Partyzán a vizionář – Ladislav Heryán a Josef Suchár

Nevím, zda se tito dva mimořádní kněží znají, ale v loňském roce vyšla s každým z nich kniha rozhovorů.¹ Mají ledacos společného. Oba jsou zhruba stejně staří, věkem se liší jen o 16 měsíců. Dnes je jim kolem šedesáti. Život obou je velmi pestrý a oba jej naplňují službou druhým. Hodně v životě dokázali, jejich dílo je nepřehlédnutelné. Oba pobývali v klíčovém období života, na prahu dospělosti, v Brně. Oba pracovali v dělnických profesích. Oba jsou nadáni organizačními schopnostmi. Oba berou svojí víru poctivě. U obou se jedná o tzv. rané povolání. Oba se začali připravovat na kněžství v době totality skrytým způsobem – Ladislav Heryán u saleziánů, Josef Suchár v rámci skryté církve odvozené od biskupa F. M. Davídka². Tyto dvě formace s celostátní působností nejvýrazněji v době totality suplovaly to, co ve viditelných strukturách církve nebylo možné. Oba vyčnívají z obvyklé kněžské „šedi“, byť jsou dnes zapojeni do církevních struktur, i když netradičním způsobem. Knihy rozhovorů jsou velmi zajímavé a stojí za přečtení. „Partyzánem“ se Ladislav Heryán nazývá sám, „vizionářem“ označují Josefa Suchára jeho spolupracovníci.

Název knihy U Božího mlýna je inspirován stejnojmenným názvem kavárny a čajovny v Salmovské ulici, kde je Ladislav Heryán častým hostem. Je to nedaleko od Vyšší sociálně-pedagogické a teologické školy Jabok, kde učí a v místní komunitě saleziánů bydlí. Zkušenému tazateli Josefu Beránkovi se podařilo zmapovat nejen život a aktivity Ladislava Heryána, ale dotknout se i řady biblických pasáží, které Ladislav Heryán vykládá. Pro Heryána není bible jen předmětem akademického zájmu (i když jeho postgraduální studium probíhalo na prestižní škole a je kvalifikovaným akademikem), ale i jakousi pastorační příručkou. Jeho přednášky jsou vždy i podkladem pro duchovní obnovu.

Heryán je zcela upřímný, na nic si nehraje – možná v tom, kromě kvalit odborných, je tajemství jeho úspěchů a popularity. Např. zcela otevřeně popisuje své zamilování do bývalé studentky a vše, co následovalo. Asi nevýstižněji popisuje jeho styl odstavec v kapitolce o církvi:

„Četl jsem nedávno trochu provokativní knihu Urgences pastorales, kterou napsal známy francouzský teolog Christoph Theobald. Konfrontuje v ní situaci západní církve se společenskými vědami, podle kterých podoba církve, jak ji známe dnes, spěje ke svému zániku. Podle něj jednou z reakcí církve může být to, že budeme sice říkat, že jsme sice malé stádo, ale že i to má svůj význam. To je podle něj špatně. Jinou reakcí může být, že se otevřeme a zkusíme se společností najít společný jazyk i za cenu, že něco jakoby ztratíme. V důsledku by to však nemusela být ztráta, ale zisk.

Vlastně v tom vidím i svou cestu. Z přednášek po republice i z různých duchovních obnov nebo promluv při bohoslužbách vím, že lidé jsou šťastní, když ode mne slyší o mé představě Boha. Touží o ní slyšet stále znovu. Je pro ně osvobozující, když říkám, že Bůh je velkorysost, že Bůh je přijetí. Tradiční církevní pohled očekává, že když člověk bude Boha brát vážně, tak bude každou neděli v kostele, bude dodržovat sexuální morálku církve a tak dále. Já si ale myslím, že to není úplně primární. Tím je přece to, aby člověk vůbec objevil, že Bůh je a on je jím milovaný, a to ho postupně měnilo a inspirovalo. Proměňovalo k otevřenosti a velkorysosti. Smiřme se s tím, že to neznamená, že bude každou neděli v kostele, a pokud k tomu dospěje, tím lépe.“ (str. 226)

Na jiném místě Ladislav Heryán říká, že v Branickém divadle chystá talk-show nazvanou „Polní nemocnice“³. Hodlá pozvat vždy dvě věřící osobnosti veřejného života, aby se lidé nenásilnou cestou seznámili s křesťanstvím. Zúčastnil jsem se premiéry. Pozváni byli Miroslav Kalousek a Dana Němcová. Divadlo bylo plné, publikum nadšené. Přesto jsem odcházel se smíšenými pocity. Ladislav Heryán se obou hostů např. zeptal na jejich zkušenost s modlitbou. Vážím si obou, ale jejich pojetí modlitby bylo silně deficitní. Ani jeden z nich nezmínil, že modlitba je na prvním místě naslouchání Hospodinu. Chápali ji jako aktivitu směřující od nás k Bohu. Dana Němcová sice řekla, že ani není potřeba Boha prosit, spíše mu děkovat a chválit jej. To by platilo, pokud bychom uvažovali pouze soukromou modlitbu. Při společné modlitbě (která nebyla vůbec zmíněna) má prosebná modlitba důležité místo pro růst spoluzodpovědnosti a solidarity. Ani jeden z deficitů Ladislav Heryán nekorigoval. Moderátor sice není od toho, aby prezentoval vlastní názory, ale mohl dát doplňující otázky. Možná je to ale můj problém a lidé tento „nízkoprahový“ přístup žádají a Ladislav Heryán jim vychází vstříc.

Recenze by měla ukázat alespoň jeden úlet (mnoho jich tam není) z jinak veskrze doporučeníhodné knihy: Ladislav Heryán byl tázán na katolicko-protestantské interkomunio. Úlet se netýkal praxe, ale teologického řešení problému: „Jedinými řešeními by bylo buď to, že by protestanté uznali apoštolskou posloupnost, ale tím by popřeli sami sebe, protože právě popření apoštolské posloupnosti je jedním z definičních znaků protestantismu, a de facto by je pak nic podstatného neodlišovalo od katolíků, a nebo by katolíci popřeli existenci apoštolské posloupnosti, čímž by popřeli svou vlastní podstatu a stali se tak i oni protestanty.“ (str. 237) K tomu dodávám tři skutečnosti: 1. Protestanté uznávají apoštolskou posloupnost a chápou ji jako posloupnost apoštolského učení. 2. Katolické „mechanické“ uchopení apoštolské posloupnosti je neudržitelné – v historii církve byla prokazatelně období, kdy nebyla naplněna. Důraz na „mechanické“ chápání se vyskytuje až v několika posledních stoletích. 3. Až do Tridentského koncilu existovala v katolické církvi tzv. presbyterní ordinace, tj. kněžské svěcení mohl provádět kněz (s příslušným zmocněním). Vzájemné uznání služebného kněžství a s tím související interkomunio je tedy teologicky, pokud by byla dobrá vůle, řešitelné.

Na závěr osobní zkušenost s Ladislavem Heryánem. Před lety, na letním kursu se studenty, mne jedna studentka požádala o rozhovor ve vážné věci. Šli jsme si sednout na lavičku ke hřbitovu. Dozvěděl jsem se, že čeká dítě, navíc s knězem, řeholníkem, a neví co má dělat. Modlil jsem se v duchu Pane Bože pomoz, na to nestačím, navíc nemám čas, musím učit, starat se o chod kurzu. V tom vidím v dálce u rybníka dlouhovlasou postavu s batohem. Když procházela kolem, pokynul jsem, aby šla k nám. Řekl jsem Láďo, to je X, a X, to je Láďa, který se ti bude věnovat. Věnoval jí po tři dny veškerý volný čas, když neučil, a nakonec ji postavil na nohy…

Kniha Zázrak v Neratově přibližuje obnovu zanedbané a vylidněné vesnice za Orlickými horami. To, že se Josefu Suchárovi a jeho spolupracovníkům podařilo obnovit poutní kostel, který měl již propadlou klenbu, je jistě úctyhodné, ale Neratov by nebyl Neratovem bez živých lidí. Kostel je jen znamením živé církve, i když důležitým. Sdružení Neratov má dnes 250 zaměstnanců, z toho je 180 klientů z různým stupněm postižení, nejčastěji s lehkou mentální retardací. Sdružení postupně „kolonizovalo“ řadu objektů ve vesnici i v okolí. Provozuje chráněné dílny, farmu, obchod, rekreační zařízení, pivovar atd. Udržet takový kolos v provozu po tak dlouhou dobu (začátky hned po r. 1989) je velmi náročné. Je ale zároveň jakousi laboratoří hledání nových cest pro církev.

Josef Suchár říká: „Další velkou věcí, ve které bych strašně chtěl, aby biskupové byli odvážní, je nové definování farností. Aby dostali sílu postupně bourat systém, který už dnešní době nevyhovuje. Život v církvi už nemůže být uspořádán teritoriálně, jako tomu bylo za Josefa II. Současný farní způsob je neudržitelný. A zároveň otevřít kostely veřejnosti, spolupracovat s obecními úřady a spolky, kterým kostel bude něco říkat. Dát jim prostor, aby i oni mohly kostel využívat. Když bude kostel spravovat obec, proč by tam pak nemohly být i civilní svatby? Co je na tom zlého? Jsou to krásná místa, která postavili naši předci, tak se o ně podělme. Postoj – je to naše, ale vy nám dávejte peníze, abychom to mohli udržovat – není správný. Musíme se zaměřit na jiné rozměry křesťanského života, které jsou opomíjené, a už jsme o nich mluvili – na charitu a vzdělávání. Do toho máme dávat energii. Kněze je třeba odbřemenit, aby nebyl úředník a správce majetku. Farnost má být společenstvím, které se společně stará a kněz v něm má mít na starosti duchovní věci. A podle svých možností se zapojí i do dalších oblastí života, na které má vlohy. Já bagruju, jiný má intelektuální vlohy, další má dar učit. A přitom se může setkat s lidmi, kterým se věnuje, bude jim blízko. K tomu je třeba ale kněze vychovávat a vést. Pouhá výchova k ritualismu je odlidštěná. Je potřeba obojí.“ (str. 162-3)

Mnohé „problémy růstu“ je Josef Suchár schopen reflektovat a chyby napravit:

„Snažili jsme se žít jako komunita, ale bylo v tom i hodně naivity. Každá rodina měla svůj byt, společně jsme ale jedli a modlili se breviář. Důležitým rituálem byla především polední modlitba, na kterou jsme chodili do kostela. Vařili jsme na faře, takže po polední modlitbě jsme se šli rovnou na faru najíst.

Jezdívali sem i skauti z Francie a další skupiny. Pokud tu byli, tak žili s námi. Stejně jako klienti. Problém byl v tom, že tenhle způsob života se velmi těžko kombinuje s tím rodinným. Moc jsem si to neuvědomoval, často jsme také odjížděl do Rokytnice, kde jsem sloužil jako kněz. Pak jsme ale pochopili, že rodiny potřebují soukromí, proto se postupně odstěhovaly do samostatných domů.“ (str. 65)

Některé problémy trochu mlží, není tak otevřený jako Ladislav Heryán. Na str. 63-64 hovoří o jednom manželství, které moc nefungovalo a kterému se snažil pomoci. Nezaměňuje zde následky s příčinou? Některé závažné události nezmiňuje vůbec. Např. autonehodu, při které vážně zranil dvě ženy a jednu z nich, až do její smrti, ani nenavštívil, ačkoli byl o to žádán… To nikterak neznehodnocuje obrovské velké dílo, které vykonal, ale nejsme ve válce, kde se soustředíme na to podstatné a nějaké drobné ztráty jsou povolené. Za vše budeme souzeni. (Jsem podobná povaha, tak vím, o čem mluvím.) Stále je ale čas na obrácení a minulost můžeme svěřit velkému božímu milosrdenství.

Příběh Josefa Suchára ilustruje situaci některých kněží davídkovské větve skryté církve. Ze skrytosti vyšel sám, ale se souhlasem svého biskupa Stanislava Krátkého. Dal se do služby v královéhradecké diecézi. Zde podstoupil reordinaci, která byla zdůvodněna potřebou získání jistoty svěcení. Ve skutečnosti byla požadována z mocenských důvodů, kvůli novému slibu poslušnosti. S tímto znamením svátostné manipulace se pak takoví kněží více či méně úspěšně vyrovnávají.