(Někteří) zapomenutí svatí římské Británie

O keltské církvi v Británii se píše hojně a také raná anglosaská církev je předmětem celé řady odborných i populárních knih. Brito-římské křesťanství je však opomíjené a téměř se zdá, jako by v době Augustinova příchodu do Canterbury v roce 597 křesťané na východ od Chepstow už téměř nežili. Není to nijak daleko od pravdy – venkov zůstal převážně pohanský, křesťanské obyvatelstvo ve městech bylo pohanskými Angly a Sasy spíše vyvražděno než zotročeno, kostely pobořeny. Nebylo prakticky na co navázat, začínalo se od nuly (a s trochu jiným národem, ovšem).

I.

Poničené svatostánky zmiňuje už kolem roku 540 kněz Gildas „Moudrý“ (britský Říman rodem i výchovou), když píše o svatých mučednících, „jejichž náhrobky a místa mučednictví, kdyby nebyly pro naše rozmanité zločiny zasaženy a zničeny barbary, stále by zapalovaly v myslích přihlížejících nemalý oheň božské Lásky. (…) Svatý Alban z Verulamia, Aaron a Julius, občané města legií, a ostatní obojího pohlaví, kteří vytrvali velkodušně na svých místech v křesťanském zápase.“1

Albanův kult ovšem – jako jedna z mála výjimek - přetrval všechny historické bouře ostrova a uchoval si dosud jistou popularitu, jakkoli kolem tohoto muže je mnoho nejasností. Byly vysloveny zajímavé hypotézy ohledně jeho životopisných dat, místa mučednictví, dokonce došlo ke zpochybnění světcovy historické existence.2

Co se týče občanů (možná důstojníků) Aarona a Julia, pak v jejich případě panuje určitá rozpačitost především nad místem popravy – „město legií“ (legionum urbis) je sice tradičně ztotožňováno s Caerleonem, ale není vyloučen ani Chester nebo York.3 Místní názvy, spjaté s mučedníky, skutečně svědčí rozhodně spíše pro Caerleon/Isca Augusta; York/Eburacum však byl nejen velevýznamným „městem legií“, ale přímo „městem císařů“ – zemřel tam Septimius Severus (193–211), stejně jako Constantius Chlorus (Caesarem v letech 293–305, Augustem 305–306). Constantiův syn Konstantin se pak přímo z Yorku vydal na kontinent, aby pro sebe uchvátil trůn a stal se prvním křesťanským imperátorem, Církví oslavovaným „Třináctým apoštolem“. Mučednictví Aarona a Julia (a stejně tak Albanovo) možná spadá už do Severových časů, jakkoli zcela není vyloučena ani doba Constantiova. Ten sice Diokleciánův „Edikt proti křesťanům“ nijak horlivě neuplatňoval, jistě by ale neváhal tvrdě zakročit proti přehnané vyzývavosti Kristových vyznavačů, zejména jednalo-li se o důstojníky.

Pověstných „Tisíc mučedníků“, uctívaných v Lichfieldu a tradičně považovaných za velkou skupinu obětí Diokleciánova (prakticky samozřejmě Constantiova) pronásledování, patří – podle mého názoru - do zcela jiné doby.4

II.

Víme, že biskup Augustin, když za Ethelberhtova kralování (asi 589–616) evangelizoval Kent, narazil tam na kult, přetrvávající mezi britským obyvatelstvem ještě z římské epochy – týkal se mučedníka, jménem Sixtus. Canterburský biskup se obrátil na Řehoře Velikého s dotazem, jaké má k tomu zaujmout stanovisko, a papež nařídil nahradit lokálního světce osvědčeným světcem římským – jedním ze svých předchůdců Sixtem II., zavražděným v katakombách během eucharistické slavnosti v srpnu roku 258.5 Svátek britského mučedníka Sixta je dnes sice připomínán 7. února, o jeho životě a smrti však není známo nic. Sdílí tak osud mnoha dalších křesťanů prvních století na území Británie, což platí i pro církevní představitele, biskupy nevyjímaje.

III.

Seznam prvních čtrnácti londýnských arcibiskupů, připisovaný Jocelynovi z Furness (1175–1214), nemusí být zcela spolehlivý, zvláště když neuvádí ani bezpečně doloženého Restituta, který se zúčastnil protidonatistického sněmu v Arles roku 314.6 Zajímavou postavou, vynořující se ze seznamu, je bezesporu „arcibiskup z Londýna sv. Vodinus, umučený za časů krále Vortigerna a Hengista…“7 Navzdory zdánlivě přesné dataci světcovy násilné smrti do roku 453 se zde ocitáme mimo historickou půdu. Vortigernem se budeme zbývat níže, anglosaský rek Hengist („Hřebec“) a jeho bratr Horsa („Kůň“) jsou však postavy božských dvojčat koňského kultu indoevropské mytologie, podobně jako třeba Tyndareovci Kastór a Polydeukés.8 Do říše mýtů zřejmě patří i sám Vodinus – což může být anglosaský bůh Woden, známý na vikingském Severu jako Odin, temná šamanská bytost, která se na posvátném stromě Yggdrasilu obětuje sama sobě. Je snadné si představit, že v raně křesťanském anglosaském Londýně bylo božstvo germánských dobyvatelů diplomaticky prohlášeno za světce, čímž se úcta k němu stala přijatelnou, ne-li žádoucí. Pokud Vodinův kult v Londýně skutečně existoval – což zdaleka není jisté – pak dlouho nepřetrval a zanikl beze stopy.

V seznamu londýnských hierarchů se setkáme též s Guitolinem, o kterém referuje poměrně nespolehlivý (leč populární) zdroj z dvanáctého století – „Historia Regum Britatanniae“ (VI. 4) Geoffreye z Monmouthu. Odtud se dozvídáme, že onen arcibiskup se vypravil do Bretaně, žádat po králi Aldroenovi vojsko na pomoc proti barbarům. Odehrát se to mělo přesně v době, kdy „pyšný tyran“ Vortigern učinil a uskutečnil totéž rozhodnutí. Jde jistě o jediný příběh ve dvou verzích, příběh o pozvání germánských pomocných sborů – možná skutečně z Bretaně – do Británie zoufalými britskými Římany.9 Že Vortigern (což je spíše titul než jméno) pocházel z téhož rodu jako arcibiskup, dokazuje jeho rodokmen: „Guorhegirn (byl synem) Guertheneua, Guertheneu Guitaula, Guitaul Guitaliona, Guitalion (byl synem) Gloui…“10 Nezkomolená verze rodového jména zněla asi Vitalinus či Vitalianus.

Můžeme se právem domnívat, že král Vortigern a arcibiskup Guitolin jsou jedna a táž postava. Přesto, že pro pozdější spisovatele (a současné filmaře)11 představuje prototyp ďábelského tyrana, Gildas, píšící o něm jako první, odsuzuje pouze jeho hloupost a pýchu, nikoli vlastizradu, pokládaje ho za nešťastníka (infausto tyranno).12 Skutečnou osobou, skrytou pod nánosem pověstí, byl snad římský aristokrat v Londoniu, spíše jakýsi vicarius, než král ve středověkém smyslu slova. Nemáme důvod pochybovat, že byl zároveň biskupem – takových případů známe povícero (o sto let později je světec Cadoc nejen králem Gwynllywu, ale zároveň opatem mnišské komunity a biskupem, rovněž rhegedský Rhun, syn Urienův, v sobě spojuje úřad biskupa a krále, byť je možná nezastával současně).13 Nennius v devátém století zmiňuje i Vortigernovy syny (včetně fiktivního Fausta),14 což se s biskupským úřadem nikterak nevylučuje – celibát kněžstva nebyl ještě povinný. Jelikož se však dochovalo – lidovým podáním jistě značně zkreslené - vyprávění o konfliktu Vortigerna s galským hierarchou Germanem, nesmlouvavým bojovníkem proti Pelagiovu učení,15 nelze ani vyloučit, že Vortigern/Vitalinus byl biskupem pelagiánským. Stéla u kostela v dyfedském Nevern, s dosud patrným nápisem „VITALIANI EMERETO“, snad původně označovala jeho hrob.16 Bretaňská legenda o svatém Gurthiernovi, britonském princi, který se podle legendy stal poustevníkem poté, co v bitvě nešťastně zabil synovce (zjevně druhotný „merlinovský motiv“), mohla být inspirována vzpomínkou na Vortigerna a jeho odchod do ústraní, když plán na záchranu Británie tak tragicky selhal.17

Skutečné příběhy – a mnohdy i jména – domácích římských světců v Británii jsou z velké části ztraceny, dochovaly se jen zlomky tradice. Jejich životy se asi jen málo lišily od toho, co prožívali křesťané na kontinentě. Příchod Anglosasů v pátém století zahnal mnoho Kristových vyznavačů do Walesu a do Bretaně, kde byly některé z posvátných vzpomínek zapracovány do svérázných keltských legend. Ti křesťané, kteří zůstali ve svých domovech, si jistě uchovávali víru i pod nadvládou pohanských pánů, a když tito po několika desetiletích přijali z Říma náboženství svých otroků, byli staří britští svatí většinou zapomenuti ve prospěch těch nových, modernějších, středověkých.

1Gildas, De Excidio Brittaniae et Conquest, II., 10 (anglický překlad), in: http://www.maryjones.us/ctexts/gildas01.html Gildas, de excidio et conquestu britanniae, Roman Britain 3, Chapter 10 (latinsky), in: http://www.kmatthews.org.uk/history/gildas/gildas.3.html

2Legenda Albanova je obsažena např. v: Beda Ctihodný, Církevní dějiny národa Anglů I., 8 (str. 37 – 40), Argo 2008.

3Field, P. J. C., Gildas and the City of the Legions, The Heroic Age, Issue 1, Spring/Summer 1999, in: https://www.heroicage.org/issues/1/hgcl.htm

4Viz. Gruber, Martin, Dinoot a dvanáct set mučedníků, Getsemany 299, prosinec 2017, in: https://www.getsemany.cz/node/3480

5Church Fathers; Registrum Epistolarum, Book XI., Letters 64, in: http://www.newadvent.org/fathers/360211064.htm

Webb, Diana, Pilgrime in Medieval England, Hambledon and London, 2000, str. 5.

6Gruber, Martin, Keltské křesťanství na britských ostrovech, Getsemany 284, léto 2016, in: https://www.getsemany.cz/node/3348

7Broughton, Richard, The Ecclessiastical Historie of Great Britain deduced by Ages, London 1633, str. 95, in: http://books.google.cz/books? Id=2xhAAAAcAAJ

8V roli zakladatele královského rodu v Kentu je tedy Hengist asi tak stejně historickou osobností jako Přemysl „Oráč“ v kmeni Čechů a mnoho dalších „pra-otců“ a „pra-králů“.

9Vermaat, Robert, Vitalinus, Vortigern Studies, in:

https://vortigernstudies.org.uk/artwho/vitalinus.html

10Nennius, Historia Brittonum, 49 in:

https://www.maryjones.us/ctexts/nennius01.html

11Zatím naposledy je nám takto představen ve filmu Guye Ritchieho „King Arthur: Legend of the Sword“ z roku 2017, kde ho hraje Jude Law.

12Gildas, de excidio, 23.

13Srv. Gruber, Keltské křesťanství.

14Nennius, Historia, 48. Faustus je sice osobnost historická, římský Brit, který se stal biskupem v galském Rhegiu, ale historka o jeho původu ze styku Vortigerna s vlastní dcerou vznikla asi omylem – takový incestní poměr totiž podle Gildy (De Excidio III., 31) udržoval o sto let později Vortipor, „hloupý tyran Demetů“.

15Nennius, Historia, 39 aj.

16Vermaat, Robert, The Grave of Vortigern, Vortigern Studies, in:

https://vortigernstudies.org.uk/artgra/nevern.htm

17Vermaat, Robert, St Gurthiern, Vortigern Studies, in:

https://vortigernstudies.org.uk/artsou/gurhiern.htm