Basil Veliký

Svatý Basil (329?–379) se narodil v kappadocké Cesareji. Jeho bohatý a vážený rod se horlivostí ve víře osvědčoval už několik generací: dědeček zemřel jako mučedník, babička, otec, matka, sestra Makrina i bratři Petr, biskup v Sebaste, a Řehoř, biskup v Nysse, jsou kanonizováni jako světci. Basil studoval v Cesareji, v Konstantinopoli a v Aténách, kde se spřátelil s Řehořem Naziánským. Roku 358 se odebral se do ústraní na rodinný statek, aby se věnoval asketickému životu. Po křtu uděleném biskupem Dianiem se vydal na studijní cestu po klasických místech mnišství. Po návratu založil v Pontu s několika druhy mnišské společenství, které se rychle rozrůstalo. Brzy ho vyhledal Řehoř Naziánský a spolu vytvořili dvoje řeholní pravidla a antologii z Órigenových spisů (Filokalia). Basil se stal pro mnichy velkou autoritou. Žáci jej často zvali, aby odpovídal na jejich dotazy. Z odpovědí vznikly spisy Malý a Velký asketikon.

V roce 370 se Basil stal nástupcem cesarejského biskupa Eusebia, od něhož předtím přijal kněžské svěcení (r. 364) a jemuž sloužil jako poradce v době úporných a subtilních teologických sporů. Basil bránil katolictví proti ariánům spisem Proti Eunomiovi. Eunomios byl novoarián vyškolený v dialektice. Ve spisu Apologie rozpracoval vyznání víry, které mj. obsahovalo důmyslné úvahy o významu slov „zplozený“ a „nezplozený“, s čímž Basil polemizoval. Basilova první kniha se zabývá rozdílem mezi „nestvořený“ a „nezplozený“. Druhá kniha poukazuje na důsledky, které z toho vyplývají pro rovnost Syna s Otcem v jedné podstatě. Třetí rozvijí odpovídající úvahy o Duchu svatém. Basil byl silnou osobností, takže ani ariánský císař Valens si netroufal ho poslat do vyhnanství, jak měl v úmyslu. Ve své spisovatelské činnosti Basil pokračoval díly Traktát o Duchu svatém, O křtu, Povzbuzení mladým k plodnému využití pohanských spisů, Devět kázání o stvoření světa, Kázání a Dopisy. Díky svým řeholním pravidlům je Basil známý především jako zákonodárce cenobitního mnišství. Zemřel 2. ledna 379, tedy před 1640 lety. Když došlo v roce 380 k politickému převratu, existovaly už teologické i církevně-politické předpoklady pro vítězství trinitárního dogmatu.

Na začátku svého obrácení Basil navštívil poustevníky v Palestině a v Dolním Egyptě, ale vůči jejich poustevnickému životu zaujal kritický postoj. Podle Basila je člověk společenský tvor a zákon evangelijní lásky nás vede k tomu, abychom žili spolu s druhými lidmi. Zde však existuje nebezpečí, že soužití se spolubratry nás odvede od Boha. Proto je třeba si zvolit bratry, kteří jsou „stejného smýšlení“ (homopsychoi). Této shody ve smýšlení, která je odrazem trinitárního života v nebi, není možné dosáhnout lidskými silami. Slovo Boží nás stvořilo a jen ono nás také sjednotí. Mniši jsou tedy ti, kdo se rozhodli pro život podle Písma svatého. Písmo představuje základ Basilova řeholního pravidla. To, co je k Písmu přidáno, je jen interpretace k textu. Jako asketa Basil hlásá zřeknutí se viditelných věcí. Smysl tohoto zřeknutí je výchovný. Duchovní člověk oči znovu otevírá, aby objevil slovo Boží zhmotněné ve stvoření. Basilův spis Devět kázání o stvoření světa (který byl přeložen do češtiny) je klasickým příkladem kontemplace přírody, odhalení Boží moudrosti ve všem, co jest. Tato Moudrost (Sofia) se dokonaleji zjevuje v církvi, odrazu nebeské Trojice na zemi, v níž se lidé, rozdílní co do původu, sjednocují v harmonii víry a ve svazku lásky.

Spis Povzbuzení mladým k plodnému využití pohanských spisů je poučením, jak lze studovat pohanské klasiky jako užitečnou přípravu na Písmo svaté. Protože k vlastnímu poznání pravdy dochází až skrze bibli, může nás platónské schéma výstupu lidské duše k ideji Dobra naučit tomu, abychom při četbě pohanských autorů soustředili pozornost na etická hlediska. Přitom je samozřejmým předpokladem, že klasikové mají obecnou vzdělávací hodnotu. O ni však ani tak nejde, jako o otázku, zda a jak mohou pohané přispět ke křesťanskému vzdělávání pravdy a tím pravdě sloužit. Basil též provedl liturgické reformy. Jak dalece se v Basilově liturgii (jež se v pravoslavné církvi vedle liturgie Jana Zlatoústého používá dodnes) zachoval Modlitební řád dosvědčený Řehořem Naziánským, nelze přesně určit. Basil je také významnou osobností dějin křesťanské charity, protože vybudoval síť institucí na pomoc potřebným.