Řehoř Palama

Grégorios Palamas se narodil roku 1296 ve šlechtické rodině v Konstantinopoli. Vystudoval rétoriku a filosofii v rodném městě. Ve dvaceti letech se stal mnichem na hoře Athos, kde už pobývali jeho bratři Makarios a Theodosios, a později opatem kláštera Esfigmenú. V letech 1336–1341 se zabýval spory mezi hesychatickými mnichy a filosofem Barlaamem Kalábrijským (zemř. 1348/50). Šlo nejprve o otázku Filioque a poté o typ duchovního života mnichů na Athosu v jejich typické spiritualitě, hesychasmu (ztišení). Po občanské válce, jež tehdy probíhala, byl Řehoř v květnu roku 1347 zvolen metropolitou v Soluni, kde se věnoval především kázání a kde také 14. listopadu 1359 zemřel. Roku 1368 jej svatořečil jeho žák, ekumenický patriarcha Filotheos Kokkinos (zemř. r. 1379).

Z řady hagiografických, teologických a pastoračních textů vynikají Triády na obranu svatých hesychastů, jež obsahují vyzrálou syntézu tradiční pravoslavné spirituality. Řehoř obhajoval psychosomatickou metodu modlitby, jak ji praktikovali hesychasté, ale nepovažoval ji za nezbytnou, zvláště pokud je člověk veden zkušeným duchovním učitelem. V roce 1340 Řehoř připravil výnos Tomus Hagioriticus, kde shrnul své teze proti Barlaamovi, a dal ho podepsat nejvyšším autoritám a nejvýznamnějším mnichům z hory Athos. 10. 6. 1341 se sešel synod v Konstantinopoli, kde bylo Barlaamovo učení odsouzeno, byl vydán Tomus, který potvrzoval Řehořovo učení a doktrinální platnost tzv. Ježíšovy modlitby. Po odchodu Barlaama vedl protipalamitskou stranu nejprve Řehoř Akindynos (zemř. 1349), později Nikefor Gregoras (zemř. 1360?). Na synodu v roce 1347 bylo palamitské učení znovu schváleno.

Ve sporu s Barlaamem a soudobými humanisty Řehoř zdůrazňuje nedostatečnost lidského rozumu, který zkoumá a kon­temp­luje tajemství spásy. Člověk se pouhým rozumem není schopen pozdvihnout k Bohu a zůstává omezen, má-li rozjímat o podstatě a příčinách stvoření. Neužitečnost striktně lidské moudrosti plyne z toho, že není obrozena Boží milostí. Nedotklo se jí tajemství vtělení Krista, základní východisko křesťanské zkušenosti, díky níž člověk jako bytost sestávající z ducha, duše a těla dospívá ke svatosti. V us­tavičném spojení s Kristem věřícímu člověku pomáhá časté přijímání svátostí a askeze. Jen díky mystické cestě nakonec křesťan dospívá k blaženému patření (theória) na Boha, kon­templaci nestvořeného světla, na něž směli hledět apoštolové na hoře Tábor při proměnění Krista. Přijetím tohoto světla člověk může poznávat Nepoznatelného a otevírá se mu cesta k Nedostupnému. Takové světlo je jednou z božských energií (energeiai), které s kontemplujícím člověkem sdílí nadpodstatná Podstata (úsia). Řehoř jasně rozlišuje Boží podstatu od nestvořených božských energií, které náležejí stejně všem osobám Trojice a které činí zbožštěnou lidskou duši schopnou vnímat Boha, zatímco Boží podstata zůstává ve své absolutní transcendenci pro lidskou duši nepřístupná. Toto rozlišení mezi podstatou a energiemi se opírá o zbožštění (theósis), jež je jako poslední cíl vtělení Slova procesem, který člověka postupně očišťuje od hříchu a smrti. Z tváře zbožštěného člověka vyzařuje sláva vzkříšeného Krista. Proměněný člověk zjevuje světu Krista – je viditelným obrazem neviditelného božství.

Domnívám se, že Palamovo mystické učení o proměňujícím Božím světle a ostatních nestvořených energiích má v západní duchovní tradici předstih ve vizionářské mystice Hildegardy z Bingenu (1098–1179) nebo ve svatební mystice Mechtildy z Magdeburku (1208–asi 1282/1294). Hildegarda popisovala své vize jako vědomě nahlížené „audiovizu­ální“ zkušenosti způsobené „Odleskem živoucího světla“ či přímo „Živoucím světlem“ samotným. Ve svých uměleckých a „psychologických“ spisech podává svědectví o jednotlivých „Ctnostech“, které jakožto femininní božské síly pomáhají lidské duši zápasit s ďáblem a jeho neřestmi. Mechtilda je zase známá dílem Tekoucí světlo božství, v němž líčí svůj milostný vztah a radostné zkušenosti s Kristem. Palamův spor s filosofem Barlaamem lze nahlížet jako východní podobu západního konfliktu mezi tzv. monastickou a scholastickou teologií, který se asi nejpopulárněji projevil ve střetu Bernarda z Clair­vaux s Petrem Abélardem ve 12. století.