Za Pavlem Smetanou

Pavel Smetana (17. července 1937 – 4. října 2018) byl v r. 1991 zvolen synodním seniorem ČCE. Již od r. 1990 tento úřad zastával z pozice seniorova 1. náměstka, když se tehdejší senior Josef Hromádka stal místopředsedou Vlády národního porozumění. V té době začala probíhat jednání o vzájemném uznání křtu mezi synodní radou ČCE a ekumenickou komisí československé biskupské konference, jejímž jsem byl členem. Pavel Smetana vystupoval při jednáních velmi vstřícně, laskavě. Obdobně se choval nový synodní kurátor doc. Zděněk Susa, který vystřídal Miloše Lešikara.1 Ostražitě při jednáních vystupoval Jan Čapek (nar. 1934), úctyhodný muž, který si nezadal s komunistickým režimem. Některé námitky byly oprávněné, některé vycházely z protikatolických předsudků. Byl však zcela přímý, dalo se s ním jednat.

Postupně jsem se dozvídal o porevolučním pnutí v ČCE, kde na jedné straně stáli ti, kteří byli k totalitnímu režimu shovívaví, ovšem ekumenicky vstřícní (jako profesoři Jaroslav Ondra, Josef Smolík, Pavel Filipi) a na druhé straně ti, kteří proti komunistickému režimu statečně vystupovali (jako profesor Jakub Trojan a řada dalších signatářů Charty 77), kteří byli ekumenicky obezřetní. Pavel Smetana, coby moudrý, konsensuální muž, dokázal tato napětí tlumit a myslím, že jeho zásluhou zůstala církev jednotná. Sám se mi svěřil, jak ho často „tíží seniorský řetěz“, když smiřuje strany, z nichž každá má svůj díl pravdy.

Blíže jsem se Pavlem Smetanou seznámil v r. 1994, kdy jsem jej začal navštěvovat v souvislosti s přípravou Institutu ekumenických studií. Byly to návštěvy velmi obohacující. Součástí každé byla modlitba. Poznal jsem Pavla Smetanu jako muže hluboké víry. Snažil se pomoci, jak mohl. Sháněli jsme učitele Starého zákona. Pavel Smetana doporučil začínajícího starozákoníka Petra Slámu. Návrh jsem sice uvítal, ale plnou důvěru jsem v navrhovaného neměl, obával jsem se protekce, když návrh pocházel z tak „vysokých kruhů“. Brzy se mi ukázalo, že návrh byl velmi dobrý, navrhovaný přesně splňoval kritéria, která jsme potřebovali – vysokou odbornost, žitou víru, pastorační a pedagogickou způsobilost. Kritéria odpovídající i samotnému navrhovateli. Petr Sláma učí v oboru Teologie křesťanských tradic dodnes. Poznal jsem, že v ČCE se žádní „papaláši“, tak jak jsem je poznal mezi (některými) katolickými biskupy, nevyskytují.

Pavel Smetana byl zároveň předsedou Ekumenické rady církví (ERC). Uvažovali jsme, že ERC bude zřizovatelem nově vznikající školy Institut ekumenických studií. Některé církve nás jednoznačně podporovaly, jako ČCE či Starokatolická církev v ČR. Stanovisko většiny ostatních bylo neutrální, ovšem Československá církev husitská vystupovala jednoznačně proti.2 Tím, že ERC rozhoduje konsensuálně, zřizovatelem nové školy se nestala a bylo třeba hledat jinou cestu. Tou se stalo vytvoření občanského sdružení. Aby mělo sdružení nějakou váhu, bylo zapotřebí, aby se jeho členy staly důvěryhodné osobnosti. Pavel Smetana se členstvím váhal, říkal, že není příliš odvážný. Věděl, že by členstvím popudil arcibiskupa Vlka3, který projektu mírně řečeno nepřál. Podobně uvažoval Václav Malý, který v té době ještě nebyl biskupem, ale měl velkou morální autoritu. Jeden vázal své případné členství na členství toho druhého. Nakonec oba odvahu projevili, projekt podpořili, a museli tak čelit „uznání“ ze strany arcibiskupa (výrazněji Václav Malý, který mu byl podřízen).

Jindy Pavel Smetana projevil svoji odvahu při třetí návštěvě Jana Pavla II. v ČR v r. 1997. Součástí návštěvy bylo ekumenické setkání v pražské katedrále sv. Víta, Vojtěcha a Václava. S ohledem na svatovojtěšské výročí se setkání mělo uskutečnit kolem lebky sv. Vojtěcha4. V židovství i raném křesťanství je jakákoli manipulace s ostatky projevem neúcty k zemřelému. Reformace se k tomuto pojetí vrátila. Pavel Smetana měl vnitřní problém, jak se k setkání postavit. Když protestoval, tak mu bylo organizátory sděleno, že „každá minuta návštěvy Svatého Otce je přesně naplánována“ a není možné cokoli měnit. Svěřoval se mi, když jsem jej navštívil, modlili jsme se za to a pak jsem mu poradil, ať se jich nebojí a svou účast zruší. Pavel Smetana to dokázal, pochopitelně byl program změněn, lebka odsunuta a Pavel Smetana se mohl účastnit.

Byli jsme potěšeni a poctěni, že v r. 2015 přišel na oslavu 20 let Institutu ekumenických studií, díla, na jehož počátku stál a které by bez něj asi vůbec nevzniklo.

Pohřeb Pavla Smetany se uskutečnil v Praze u Martina ve zdi v pondělí 8. října 2018. Nebylo to truchlení, ale povzbuzení ve víře v Zmrtvýchvstalého, jehož budeme následovat. Kázal současný synodní senior Daniel Ženatý, svědectví o životě zemřelého podala dcera Magdalena, která je evangelickou farářkou v Německu. Kostel byl plný, přítomny byly i desítky kazatelů ČCE i zástupci řady církví. Na závěr pohřbu jsme byli pozváni do Husova domu, ústředí ČCE, abychom se podělili o vzpomínky na Pavla Smetanu. Nemohl jsem, vracel jsem se do práce, tak to činím alespoň touto cestou.

1Miloš Lešikar (1922-2007) byl evidován jako tajný spolupracovník StB pod krycím jménem „Dušek“

2Prof. Kučera z HTF UK vytvořil spolu s arcibiskupem Vlkem pakt odporu, jakousi „ďáblovu ekumenu“, která se pokoušela snahy o vytvoření školy mařit.

3Pavel Smetana spolu s Miloslavem Vlkem stáli u zrodu mnoha dobrých projektů, jako např. ekumenické služby vojenských kaplanů.

4Přesněji řečeno jedné z lebek sv. Vojtěcha, pražské arcibiskupství má dvě.