakémusi „Alexandrijci“. Apologetické dílo s podtitulem O vědě bylo adresováno Řekům. Irenej se dále zmiňuje o knize, která pojednávala o listu Židům a Knize Moudrosti. Známé jsou ještě Řeči o víře a Irenejovi připisovaný spis O podstatě vesmíru.