Jan Zlatoústý

Nejproslulejší kazatel rané církve se narodil po roce 344 v Antiochii, kde byl žákem biskupa Meletia. Roku 372 přijal křest a stal se lektorem. Pod vedením Diodora z Tarsu studoval Písmo, jeho spolužákem byl Theodor, pozdější biskup v Mopsuestii. Duchovní zrání přivedlo Jana k tomu, že začal upřednostňovat službu a lásku před vlastními asketickými a mnišskými aspiracemi, neboť výsledkem jeho asketické a poustevnické praxe v horách bylo onemocnění. Roku 381 jej Meletios vysvětil na jáhna a roku 386 Jan přijal kněžské svěcení od biskupa Flaviana. Dvanáct následujících let sloužil jako kazatel v antiochijské církevní obci, čímž si získal přízvisko „Zlatoústý“ (Chrysostomos). 26. 2. 398 Jan přijímá v Konstantinopoli biskupské svěcení z rukou biskupa Theofila Alexandrijského, jenž se později stal jeho nejzarytějším nepřítelem. Výtkami na adresu císařského dvora a města si znepřátelil císařovnu Eudoxii. Proto byl na synodě, jíž v roce 403 předsedal právě Theofil, sesazen a donucen odejít do vyhnanství. Po bouřlivé reakci veřejnosti se Jan do Konstantinopole vrátil a pokračoval zde v kritice zkaženosti církve, za což byl o Velikonocích v roce 404 císařem Arkadiem znovu odsouzen k trestu vyhnanství, které měl strávit nejprve v Kúkússu v Malé Arménii, později v Pityu na východním pobřeží Černého moře. Jan Zlatoústý zemřel 14. 9. 407 během cesty do pontské Komany.

Pokud jde o duchovní nauku, Jan usiloval o to, aby duchovní cvičení vedlo k pomoci druhým, i u těch, kteří se rozhodli žít na poušti. Byl především svědomitým pastýřem, kazatelem a moralistou. Jako žák antiochijské školy Jan hojně komentoval Písmo, zpravidla doslovně, takže jeho výklady jsou dost jasné, někdy i příkré. Janovým vzorem je Kristus a Pavel z Tarsu, na něhož ve svých kázáních ukazuje jako na vzor. Nejdokonalejším životním stavem je pro Jana panenství a panictví, jež nechválí jako tělesný stav, ale jako příležitost sloužit ostatním bez zbytečných starostí. Ve spise Křestní katecheze Jan píše, že pokřtěný je s Kristem spojen v duchovním manželství. Lidská duše sama o sobě nemá nic božského, Bůh ji při křtu zbožšťuje a očišťuje ode všech nepravostí (Katecheze V.1–18). Křesťan je na tomto světě cizinec, který má svůj domov v nebi.

Svoboda rozhodování nakonec vede člověka buď k věčnému životu, nebo do věčného trestu (srov. Homilie na list Kolosanům, 8). Spása ovšem nepochází z ctností, ale je darem Boží milosti. Člověk je svobodný, proto ho nikdo nemůže přivést k víře a ctnostem proti jeho vůli (srov. O kněžství II.3), čímž se Jan odlišuje od svého západního současníka Augustina.

Almužna je podle Jana královnou ctností, protože neprospívá jen chudým, ale i bohatým: „Neříkám to ani tak kvůli chudým, ale spíš kvůli vaší spáse, protože ti, kteří neživili Krista, upadnou nakonec do zavržení“ (Homilie na list Kolosanům, 8). Všechny pozemské statky mají sloužit společně všem lidem. Ten, kdo je dočasně vlastní, tudíž nesmí opomíjet chudého, cizince nebo poutníka. Hierarchie ctností vyplývá z jejich poměru k společnému dobru: pravá ctnost má komunitní charakter.

Modlitba je pro Jana hlavní prostředek komunikace s Bohem a každý křesťan by měl usilovat o neustálou modlitbu. Kdo se modlí, dospěje k tomu, že je poučen přímo Bohem, „protože je to Bůh sám, kdo projasňuje tvého ducha bez jakýchkoliv prostředníků“ (O nepochopitelnosti Boha, 3). Nejvyšší hodnotu a moc má eucharistická modlitba. V Janových dílech najdeme modlitby, jež se později staly součástí po něm pojmenované liturgie (srov. Homilie na list Kolosanům, 10).

Divákům Vláčilova filmového přepisu Vančurovy Markety Lazarové neunikne pobídka vůdce loupežnického rodu Kozlíka, adresovaná žebravému mnichu Bernardovi, aby se za své kázání a křest dětí najedl skopového masa, přičemž loupežník pojmenovává mnicha českou zdrsnělou podobou Janova jména: „Janku zlatoústý!“ (Viz Marketa Lazarová / František Pavlíček – František Vláčil. Praha 1998, s. 205). Podle českých filmových tvůrců 60. let 20. století tak věhlas Janova kazatelství došel až do divokého ležení polopohanské lapkovské tlupy v Českém království poloviny 13. století.