Keltská Maria Matka Páně ve středověkých velšských pramenech

Památce biskupa Dereka Rawcliffa

A chaithir chóem chumraide,

dot-roéga in Rí,

oll oíge boí it urbruinne

treimse co ba thrí.“

Ó, Město spravedlivé, vonné,

Král Tebe vyvolil,

hostem tvého lůna Mocný

třikrát tři měsíce byl.“

(z Invokace k Blahoslavené Marii, tradičně připisované Columovi Cillovi)1

I.

Maria je ve velšské poezii přítomna často v titulu Ježíšově „mab Mair“ („Syn Mariin“), jako příklad můžeme uvést podivuhodnou Elegii tisíce synů, vypočítávající místa, spojená se svědky Páně. Mariiným hradem, tam zmíněným, je snad míněn jeruzalémský Sión, skála, na níž se nacházela původně pevnost Ježíšova předka Davida (a později Šalomounův palác), v byzantském období pak chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodičky. Symbolika je o to zřetelnější, že Sión sám bývá v prorockých textech Starého Zákona představován jako Panna či Rodička.2 Zde je úryvek z této básně:

Množství svatých z Kafarnaum, Marituem a Naim,

Zabulóna a Cisuen a Ninifen (Ninive?) a Neftalí,

z Dubriacta a Zorim,

v němž Kristus prorokoval, Syn Marie, dcery Jáchymovy,

(…)

Množství svatých z Erechalde,

věhlasná pověst Mariina hradu.“

(Elegie tisíce synů)3

Překvapivě nenacházíme Marii pod Ježíšovým křížem v apokalyptické básni Ó Bože, Bože, který tvoříš,4 zato tam figurují dva Janové. Je lákavé předpokládat, že tu jde o zdvojení Jana Zebedeova (Apoštola) a presbytera Jana (Evangelisty), ale spíše se jedná o „milovaného učedníka“ (ať už jím byl kdokoli) a Jana Křtitele.

Velšská spiritualita častěji spojuje Marii s dítětem Ježíšem. V básni Berla Mojžíšova tak čteme, že „vznešený Bůh sedí na Mariině klíně“.5 Maria keltské kultury přebrala nesporně roli Boží Rodičky po bohyni Modron („Matka“), jejíž syn Mabon („Chlapec“) hraje určitou roli v nejstarších vrstvách artušovské tradice.6 Nemusí být pouhou náhodou, že právě tato báseň, jejímž námětem je z části biblický příběh mágů od Východu a krále Heroda, Ježíše nazývá Mabonem.

Bardové středověkého Walesu projevovali patřičný zájem o události starého Izraele a jeho hrdiny, mezi nimiž Marii patří čestné místo (např. v básni Věčná Trojice)7. Pro svou nezastupitelnou úlohu v dějinách spásy je jim Maria blaženou obyvatelkou Nebes a – společně se svým Synem – vzývanou přímluvkyní u Boha Otce:

Bůh budiž veleben od počátku do konce.

Kdo k němu se obrací, nebude zahanben ani odmítnut.

Jediný Synu Mariin, velký příklade králů,

Maria, Matko Kristova, ty chloubo žen!

Slunce vycházející od východu k severu!

Pro své veliké milosrdenství se za nás přimlouvej,

se svým Synem, slavným předmětem naší lásky.

Bůh nad námi, Bůh před námi, Bůh, jehož všechno jest.“8

II.

Důležitými prameny pro velšské sebeurčení jsou středověké rodokmeny, ať už dochované samostatně nebo jako součást legend. V některých můžeme vystopovat mezi předky britonských náčelníků dokonce římské imperátory, počínaje Octavianem Augustem,9 takže s trochou nadsázky lze dovozovat, že kterákoli královská pevnost ve Walesu směla konkurovat Konstantinopoli v nároku na titul „druhý Řím“. To, co se jeví jako komická megalomanie, je však ve skutečnosti dojemnou snahou romanizovaného národa udržet si vědomí vlastní důležitosti poté, co většinu jejich území v Británii zabrali barbarští (přinejmenším z jejich pohledu) Anglosasové.

Rodokmeny velšských králů a světců neopomíjejí ani duchovní stránku dějin. Maria v nich hraje klíčovou roli. Uvedu dva – trochu odlišné – příklady, týkající se rodu Cuneddy Wlediga (páté století po Kristu), předka několika velšských panovnických domů:

(O)uen, syn (H)iguela, syna (…) Eniauna Girta, syna Cuneddova, syna (…) Eugeinova, syna Aballacova, syna Amalachova, který byl synem Beliho Velikého, a Anna (byla) jeho matka, o níž se vypráví, že byla sestřenicí Marie Panny, Matky Pána našeho, Ježíše Krista.“

(Harleian MS 3859)10

„…Dewi byl synem Santovým, Sant synem Chereticovým, Cheretic synem Cunedovým, Cuneda (…) synem Eugenovým, Eugen synem Mariiny sestry.“

(Rhygyvarchův život svatého Davida, 68)11

Tradice, podle níž britonští králové pocházejí od Mariiny sestřenice Anny, došla ve Walesu obecného rozšíření. V Davidově životopise uvedený údaj o Mariině sestře je spíše dokladem neustálenosti tohoto motivu v jedenáctém století, než snahou klerika ze St Davids vyvýšit zakladatele svého biskupství nad jiné Cuneddovy svaté potomky. Janovo evangelium (19, 25) ovšem reálnou existenci Mariiny rodné sestry potvrzuje.

III.

Král Artuš v sobě spojuje činy některých keltských válečníků „temného věku“ s mýtickým charakterem prehistorického „hrdiny v medvědí kůži“.12Historia Brittonum, kronice z devátého století, připisované mnichu Nenniovi, jej poprvé spatřujeme pevně zasazeného do dějin. Tam se nachází výčet dvanácti Artušových vítězných bitev, často obtížně lokalizovatelných, nehledě ke skutečnosti, že některé mohou mít svůj původ v mytologii.13 Pro naše téma je důležitá pouze jediná z nich:

Osmá (bitva) byla u pevnosti Gurnion, kde Artuš nesl obraz Bohorodičky, Panny Marie, na ramenou a mocí našeho Pána Ježíše Krista a Panny Marie obrátil Sasy na útěk, pronásledovali je po celý den a velmi je pobili.“

(Nennius, Histora Brittonum, 56).14

Nejistou lokalizací Gurnionu se zabývat nemusíme, důležité je Nenniovo sdělení, že hrdina Artuš nesl na ramenou Mariin obraz. To působí poněkud zvláštně, ale snad zde došlo - jak se domnívá J. T. Koch - k záměně ramene (scuid) se štítem (scuit).15 O Artušově mariánském štítu se zmiňuje i pozdní vyprávění z okruhu románů o Grálu:

„…Maria poslala Artušovi zlatý kříž, který se nachází v glastonburském monastýru, kam jej sám Artuš umístil. A proto nosil zelený štít s bílým křížem a po pravé straně obraz Marie, sedící v horní části štítu.“

(Požehnaný olej, I.)16

Přestože monastýr v Glastonbury je bezpečně doložen až někdy k roku 708 ve spojitosti s wessexským vladařem Inou,17 archeologické nálezy neodporují legendárnímu podání, že už v šestém století se tam nacházela mnišská osada,18 jak to líčí Caradogův Život svatého Gildy. V něm nalezneme příběh o dobývání Glastonbury (Glastonia), pravděpodobně křesťansky přepracovaný mýtus, v němž podsvětní svůdce (Melwas) s sebou odvede manželku (Gwenhwyfar, zde Guennuuar) božského hrdiny (Artuš) a ten se pro ni vypraví do „skleněné věže“.19 Starobylá poetická verze Artušovy cesty do záhrobí, Preiddeu Annwn, se nicméně bez unesené královny docela dobře obejde. V závěru vyprávění, kdy je dosaženo – zásluhou tamního nejmenovaného opata – smíru, se dozvídáme, že „oba králové (…) přišli navštívit kostel Panny Marie a pomodlili se tam.“20 Pokud zmiňovaný kostel Panny Marie tehdy skutečně v Glastonbury existoval, mohl – zcela hypoteticky - nahradit svatyni nějaké bohyně, snad právě Gwenhwyfar („Bílá Čarodějka“).

Není ovšem vyloučeno, že v Caradogově epizodě o dobývání Glastonie se dochovala vzpomínka na neúspěšné tažení gwyneddského krále Cadwaladera „Blahoslaveného“ do Somersetu v polovině sedmého století. Neboť Cadwalader byl – stejně jako Artuš a dříve než on – ve velšské tradici „králem minulým a budoucím“.21

Původ glastonburského kostela, zasvěceného Matce Páně, byl hledán v ještě mnohem dávnější minulosti. V knize De Antiquitate Glastoniensis ecclesiae Williama z Malmesbury (1090/95-1143) je jeho vybudování připisováno dvanácti učedníkům apoštolů Filipa a Jakuba „v jednatřicátém roce po Utrpení Páně a patnáct let po nanebevzetí slavné Panny“. Jedná se ovšem – s velkou mírou pravděpodobnosti – o účelovou interpolaci, odrážející soupeření Glastonbury s Westminsterem.22

Vrátíme-li se ke stručné Nenniově zprávě o bitvě u Gurnionu, která pouze dokládá, že v devátém století kolovalo ve Walesu jakési podání o hrdinovi Artušovi a jeho úctě k Bohorodičce, nemůžeme nezmínit její pozdější barvité rozvinutí (pocházející možná od Marka „Anachorety“)23:

Artuš pokračoval do Jeruzaléma, kde udělal kříž velikosti kříže Spasitelova, ten tam byl posvěcen, (Artuš) se po dobu tří po sobě následujících dní postil, bděl a modlil před křížem Páně, aby mu Pán daroval v tomto znamení vítězství nad pohany, kteréžto (znamení) odnesl také na to místo, a vzal s sebou též obraz Panny Marie, části z toho jsou uchovávány ve velké úctě u Wedale, anglicky Wodale, latinsky Vallis-dolorosis. Wodale je vesnice v provincii Lodonesia, nyní však pod jurisdikcí biskupa od Svatého Ondřeje ve Skotsku, šest mil západně od onoho dosud vznešeného a významného monastýru Meilros.“24

Původ mariánského kostela ve Stow of Wedale sahá možná skutečně až před rok 600, a není vyloučeno, že zde se za Artušem skrývá vzpomínka na Artúra Mac Aedán.25 Tento princ irského království Dál Riata mohl být zakladatelem nebo dobrodincem zmiňované svatyně, vždyť jeho rodina vyznávala křesťanství a Artúrova otce uvedl do královského úřadu samotný Colum Cille,26 zakladatel monastýru na Ioně (521-597), velký básník a předpokládaný autor – v úvodu citovaného - gaelského mariánského hymnu Maire min, maithingen.

Závěr

Z nemnoha uvedených textů nelze přirozeně vyvozovat nic zásadního, ale toto je nesporné:

1. Důstojnost, prokazovaná Marii z Nazareta britonskými Kelty, se zrcadlí v nejstarší poezii, kde je obzvláště oceňováno její božské Mateřství.

2. Velšané sami sebe vnímali nejen jako pravé Římany, a zároveň jako legitimní dědice starozákonního Božího lidu, jako Izrael Nové Smlouvy. Přijetím Matky Páně do seznamu předků svých králů a světců se sami začlenili do tělesné rodiny – o duchovním příbuzenství jistě nemohlo být pochyb – Ježíše Krista.

3. Keltský hrdina Artuš – jehož historičnost zde ponechme stranou – je v Historia Brittonum vylíčen jako mariánský ctitel, přičemž Bohorodičce, vedle samotného Krista, je připsán podíl na jeho vítězství nad saskými pohany. Dvě starobylá poutní místa ostrova Prydein (Glastonbury a Stow of Wedale), z nichž ani jedno neleží na vlastním velšském území, jsou spojovány s Matkou Páně a králem Artušem.

 

1 Maire min, maithingen in: celt.ucc.ie/Publisher/G4400020/index.html (navštíveno 1. 1. 2017)

2 Thurian, Max, Maria, matka Pána, Petrov 1991, str. 11.

3 Elegy of the Thousand Sons, in: http://www.maryjones.us/ctexts/t02/html (navštíveno 24. 12. 2016)

4 O God, God of Formation, in: http://www.maryjones.us/ctexts/t05/html (navštíveno 24. 12. 2016)

5 The Rod of Moses, in: http://www.maryjones.us/ctexts/t24/html (navštíveno 24. 12. 2016)

6 Mabinogi, Brno, 1995, str. 91-126 (Jak Kulhwch dostal Olwen). Toto božstvo nalézáme v římské Galii a Británii pod jménem (Apollo) Maponos. Srv. heslo „Apollo Maponos“ in: http://www.maryjones.us/jce/maponos.html (navštíveno 6. 1. 2017)

7 The Eternal Trinity, in: http://www.maryjones.us/ctexts/t51.html (navštíveno 13. 1. 2017)

8 Let God be Praised, in: http://www.maryjones.us/ctexts/bbc09.html (navštíveno 24. 12. 2016)

9 The Life of Saint Cadog, §45, in: http://www.maryjones.us/ctexts/cadog.html. Zde ovšem je osoba prvního císaře rozštěpena: „Augustus Caesar, za jehož časů se narodil Ježíš Kristus, zplodil Octaviana…

10 Harleian MS 3859, in: http://www.maryjones.us/ctexts/genealogy.html (navštíveno 22. 7. 2016)

11 Rhygyvarch´s Life of St David in: www.powertystudies.org/Links/Rhwymbooks/StDavidHome.htm (navštíveno 5. 12. 2016)

12 Viz.: Pastoureau, Michel., Medvěd: Dějiny padlého krále, Praha: Argo, 2011, str. 63 – 67. K Artušovi a jeho hrdinům jako k mýtickým postavám viz též: Green, Caitlin R., Pre-Galfridian Arthurian Characters, in: www.arthuriana.co.uk/naq/figures.htm (navštíveno 31. 12. 2016)

13 Tak v bitvě u Trat Treuroitu (Tryfrwyd) – podle básně Pa Gur z desátého století – bojuje Artušův mytický rek Bedwyr s psohlavými lidmi. A rovněž bitva v Caledonském lese může být onou – zjevně nehistorickou - „bitvou stromů“, o které pojednává temná báseň Cad Goddeu, Artuše zmiňující.

14 Nennius, Historia Brittonum, in: www.maryjones.us/ctexts/n03.html (navštíveno 3. 1. 2017)

15 Srv. Green, Caitlin R., The Historicity and Historisation of Arthur, in: http://www.arthuriana.co.uk/historicity/arthur.htm (navštíveno 1. 12. 2016´). Podobně: Field, PJC, Gildas and the City of Legions, pozn. 36, in: http://www.heroicage.org/issues/1/hnagcl2.htm (navštíveno 5. 12. 2016)

16 The Blessed Oil, in: www.maryjones.us/ctexts/oil.html (navštíveno 4. 2. 2017)

17 Vopatrný, Keltská církev prvního tisíciletí a její spiritualita, nakl. L. Marek, 2002, str. 12. Anglo Saxon Chronicle in: http://www.britannia.com/history/docs/676-75.html (navštíveno 3. 2. 2015).

18 Viz. Urbanus, Jason, Legends of Glastonbury Abbey, in: http://www.archeology.org/issues/208-1603 (navštíveno 1. 2. 2017)

19 Mýtické vyprávění v pseudohistorickém rouše o skleněné věži „uprostřed moře“ nalezneme v Historia Brittonum, §13.

20 Life of Gildas by Caradoc of Llancarfan, 11, in:http://www.maryjones.us/ctexts/gildas06.html (navštíveno 225. 3. 2016)

21 K osobnosti krále Cadwaladera viz, např. Gruber, Martin, Keltské křesťanství na Britských ostrovech, bakalářská práce, ETF UK, 2015, in: http://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/165772

22 Vopatrný, G., Keltská církev prvního tisíciletí, str. 12. Též. Robinson, Joseph A., William of Malmesbury ´On the Antiquity of Glastonbury, in:http://en.wikisource.org/wiki/Somerset_Historical_Essays (navštíveno 2. 2. 2016)

23 Nennius, Historia, §3.

24 Nennius, Historia, VR

25 K této osobnosti a k jejímu možném vlivu na utváření artušovské pověsti viz. Ziegler, Michelle, Artúr Mac Aedan of Dalriada, in: http://www.heroicage.org/issues/1/haaad.htm (navštíveno 1. 11. 2016)

26 Adamnan, Life of St Columba, I., vii.viii. In: http://sourcebooks.fordham.edu/basis/columbia (navštíveno 11. 11. 2016)