Hildegardin List pastýřům církve v Kolíně nad Rýnem

1. Úvod

Mezi lety 1161 a 1163 Hildegarda z Bingenu (1098–1179) podnikla svou třetí kazatelskou výpravu.1 Cestovala lodí po řece Rúr (Ruhr) do Werdenu, při cestě se zastavila v Kolíně nad Rýnem. Brzy nato obdržela od Filipa z Heinsbergu,2 děkana Většího kostela sv. Martina v Kolíně, dopis, v němž ji jménem kolínského kléru mj. prosil, aby zapsala své tamější kázaní a zaslala mu je:3

„Prosíme Tě také, aby vše, co jsi nám již dříve ústně sdělila, ještě jednou napsala, poněvadž my, oddáni tělesným žádostem, duchovní věci, kterých nevidíme a neslyšíme, z nedbalosti zapomínáme.“4

Filip také Hildegardu prosil o to, aby mu písemně oznámila, co o nich spatří v pravé vizi její duch, poněvadž se to týká spásy duší. Filip s úžasem uznává Hildegradu za křehkou nádobu, v níž působí Bůh, která do Kolína přišla na Boží příkaz oznámit slovo života, ačkoliv je slabého pohlaví. Duch však vane, kam chce,5 a proto si v Hildegardině srdci vyvolil své zamilované sídlo. Hildegarda je chrámem Boha živého, pravá Boží věštírna (Dei oraculo), která má pravdivě odpovědět na Filipovy prosby.6

Hildegardina odpověď na dvě Filipovy prosby má tedy obsahovat nejen kázání z Kolína nad Rýnem, ale i vše, co se týká pastýřů církve v této oblasti. V následujícím textu budu referovat obsah Hildegardiny písemné odpovědi děkanovi Filipovi a jeho spolupracovníkům, která nese znaky tlumočení Boží řeči. Ve shrnutí se podívám na tento list z hlediska dobové definice proroctví v Glossa ordinaria jako „vyjevení minulých, přítomných a budoucích věcí z božské inspirace“, a tak poukážu na skutečnost, že tento Hildegardin list má prorocké poslání a náplň.

2. Bůh se představuje

Hildegarda začíná svůj list citátem z Janova zjevení 1,4: „Ten, který tu byl, kdo zde jest a kdo sem přijde, praví pastýřům Církve.“7 Hildegarda tak zdánlivě napodobuje autora Apokalypsy Jana Theologa, jenž těmito slovy na úvod zdraví adresáty svého Zjevení, které v 90. letech 1. stol. zaslal sedmi církevním obcím v římské provincii Asiej. Hildegarda se však navíc staví do role zprostředkovatelky Božího hlasu, jeho sdělení kolínskému kléru, v němž Bůh vzápětí představí sám sebe:

„Kdo zde byl, chtěl přivést stvoření. Měl v sobě svědectví všech svědectví, stvořiv všechna svá díla dle své vůle. Ten, který je,8 uskutečnil celé stvoření, ukázal tak svědectví všech svědectví ve svých dílech, takže se projevila každá podoba. Ten, který přijít má, všechno očistí a znovu promění a obnoví,9 všechno vždy novým učiní a po očištění zjeví neznámé. Od něho vyšlo zavanutí a řekl toto:“10

Bůh říká, že mu nechyběla žádná síla k tomu, aby sklenul oblohu11 se všemi jejími ozdobami. Obloha má oči k vidění, uši k slyšení, nos k čichání12 a ústa k okoušení. Neboť slunce je jakoby světlem očí oblohy, vítr je sluchem jejích uší, vzduch je jejím čichem a rosa její chutí. Když rosa svou vlhkostí způsobí zeleň, rovná se dechu úst. Měsíc udává čas období, a tak ukazuje lidem vědění (scientia). Hvězdy jsou jakoby rozumné, protože mají svůj kruh, tak jako rozum, který obsáhne mnohé věci. Bůh také zajistil čtyři světové strany13 ohněm, mraky a vodou, a tak spojil hranice země jako žíly. Jako kosti ulil skály z ohně a vody a zbudoval zemi z vlhkosti a zeleně jako morek. Rozšířil propasti jako nohy, které podpírají tělo, kolem kterých vlhké vody slouží k jejich opoře. Všechno je tak ustanoveno, aby to vydrželo. Kdyby mraky neměly oheň a vodu, nebyly by pevně spojeny, a kdyby země neměla vlhkost a zeleň, byla by jako popel. Kdyby ostatní světelná tělesa neměla svého světla od ohně slunce, neleskla by se skrze vody, ale byla by slepá. Bůh pokračuje:

„Tyto věci jsou také nástroji pro budování člověka, kterých se on chápe dotýkáním, líbáním a objímáním, jelikož mu slouží: dotýkáním, protože v nich člověk setrvává; líbáním, protože s nimi získává poznání; objímáním, protože s nimi cvičí šlechetnou schopnost. Ale ani člověk by neměl možnou svobodu (licentiam possibilitatis), kdyby s ním tyto věci nebyly. Tak jsou tyto věci s člověkem a člověk je s nimi.“14

3. Boží kritika pastýřů církve

Bůh se dále obrací k pastýřům církve v Kolíně nad Rýnem jako ke svým synům, kteří pasou jeho stáda na nynější povel jeho hlasu, a ptá se jich, proč se nestydí, když ostatní stvoření neopouští přikázání, která jim dal mistr, ale plní je. Bůh pastýře ustanovil jako slunce a ostatní nebeská tělesa (luminaria), aby lidem svítili ohněm nauky, zářili dobrou pověstí a připravovali hořící srdce.

Bůh toto učinil už v prvním čase světa: vyvolil Ábela,15 miloval Noema,16 ukázal se Abrahamovi, poučil Mojžíše,17 aby ustanovil přikázání, a proroky učinil svými nejlepšími přáteli. Ábel proto předznamenal kněžství, Noe učitelský úřad, Abraham obnovu ratolesti, Mojžíš královského vyslance a proroci předznamenali mnohé úřady (magisteria). Ale i Ábel vylil svou záři jako Měsíc, poněvadž ukázal ve svém daru čas poslušnosti. Noe byl jako Slunce, protože dokončil archu poslušnosti. Abraham se projevil jako mocné planety, protože zavedl obřízku, Mojžíš pak jako hvězdy, když poslušně sesbíral zákon. Proroci se rovnají čtyřem světovým stranám, ohraničujícím zemi. Ti zmužile vytrvali, napomínajíce svět pro jeho nastávající neřestnost, čímž také zjevovali Boha.

Na rozdíl od patriarchů prvního věku a proroků jsou však jazyky pastýřů církve němé, když volá hlas polnice Páně. Pastýři nemilují svatého rozumu, který má kruhový oběh jako hvězdy. Polnice Páně je Boží spravedlností, o které mají pastýři ve svatosti horlivě rozjímat. Musí Boží spravedlnost lidu opětovně v příhodný čas předkládat, řídit se v posvátné zdrženlivosti uloženým zákonem a poslušností, ale neměli by ji zase lidem příliš vnucovat. Pastýři tak ovšem nečiní kvůli nevázanosti (petulantia) své vůle. Obloze spravedlnosti Boží chybějí světla jejich jazyků, jako když nesvítí hvězdy. Pastýři jsou nocí vydechující temnotu a jako lid, který nepracuje a z omrzelosti nekráčí ve světle. Tak jako se svlečený had skrývá v díře, tak i oni zalézají do hnusné zvířecí nízkosti.

Bůh běduje nad pastýři církve, neboť měli být horou Sionem, kde bydlí Bůh.18 Jako požehnané a nebesky poznamenané osoby měli být Božím příbytkem, vonícím myrhou a kadidlem. Místo toho jsou čilí v dětských rozpustilostech a nedovedou mluvit o své vlastní spáse. Konají všechno, co žádá jejich tělo, a proto je o nich psáno: Pozvedni své ruce proti jejich pýše, abys udělal konec bezpráví, jež nepřítel spáchal na svatém.19 Boží moc sníží a zničí jejich šiji pozdviženou v nespravedlnosti a jako větrem nadmutou, neboť nepoznávají Boha a nebojí se člověka. Nemají v nenávisti nespravedlnost a netouží s ní v sobě skoncovat. Boha nevidí a ani nemají touhu ho vidět. Dívají se jen na své skutky a posuzují je podle své libosti, dělajíce jen to, co se jim líbí.

Hildegarda se řečnicky ptá, jaké je to zlo a nepřátelství, když člověk nemůže dobře jednat ani pro Boha, ani pro člověka. Když člověk chce mít čest bez námahy a věčné odměny bez zdrženlivosti a touží jen po prázdném zvuku názvu svatosti, jak říká ďábel: „Jsem dobrý a svatý.“

Bůh se ptá pastýřů církve, co řeknou na jeho kritiku: Nemají oči, protože jejich skutky neosvěcují lid ohněm Ducha svatého a nepřipomínají mu dobré příklady. Obloze Boží spravedlnosti v pastýřích chybí sluneční světlo a na stavbě ctností chybí vonný a líbezný vzduch. Proto je psáno: Máte oči, a nebudete vidět, máte nos, a nebudete čichat.20 Neboť jako vanou větry a pronikají celou zemí, tak i pastýři církve se mají svým učením všemu lidu jevit jako tento vítr. Neboť stojí psáno: Po celé zemi se rozlévá jejich zvuk.21 Ale pastýři jsou už unaveni prchavou světskou slávou, takže jsou chvilku vojáky, jindy sluhy a jindy zase hrajícími zpěváky. Ale svými báječnými výkony jen občas v létě plaší mouchy.

Pastýři by měli být silnými pilíři Církve, podpírajícími ji jako sloupy, které nesou zemi, učit Písmu, které bylo vytvořeno ohněm Ducha svatého. Jsou však zavrženi a nedrží Církev, ale utíkají do jeskyně svých rozkoší. Pro ohavné bohatství, lakotu a jiné marnosti neučí své podřízené a nedovolují, aby u nich hledali poučení, říkajíce: „Nemůžeme dělat všechno.“ Naproti tomu by jim měli vštípit do paměti přikázání zákona a držet je v mezích, aby nikdo z nich nejednal ve své slabosti pouze dle svých zálib. Tak jako země drží pohromadě vlhkostí a zelení (viriditate), aby se nerozpadla v prach. Kvůli pastýřům se jejich podřízení rozptylují jako prach a v každé věci jednají podle své vůle.

Pastýři by měli být ohnivými sloupy tím, že by tomu předcházeli a apelovali na podřízené, dělajíce před nimi dobré skutky, říkajíce jim: „Podrobte se kázni, aby se Pán na vás nikdy nerozhněval, kdybyste se odchýlili od pravé cesty.“22 Neboť zákon Páně je naplněn z kázně prostřednictvím lásky a bázně. Proto má být každá přirozenost, duchovní i tělesná, cvičena na správné cestě, aby Stvořitel nemusel hrozit těm, které stvořil, protože nejdou po jeho cestách.

Pastýři církve však svádí sami sebe, když říkají: „Nemůžeme přemoci ani ty, ani ony.“ Kdyby však s pomocí rozumu, který jim Bůh dal, správně napomínali své poddané, neodvážili by se odporovat pravdě, ale řekli by, jak to mohli říct ostatně vždy, že naše slova jsou pravdivá. Protože to však pastýři nečiní, je o nich řečeno: „Točili se, vrávorali jako zpití, a všechna jejich moudrost byla v koncích.“23 Pastýři se točí, když nemají ohled na dobro v sobě, aby správně chodili. Také kolísají ve velké pochybnosti, když jejich skutky nedávají správné odpovědi. Nevědí, co mají dělat. Počínají si jako opilí, když činí to, co si žádá jejich srdce a vlastní vůle. Proto je všechna jejich moudrost, kterou nashromáždili z Písma a nauk, pohlcena ve studni jejich vůle, jelikož dělali tyto věci, které se naučili dotýkáním a ochutnáváním, jen aby naplnili své vlastní touhy v tučnosti svého těla, jako dítě, které v dětství neví, co dělá. Proto je pastýřům znovu řečeno:

„Vaše mravní chování není způsobilé, aby dalo lidu pevný mravní základ, jako když nohy drží ostatní tělo zpříma. Měli byste mravnost ohradit Písmem, jako je propast obklíčena padajícími vodami.“24

Pastýři církve však nyní říkají, že nemají čas na řeči, též minula doba, kdy byli slyšeni. Bůh však namítá, že Ábel přes bratrovu nenávist nezanedbal své povinnosti, ale obětoval svému Pánu, třebaže právě proto byl zabit. Noe pociťoval úzkost, když bylo všechno stvoření odsouzeno k záhubě a velmi se potil ze strachu před smrtí. Ostatní lidé se pohoršovali: „Co to dělá ten blázen? Vždyť jej zničí vichry!“ Přesto splnil, co mu Bůh přikázal. Abraham neváhal kvůli zármutku srdce ani z lásky ke svému synovi pevně jej svázat k obětování. Také zákonodárce Mojžíš snášel k svému velikému bolu tvrdost a hořkost od vlastních bratří a sousedů, ale přesto neupustil od zákona, ale naplnil všechna Boží přikázání. Proroci byli ve své poslušnosti k Bohu zabiti nevěřícími, jako od vzteklých vlků.

Pastýři církve však nechtějí v době daleko mírnější a přiměřené strpět, aby jim lid činil bezpráví, a proto do svých srdcí hromadí nespočetné a nekonečné útrapy. Měli by být dnem, ale jsou nocí. Buď tedy budou dnem, nebo nocí. Mají si zvolit, na které straně chtějí stát. Na obloze spravedlnosti a zákona Božího nejsou ani sluncem, ani měsícem, ale tmou, ve které leží jako mrtví.

4. Dějiny spásy od Adama až po zakládání nových řádů25

Bůh ještě jednou praví, že předkládá skutky, které skrze sebe samého vykonal těm, kteří se od něho odchylují, poněvadž dobře nesnášejí snopy dobré úrody. Tak i otec ukazuje své zdařilé skutky svým synům, když se od něho odchylují a počestně nežijí. Adam přijal Boží přikázání v dobré vůli, ale na ďáblovu radu odpadl od Boha. Proto také ztratil dědičný podíl ráje a skvělost, kterou nosil jako svítící šat. Oproti tomu oblékl žalostné roucho a nalézal se na temné zemi.26 Tehdy se ďábel zaradoval, že člověka podvedl. Tak to dělal až na Ábela, který miloval Boha dobrou vůlí, kterou projevil dobrými skutky. Tehdy ďábel přepadl Kaina, jenž Ábela zabil.27 Bůh to však viděl ve své mysli, jako by to bylo napsáno v knize. Ďábel nevěděl o těchto tajemstvích, poněvadž se projevovala pouze na svatém Božství. Tak bylo od Ábela panictví vyzdobeno kněžským úřadem i mučednickou krví, což se znovu vyplnilo na Synu Božím.

Bůh pak skrze Noema při budování archy předobrazil onen nebeský základ, na němž zbudoval nový svět.28 Země zplodila novou šťávu, totiž víno, v němž je život i smrt. Ďábel ale přemluvil jeho syna, aby zneuctil nahotu svého otce Noema.29 Proto byl tento syn oloupen o otcovské požehnání a stal se otrokem. Potom Božství skrze obřízku a pravé zjevení ukázalo na tomto základě zbudovanou zeď, a to v Abrahamovi a jeho neplodné ženě.30 První žena měla také neplodný život, ale církev plodila život skrze víru. Ďábel však spáchal skrze některé Abrahamovy potomky s kletým výsměchem vraždy a jiné zločiny, kvůli kterým tito vypadli z Božího požehnání.

Ale Boží prst napsal Mojžíšovi zákon31 a na zmíněném základu postavil vysoké věže. Proto se ďábel dopustil nejhoršího a největšího zla, které si vymyslel a projevil, když řekl, že v Baalovi je Bůh. Proto Bůh stíhal syny Izraele mnoha ranami. A přišel jednorožec a spal v lůně Panny, když Slovo bylo učiněno tělem32 a dovršilo celý nebeský základ. Neboť v panenské přirozenosti se stalo dokonalou Ábelovou obětí, a to skrze mučednickou krev. Starý had mu činil úklady, poněvadž nevěděl, kdo je, a neznal tajemství v mysli Boží. Had ponoukal židovský národ, aby Boha neposlouchal a nedbal jeho zázraků, koupil jej od jednoho z jeho učedníků a zajal. Proto byli (Židé) prodáni do různých zemí a svoji zemi ztratili.

Syn Boží zbudoval svou církev jako Noe archu na jiné vysoké hoře, když skrze své učedníky učil ve víře hodnostáře, vůdce a krále, a tak naplnil církev všemi druhy lidí, totiž spravedlivými, celníky a hříšníky. On sám započal poslušnost v Abrahamovi, když se vtělil, poslouchal svého Otce až k smrti a jako obřízku ve jménu svaté Trojice povolil křest, přikázav svým žákům, aby křtili věřící.33 Při tom křtu byl had zahanben, rdoušen a brzy také přemožen a poraněn. Církev proto vytvořila jinou cestou nové plození, poněvadž život Evy byl neplodný. Marie přinesla větší milost, než Eva mohla učinit škodu.

Starý had však přemluvil Židy a nevěřící, aby pronásledovali svaté Boží a pobíjeli je. Syn Boží zamával nad všemi jeho skutky vítězným praporem a dal, tak jak to již učinil Mojžíšovi, svým učedníkům zákon, aby učili všechny národy, ustanovovali představené (magistros) a zbudovali Církev ve všech jejích zřízeních. Dokázali to z inspirace Ducha svatého, jenž do jejich srdcí vepsal pravou nauku. A protože se Slovo Boží vtělilo, Bohu se zalíbilo duchovně vyobrazit duchovně založenými lidmi všechny řády andělů, jejichž jména lidé znají, v kněžích a biskupech a jiných podobných duchovních řádech.

Tehdy se Církev v duchovních lidech ukázala jako jitřenka a zářila ve ctnostech, poněvadž je v oněch souženích bránila jako štítem a ochraňovala jako brněním. Tak stál duchovní lid ve velkých poctách před Bohem i před lidmi, až na tyrana, z něhož se stával Baalův sluha, neboť sloužil modlám.34 Když to duchovní lid spatřil, napřed vzdychal a chvěl se. Pak se však začal stranit a oddělovat ve svém jednání a vyhýbal se smlouvě, kterou slíbil Bohu skrze Ducha svatého, a opouštěl jako Židé napřed to, pak ono přikázání, a každý řád si dal podle své zvláštní vůle svůj zákon, odvrátil se od dobrého života a od dobrého učení.35 (Nové řády?) vysvlékly šat poslušnosti jako Adam a začaly žít podle vůle těla. Učinily tak na zatmělé zemi, tak jako Adam byl od Boha pro svou neposlušnost pojmenován tmářem (tenebrosus). Také Církve nezářily jako dříve, ale byly zatemněny bouřlivým větrem (jako Adam pro svou neposlušnost byl obklopen mlhou) a nesvítily sobě ani jiným, ale potácely se v temnotách.

5. Boží sdělení Církvi

Ke slovu přichází Hildegarda, jež říká, že od živoucího světla znovu uslyšela hlas, který říká: „Ó dcero Siónu, koruna cti na hlavě tvých dětí se nachýlí36 a plášť jejich širých bohatství se zkrátí, poněvadž nepoznali času, který jsem jim dal k vidění a na poučení jejich poddaných. Byl jim podán prs, aby kojili mé maličké, ale oni jim ho nedávají v pravý a příhodný čas. Proto také mnoho synů zašlo jako cizinci hladem, protože nebyli živeni pravým učením. Mají hlas, ale nevolají, Také jsou jim dány skutky, ale oni je nekonají. Chtějí mít slávu, ale bez zásluhy a zásluhu bez skutků. Kdo chce mít slávu v Bohu, musí své vlastnictví (proprietas) uříznout. A kdo chce mít zásluhu u Boha, musí své dílo podle toho zařídit. Poněvadž to však neděláte, budete počítáni za sluhy sluhů, a sluhové budou vašimi soudci. Vaše svoboda se od vás odkloní jako požehnání od Kanánu. Tyto důtky budou předcházet, a potom přijdou jiné, ještě horší.

6. Ďáblova řeč37

Proto i ďábel o pastýřích církve říká, že mezi nimi nachází kvasy a hostiny podle své vůle. Ale také jeho oči, uši, břicho a jeho žíly jsou naplněny jejich pěnou a jeho prsa jsou plná jejich neřestí. Pastýři se nechtějí namáhat pro svého Boha, ale považují jej za nic. Proto se chce ďábel s nimi hádat a žertovně si s nimi zahrávat, protože je nenalézá na poli Páně při práci, jak jim to Pán nařídil. Ďábel oslovuje své učedníky a poddané a říká jim, že jsou před lidem mnohem lépe vychováni (disciplinati). A poněvadž jsou takoví, mají se nad pastýře církve vyvyšovat, vzít jim všechno bohatství a všechnu čest, a vůbec je olupujíce, zardousit je. Tak mluví ďábel k sobě, a také to mnohým na Božím soudu dokáže.38

7. Proroctví o katarech39

Bůh se znovu představuje jako Ten, který je,40 a říká svým posluchačům, tedy pastýřům církve, že přijde čas, kdy je, podvodné nepoctivce, přepadne pohroma skrze bloudící lid, horší než jsou bloudící nynějška, jenž bude pastýře pronásledovat a nezakryje jejich skutky. Bude je odhalovat a takto o nich mluvit: „To jsou škorpióni ve svých mravech a hadi ve svých skutcích.“ Jako by v horlivosti Páně je onen lid zakleje: „Cesta bezbožných zahyne.“41 Jejich cesty budou v nespravedlnosti zesměšňovány a tupeny.

Lid, který to bude činit, sveden a poslán ďáblem, přijde bledý v obličeji, aby se ukázal ve vší svatosti a spojil se s velkými světskými knížaty.42 Bude jim takto mluvit o pastýřích: „Pročpak se s nimi zdržujete? Proč trpíte, aby směli u vás zůstávat, když špiní celou zemi hanebnými hříchy? Jsou oddáni pití a požitkářství, a jestli se jich nezbavíte, zahyne celá Církev.“

Tento lid, který bude o pastýřích takto mluvit, bude oblečen do černých plášťů, a řádně přistřižen bude ke knížatům přicházet a zdát se v celém svém jednání jemný a pokojný. Nemiluje lakotnost, nemá majetek, a v soukromých věcech napodobuje zdrženlivost, takže sotva někdo z nich může být pohaněn. S těmito lidmi je však ďábel, který se jim ukazuje se zakrytým leskem, jak to činil při ustanovení světa před svým pádem. Předstírá, že je trochu podobný prorokům a praví:

„Lid žertuje, když praví, že se mu ukáži v podobě divokých a nečistých zvířat a much. Nyní však chci přiletět na perutích větru za hromu a blesku a pohnout je vším možným způsobem, aby plnili veškerou moji vůli. Tím způsobem chci všechna moje znamení připodobnit všemohoucímu Bohu.“43

Bůh říká, že ďábel provádí takové věci pomocí vzdušných duchů, kteří se s úmyslem svést lidi ke zlým skutkům ve sténání větru a vzduchu tak bezpočtu rojí, jako když za strašného horka komáři a mouchy v množství přepadají lidi. Ďábel se vlévá do těchto lidí, (tj. katarů), takovým způsobem, že jim nebere cudnost a zdrženlivost, ale povoluje jim čistotu, když ji chtějí mít. Ďábel si říká: „Bůh miluje čistotu a zdrženlivost, proto je musím u těchto lidí napodobit.“ Tak starý nepřítel vnuká vzdušnými duchy těmto lidem, aby se zdržovali hříchů nečistoty. Proto také (kataři) nemilují ženy, ale vyhýbají se jim. A tak se jakoby ve vší svatosti ukazují lidem a potupně říkají:

„Jiní lidé, kteří chtěli být před námi čistí, pražili se jako pečená ryba. Nás se však neodvažuje dotknout žádná tělesná špína a žádostivost, poněvadž jsme svatí a Duchem svatým proniknuti.“44

Hildegarda říká, že bloudící její doby nevědí, co činí, zrovna jako ti, kteří je předešli v dřívějších dobách. Ostatní lidé, kteří v té době bloudili v katolické víře, se nových bludařů budou bát, sloužit jim v otrocké poslušnosti, a pokud budou moci, budou je napodobovat. Lid se bude radovat z jejich života, poněvadž se jim bludaři budou jevit jako spravedliví.45 Když se tak bludaři ve vývoji svého bludu posílí, budou pronásledovat a vyhánět moudré lidi a učitele, věrné katolické víře. Ale ne všechny, protože někteří z nich jsou velmi silní bojovníci ve spravedlnosti Boží. Bludaři také nebudou moci pohnout některými společenstvími svatých, jejichž způsob života (conversatio) je svatý. Proto bludaři poradí knížatům a boháčům, aby ty učitele, moudré lidi a kleriky hnali kyji a klacky, aby se stali „spravedlivými“. Knížata a boháči to skutečně některým provedou, a proto se ostatní lidé budou třást strachem. Jak Eliáš předpověděl, mnozí spravedliví, kteří se nedají svést bludaři, dosáhnou toho, že se jejich základy neotřesou.46

Bludaři na počátku svého svádění k bludu řeknou ženám: „Není vám dovoleno být s námi, ale protože nemáte řádných učitelů, poslouchejte nás, a cokoli vám řekneme nebo poručíme, udělejte, a tak budete zachráněny.“ Tak k sobě připoutají ženy a svedou je do svého bludu.47 Proto také pyšně a nadutě řeknou: „Všechny jsme přemohli.“ Pak se ale budou s těmi ženami spojovat v tajné chlípnosti, čímž se vyjeví jejich neřestnost (iniquitas) a sektářství.48

8. Syntéza kritiky pastýřů církve a proroctví o katarech

Ale Ten, který je,49 tedy Hospodin, říká, že na pastýře církve přijde neřestnost, která chce očistit od neřestnosti (iniquitatem)50, jak je psáno: „Z temnot učinil si skrýši svoji, a v kruhu kolem sebe měl svůj stánek, černající se vodstvo oblaků ve vzduchu.“51 Bůh totiž potrestá jejich zlé skutky, které postrádají světlo, přičemž se před pastýři církve ukryje a nechá je bez pomoci. Nikdo neprohlásí, že pastýři církve jsou spravedliví, ale všichni je nazvou svými nepřáteli. Nauka a zákon pocházejí z nebe. S těmi by Bůh musel u pastýřů církve přebývat, kdyby byli ozdobou ctností a vonící zahradou rozkoší.

Ale pastýři církve jsou špatným příkladem lidským srdcím, nevychází z nich pramínek dobré pověsti, takže, s ohledem na duši, nemají jídlo k jezení, ani šaty k oblékání, nýbrž se dopouštějí nespravedlivých skutků bez dobra poznání. Proto bude jejich čest ztracena a z jejich hlavy bude odňata koruna. Nespravedlnost volá zase po spravedlnosti, vyšetřuje a zkoumá všechna pohoršení, jak je psáno: „Je nutné, aby pohoršení přicházela. Běda však člověku, skrze kterého přichází pohoršení.“52 Je třeba, aby špatné skutky lidí byly očištěny utrpením a pokáním. Mnohé útrapy se nahrnou na ty, kteří hanebně jiným lidem přinášejí strasti. Tito nevěřící a ďáblem svedení lidé (kataři) budou prutem, který potrestá pastýře církve, protože neuctívají čistě Boha. (Kataři) budou tak dlouho pastýře církve trýznit, dokud nebude očištěna všechna jejich nespravedlnost a neřest.53

Hildegarda o katarech říká, že tito podvodníci však ještě nebudou těmi, kteří mají přijít před posledním dnem, až se ďábel vznese, tak jako na počátku začal bojovat proti Bohu,54 nýbrž jsou jen jejich předchozím výhonkem. Ale jakmile budou shledáni v Baalových zvrácenostech a jiných zlých skutcích, napadnou je knížata a jiní velmoži a pobijí je jako vzteklé vlky, kdekoliv je naleznou. Potom vzejde jitřenka spravedlnosti a poslední věci pastýřů církve budou lepší než ty dřívější. Budou očištěni od všeho minulého, budou zářit jako nejčistší zlato a vytrvají tak po dlouhou dobu.

Pak vyjde první jitřenka spravedlnosti v duchovním lidu, jako tomu bylo na počátku u malého počtu lidí. Tito lidé nebudou chtít mít mnoho moci ani majetku, které usmrcují duše, ale řeknou: „Běda nám, protože jsme zhřešili.“55 Po předešlém strachu a přestálé bolesti budou posilněni ve spravedlnosti, jako byli při pádu ďáblově posilněni andělé v lásce Boží. A pak budou žít v pokoře a nebudou chtít bouřit se zlými skutky proti Bohu, ale očištěni od svých četných chyb, setrvají v pevné síle bezúhonnosti.56

Tehdy se mnozí lidé podiví, že takové milostivosti mohla předcházet tak mocná bouře. Lidé, kteří žili před těmito časy, museli podstoupit velké a mocné boje proti své vůli v tělesném nebezpečí, ze kterého se nemohli dostat. Ale ve své době budou mít pastýři církve pro své svévole a neuspořádané mravy neklidné války, v kterých vytrpí mnoho útrap.

Kdo si přeje ujít těmto nebezpečím, ať se střeží vpustit do svých očí takovou tmu, aby neuvízl v osidlech oné bídy. Každý se má namáhat, jak jen může, aby tomu unikl dobrými skutky a zaměřením dobré vůle, a Bůh mu poskytne svou pomoc.

9. Závěr Listu pastýřům církve57

„Ďábel totiž pokazil dílo Boží a začal s tím u prvního člověka, načež vyplivl pěnu svých neřestí na duchovní lid. Ale Bůh zachová lid, který si vyvolil, v bezúhonnosti, tak jako už zachovává některé lidi před nejnovějším bludem, takže ho nedbají. 58 Ďábel bude metlou tohoto bludu tak zmaten a skryje se jako had v díře, a také bude nejnovějším bludem uveden ve zmatek. Bůh totiž předvídal své skutky již u Adama, jehož kosti a tělo stvořil z hlíny, a když mu vdechl dech života.59 Ale když lidský duch opustí člověka, tělo a kosti se promění v popel, ale přesto budou v poslední den obnoveny. Že Bůh stvořil člověka z hlíny, předobrazil tím člověku starý zákon, ale že tentýž člověk vzešel z hlíny v těle a v kostech, ukazuje na duchovní zákon, který Syn Boží přinesl skrze sebe samého. Ten, který bude z popele obnoven a bude věčným, v něm bude ukázáno, že uvidí tvář Stvořitele s odměnou svatosti a s odměnou pravého zákona, protože tehdy bude skutečně obnoven, jak je psáno: Vyšli Ducha svého, a budou stvořeni, a obnovíš tvářnost země.60 To znamená: Ó Bože, který jsi všechno stvořil, při poslední polnici vyšleš svého Ducha, a lidé povstanou v nesmrtelnosti, takže od té doby ani neporostou, ani nevyprahnou, ani nepropadnou hnilobě. A tak obnovíš tvářnost člověka, totiž že tělo a duše budou v jednom poznání a v jedné dokonalosti. To učiní Bůh, v němž není počátku ani konce. Neboť Bůh se po ničem neohlíží, protože sám je celistvý. A sám stvořil člověka, v kterém umístil své dílo a zázraky, a svěřil mu stavbu ctností, skrze kterou (člověk) směřuje k Tomu, který ho velmi miluje, protože je láskou.61 Neboť Bůh jedná jako hospodář, který svěřuje rodinnému příteli své hospodářství, aby od něho přijal odměnu za jejich (společné) dobré dílo.“62

Hildegarda se naposledy obrací k pastýřům církve, a to jako k Božím synům a říká jim, aby poslouchali a rozuměli, co jim říká Boží Duch, aby nezahynuli ve své lepší části. Duch Boží říká pastýřům církve toto:

„Pohleďte na své město a okolí, a vypuďte od sebe bezbožné lidi, kteří jsou horší než Židé a podobají se Saduceům. Neboť dokud jsou s vámi, nemůžete být bezpečni a klidní. Neboť církev pláče a naříká nad jejich neřestností, neboť její synové jsou poskvrňováni jejich neřestností. Proto je od sebe vyžeňte, aby vaše společenství a město nezahynuly, neboť v Kolíně byla odedávna připravena královská svatební hostina,63 takže se od ní ulice ještě skvějí.“64

Nakonec se Hildegarda označuje za bázlivou a chudičkou ženu, která byla dva roky trápena, aby tyto věci osobně přednesla magistrům, doktorům a ostatním moudrým mužům, kteří zastávají vyšší místa v církvi. Protože však byla Církev rozdělena, mlčela.65

10. Shrnutí: Prorocké dimenze Hildegardina Listu pastýřům církve

Hildegardin list začíná jakousi písemnou epifanií, představením Boha, který skrze Hildegardu mluví k posluchačům a čtenářům listu, ke kolínskému kléru. Bůh se Hildegardinými slovy ukazuje jako minulý, přítomný a budoucí, tj. věčný Stvořitel všech věcí, který všechna stvoření očistí, promění a obnoví, aby nakonec vyjevil věci neznámé. Slova o minulém, přítomném a budoucím Stvořiteli všech věcí, který vydává svědectví, jako by odrážela soudobou definici proroctví z Glossa ordinaria (12. století). Hildegarda se tak ukazuje jako božsky inspirovaná prorokyně. Stvořený svět má v Božích očích antropomorfní rysy, je složen a stmelen z přírodních živlů, z nichž je stvořen i člověk. Člověk tak má se stvořeným vesmírem až eroticky důvěrný tělesný vztah, který člověka přesahuje a vede ho ke Stvořiteli.

Bůh začíná kritizovat soudobý klérus, který přirovnává k pastýřům svého lidu, tak jako otec kárá své syny. Klérus se zpronevěřuje svému úkolu osvíceně pečovat o svěřená „stáda“, a proto se má stydět před ostatním stvořením, které dodržuje Boží zákony. Bůh poukazuje na dobrý příklad minulých patriarchů a proroků, které přirovnává k nebeským „tělesům“ a světovým stranám. Na rozdíl od nich jsou pastýři církve němí, nerozumní a libují si v temnotě. Bůh se chystá potrestat své nespravedlivé pověřence, kteří ho zklamali a klamou tím, že se oddávají světským radovánkám: bohatství, lakotě a jiným marnostem, čímž zanedbávají své učitelské poslání. Tato neposlušnost a lhostejnost má pak rozkladný dopad na celou společnost, která se stává egoistickou a nemravnou. Moudrost a učenost kléru podléhá zmaru, když klérus uspokojuje jen své tělesné potřeby. Na obhajobu kléru, že jej stejně nikdo neposlouchá, Bůh opět poukazuje na poslušnost biblických patriarchů a proroků, kteří navzdory svému strachu, úzkosti a nenávisti okolí konali Boží vůli. Na rozdíl od nich žije soudobý klérus v době daleko mírnější, a přesto nechce strpět bezpráví lidu, čímž si do svých srdcí hromadí mnohé útrapy. Proto si mají pastýři církve zvolit, na čí straně chtějí vlastně stát, protože ačkoliv jsou vysvěcení, jsou tmou, ve které leží jako mrtví.

V jakémsi intermezzu Bůh předkládá své skutky v dějinách spásy těm, kteří se od něho odchylují v přirozeném řádu věcí, tak jako otec ukazuje své zdařilé skutky synům, kteří nežijí počestně. Tento exkurz od minulosti do současnosti má opět prorockou dimenzi. Jako Boží protivník zde vystupuje ďábel, který od svedení Adama, zabití Ábela, zneuctění Noema, některé Abrahamovy potomky a modloslužbu Baalovi porušuje Boží stvoření, které však Bůh obnovuje. Zejména tak činí ve vtělení svého Syna, jenž se skrze mučednickou krev stal dokonalou Ábelovou obětí, protože jej zradil Jidáš, což mělo za důsledek židovskou diasporu.  Syn Boží založil církev a ospravedlnil hříšníky skrze křest, což porazilo ďábla. Ďábel však prostřednictvím Židů a nevěřících začal stíhat světce a usmrcoval je jako mučedníky. S pomocí Ducha svatého se rozvíjela církev, která svými úřady a řády duchovně zobrazila andělskou hierarchii. Hildegardina současnost je reflektována postavou modloslužebného tyrana, jímž je zřejmě myšlen císař Jindřich IV., a zakládáním nových řeholních a vojenských řádů, které benediktinka Hildegarda kritizovala jako projev soudobého úpadku církve.

Po tomto intermezzu – exkurzu do dějin spásy – následuje Hildegardino proroctví o budoucím úpadku církve, jejíž děti už promarnili vhodný čas (kairos) k poučení svých poddaných, což mělo za následek jejich duchovní smrt. Hildegarda zdůrazňuje, že „kdo chce mít slávu v Bohu, musí své vlastnictví uříznout“. Protože to však církevníci nedělají, budou zotročeni a odsouzeni. V následující části listu (6)66 se ke slovu dostává samotný ďábel, jenž o kléru říká, že je prostoupen jeho neřestmi. Klér Boha znicotňuje, a tak je vystaven ďábelskému zahrávání.67 Ďábel vyzývá své otroky, aby se nad klérem vyvyšovali, oloupili jej a zardousili.

Slova se opět ujímá Hospodin a prorokuje kléru pohromu, která na něj přijde v podobě bludařů, svedených a poslaných ďáblem. Tento lid bude vystupovat proti katolickému kléru, chlubit se svou askezí a chudobou. Jedná se o katary, kteří nemilují ženy a chlubí se, že jsou čistí a proniknutí Duchem svatým. Svedou ostatní lid a s pomocí knížat a boháčů vyženou katolíky. Sami se ustanoví za učitele, svou zdánlivou svatostí si podrobí ženy, ale budou s nimi smilnit. Tak Bůh potrestá nehodný klérus, aby jeho špatné skutky byly očištěny utrpením a pokáním. Hildegarda prorokuje katarům budoucí zkázu ze strany knížat a velmožů poté, co bude odhalena jejich neřestnost. Klérus tak bude očištěn od minulých hříchů a osvobozen od katarů. Očištěná církev se jako na počátku svých dějin zřekne majetku a moci, bude žít v pokoře a setrvá v bezúhonnosti.

V závěru Hildegarda ujišťuje, že Bůh zachovává některé vyvolené lidi před katarským bludem. Ďábel sám bude zmaten dvojznačností tohoto bludu, takže se skryje jako had v díře. Hildegarda prorokuje lidem obnovení v poslední den: ačkoliv jsou nyní smrtelní, stanou se věčnými. Ujišťuje lid o Boží lásce a přirovnává Boha k dobrému hospodáři. Obrací se k pastýřům církve jako k Božím synům a sděluje jim poselství Božího Ducha. Mají z Kolína nad Rýnem vyhnat katary, aby sami byli v bezpečí a církev nebyla poskvrněna jejich neřestností. Nakonec Hildegarda prohlašuje, že tuto promluvu dva roky zadržovala kvůli církevně politickému schizmatu.

1 Celkové zhodnocení Hildegardiných kazatelských výprav podává Beverly Mayne KIENZLE v monografii Hildegard of Bingen and her Gospel Homilies : Speaking New Mysteries. Turnhout : Brepols, 2009, s. 47–55.

2 Filip z Heinsbergu se v roce 1167 stal kolínským arcibiskupem a s Hildegardou si dále dopisoval. Během papežského schizmatu (1159–1177) podporoval římskoněmeckého císaře Fridricha Barbarossu a sloužil mu jako říšský kancléř. Byl to zřejmě on, kdo pověřil Guiberta z Gembloux, aby sepsal Hildegardin životopis. Poznamenává Joseph L. BAIRD a Radd K. EHRMAN in The letters of Hildegard of Bingen I. Oxford : Oxford University Press, 1994, s. 54, pozn. 1.

3 GÖSSMANN, Elizabeth: „Der Brief Hildegards von Bingen an den Kölner Klerus zum Problem der Katharer.“ In Die Kölner Universität im Mittelalter : geistige Wurzeln und soziale Wirklichkeit. Heraugegeben von Albert ZIMMERMANN für den Druck besorgt von Gudrun Vuillemin-Diem. Berlin – New York : Walter de Guyter, 1989, s. 312.

4 Přel. Bedřich KONAŘÍK: „Děkan Filip s ostatním kolínským duchovenstvem“. In Listy sv. Hildegardy z Bingen : výbor třicetitří listů svaté Hildegardy z Bingen podle vydání Mignova a překladu Clarusova.

Olomouc : Dominikánská edice Krystal, 1948, s. 57–58.

5 J 3,8.

6Latinský originál HILDEGARDIS BINGENSIS: Epistola 15. In Epistolarium I. (CCCM 91) Lieven van ACKER (Ed.) Turnhout : Brepols, 1991, s. 32–33.

7 Budu se opírat o uvedený Konaříkův překlad Hildegardina listu s přihlédnutím k překladu J. L. Bairda a R. K. Ehrmana, který tito pánové pořídili ze zmíněného vydání latinského originálu, který budu sledovat taktéž.

8 Srov. Ex 3,14.

9 Konařík nepřekládá větu: et omnes rugas temporum et temporum absterget – „a všechny vrásky časů a dob odstraní“.

10 Přel. B. KONAŘÍK: Listy sv. Hildegardy z Bingen, s. 58.

11 Srov. Gn 1,6.

12 Srov. Ž 115,5–6; Mk 8,18; Ř 11,8.

13 Srov. Zj 7,1; 20,7.

14 HILDEGARDIS BINGENSIS: Epistola 15R : Hildegradis ad pastores ecclesiae, s. 35, ř. 29–35. Můj vlastní překlad.

15 Srov. Gn 4,4.

16 Srov. Gn 6,8.

17 Srov. Ex 3,5; 20.

18 Ž 74,2.

19 Ž 74,3

20 Ž 115,5–6

21 Ž 19,5.

22 Ž 2,12.

23 Ž 107,27.

24 Přel. Bedřich KONAŘÍK: In Listy sv. Hildegardy z Bingen, s. 62. Upravil jsem podle latinského originálu.

25 Tato část listu je v kritickém vydání a anglickém překladu dána na konec jako Apendix I, protože se nachází jen ve dvou rukopisech. Konaříkův překlad plynule navazuje, neboť se drží Migneho edice Patrologia Latina 197.

26 Srov. Gn 3.

27 Srov. Gn 4.

28 Srov. Gn 6–7.

29 Srov. Gn 9,20–25.

30 Srov. Gn 17.

31 Srov. Ex 31,18; Dt 9,10.

32 Srov. J 1,14.

33 Srov. Mt 28,19.

34 BAIRD a EHRMAN soudí, že Hildegarda má na mysli císaře Jindřicha IV. In The letters of Hildegard of Bingen I., s. 65, pozn. 25.

35 BAIRD a EHRMAN soudí, že Hildegarda má na mysli nové náboženské řády její doby, v čemž se projevuje její konzervatismus. In The letters of Hildegard of Bingen I., s. 65, pozn. 26.

36 Srov. Jr 13,18.

37 V kritickém vydání tento oddíl navazuje na kapitolu Boží kritika pastýřů církve (3), vynechávaje kapitoly Dějiny spásy od Adama až po zakládání nových řádů (4) a Boží sdělení Církvi (5). Konařík překládá plynule podle Migneho.

38 Hildegarda poměrně často referuje o tom, co říká ďábel.

39 O katarech v Hildegardině Listu pastýřům církve píše KIENZLE: Hildegard of Bingen and her Gospel Homilies, s. 260–262.

40 Ex 3,14.

41 Ž 1,6

42 BAIRD a EHRMAN soudí, že se jedná o katary. The letters of Hildegard of Bingen I., s. 64, pozn. 9.

43 Přel. Bedřich KONAŘÍK: In Listy sv. Hildegardy z Bingen, s. 66.

44 Přel. Bedřich KONAŘÍK: In Listy sv. Hildegardy z Bingen, s. 67.

45 Tuto větu mají jen některé rukopisy, tak i Migne a Konařík..

46 Srov. 1 Kr 19,18. Tato věta je jen v některých rukopisech, též u Migneho a Konaříka.

47 O roli žen uvnitř katarského hnutí, ale spíše v jižní Francii, píše Anna BRENONOVÁ v knize Kataři : Život a smrt jedné křesťanské církve. Brno : CDK, s. 100–107.

48 Tato věta je jen v některých rukopisech, též u Migneho a Konaříka.

49 Ex 3,14.

50 Konařík překládá: nespravedlnost.

51 Ž 18,12. Přel. Bedřich Konařík: In Listy sv. Hildegardy z Bingen, s. 68.

52 Mt 18,7.

53 O Hildegardině vztahu ke katarům píše David ZBÍRAL v knize Největší hereze : dualismus, učenecká vyprávění o katarství a budování křesťanské Evropy. Praha : Argo, 2007, s. 28–30.

54 Srov. Iz 14,12.

55 Pl 5,16.

56 Tento odstavec mají jen některé rukopisy. BAIRD a EHRMAN: The letters of Hildegard of Bingen I., s. 64, pozn. 17. Tak i Migne a Konařík bez poslední věty.

57 Tato část je v kritickém vydání a v anglickém překladu otištěna jako Apendix II, protože se nachází jen ve dvou rukopisech.

58 BAIRD a EHRMAN dávají do otázky, zda se jedná o blud katarů. The letters of Hildegard of Bingen I., s. 65, pozn. 28.

59 Srov. Gn 2,7.

60 Ž 104,30.

61 Srov. 1 J 4,8.

62 HILDEGARDIS BINGENSIS: Epistula 15R, str. 46–47, ř. 1–29. Můj vlastní překlad.

63 Srov. Mt 22,8.

64 HILDEGARDIS BINGENSIS: Epistula 15R, str. 47, ř. 31–38. Můj vlastní překlad. Zde končí text Apendixu II.

65 BAIRD a EHRMAN k tomu říkají, že Hildegarda zde naráží na schizma z roku 1159, kdy kardinálové zvolili dva papeže, Alexandra III. a Viktora IV, kterého uznal císař Fridrich Barbarossa. The letters of Hildegard of Bingen I., s. 64, pozn. 18.

66 Která v kritickém vydání navazuje na Boží kritiku pastýřů církve.

67 Srov. Wolandovy žerty s ateistickými Moskvany v Bulgakovově románu Mistr a Markétka.