Polykarp ze Smyrny

Polykarp (asi r. 69–155/6) je nejmladší ze skupiny nejstarších církevních spisovatelů, „apoštolských otců“, kteří ještě přímo znali apoštoly. Podle tradice mladý Polykarp poslouchal apoštola Jana, který jej prý ustanovil biskupem ve Smyrně. Ignác Antiochijský poslal Polykarpovi list, v němž mu poradil, aby působil právě v Antiochii. Dochoval se Polykarpův List Filipanům, kteří jej prosili o opisy Ignácových listů. Polykarp připojil k opsané sbírce těchto listů průvodní dopis, v němž shrnul různé připomínky k pravověrnosti a k církevní morálce. Polykarp se pak stal vedoucím biskupem v Malé Asii. Svým postojem zpečetil vyloučení tzv. markionitů (odmítajících Starý zákon podle učení Markiona ze Synope) z církve. Polykarpova výměna názorů s Anicetem I. Římským ohledně termínu Velikonoc má zvláštní význam v tom, že Maloasijci slavili o 14. nisanu, tedy podle židovského kalendáře.

Spis Umučení Polykarpovo je koncipován tak, aby prokázal podobnost mezi mučednictvím Polykarpovým a utrpením Ježíše. Ze zprávy vyplývá, že Polykarp byl umučen ve Smyrně ve věku 85 let v době pronásledování křesťanů za vlády císaře Antonia Pia. Za autora spisu se považuje Markion ze Smyrny. Eusebios v Církevních dějinách IV.23 čerpá právě z Umučení Polykarpova. Uvádím zde ukázku z Eusebiova líčení, jak ji přeložil J. J. Novák. Zachycuje, jak se Polykarp zachoval poté, co se dověděl, že má být umučen:

Velmi obdivuhodný Polykarp naproti tomu se nezalekl, když obdržel tu zprávu. Zůstal klidný a chtěl zůstat ve městě. Přece však na úpěnlivé prosby svého okolí, aby tajně utekl, nechal se přemluvit a šel na statek nepříliš vzdálený od města. Zde se s několika průvodci zdržoval. Ve dne v noci se stále modlil k Pánu, aby touto upřímnou modlitbou vyprosil klid církvím na celém světě. To bylo jeho zvykem. Když se nyní takto modlil, viděl 3 dny před zatčením v noci ve snu, jak jeho polštář hoří a plameny ho pohlcují. Když se probudil, vykládal přítomným své vidění a předpověděl jim, co jej čeká. Ve svém nejbližším okolí řekl přímo, že musí pro Krista zemřít upálením. Protože špehové jej usilovně hledali, odebral se na prosbu bratří na jiný statek. Záhy na to přišli pronásledovatelé, chopili tam dva služebníky a nutili jednoho z nich hrubým jednáním, aby jim ukázal, kde se Polykarp skrývá. Pozdě večer nalezli jej v hořejším poschodí, jak spí. Mohl lehce utéci do jiného domu. Odmítl to však slovy „Staň se Boží vůle“. Zpraven o jejich přítomnosti, vystoupil, jak je psáno v tom listě, a mluvil s nimi. Jeho tvář byla při tom tak milá a radostná, že oni, kteří jej dříve neznali, při pohledu na jeho stařeckou tvář, důstojnou a klidnou postavu, si myslili, že vidí před sebou zázračné vidění a byli překvapeni, proč takový spěch se zatčením takového starce. Polykarp poručil přichystat stůl, pozval je k bohaté hostině a vyžádal si hodinu počkání, aby se mohl klidně pomodlit. Když splnili jeho prosbu, vstal a modlil se pln Boží milosti tak, že přítomní, kteří jej slyšeli, užasli a mnozí z nich litovali, že tak ctihodný a bohumilý stařec má být popraven.

Polykarp zemřel mučednickou smrtí upálením, jak mu to naznačilo jeho snové vidění. Umučení Polykarpovo zaznamenává modlitbu (zde v překladu Daniela Drápala), kterou se Polykarp modlil před zapálením hranice: „Pane Bože Vševládný, Otče svého milovaného a dobrořečeného služebníka Ježíše Krista, skrze nějž jsme přijali poznání tebe, Bože andělů a mocí, všeho stvoření a všeho rodu spravedlivých, kteří žijí před tebou: Dobrořečím ti, žes mě uznal za hodna tohoto dne a této hodiny, že mohu zaujmout místo v počtu svědků na kalichu tvého Krista, na vzkříšení života věčného duše i těla v neporušitelnosti svatého Ducha. Mezi ně nechť jsem dnes přijat před tebou v oběti tučné a příjemné, jaks (to) připravil a předzjevil a naplnil, ty neklamající a pravdivý Bože. Proto tě za i za všechno chválím, dobrořečím ti a oslavuji tě skrze věčného a nebeského velekněze Ježíše Krista, tvého milovaného služebníka, skrze nějž (budiž) sláva tobě, jemu i svatému Duchu i nyní i v budoucích věcech. Amen.“

V Polykarpovi můžeme vidět moudrého starce, který přijímá svou smrt dobrovolně jako kdysi Sokrates, jenž po rozsudku vypil pohár bolehlavu. Mučednická smrt se mu stává – podobně jako Ježíši – důstojným završením pozemského života a odchodem k nebeskému Otci.