Dostal se mi do rukou návrh plánu exercicií v Kolíně. Každý den byla zařazena „mše svatá“. Proti gustu žádný dišputát, řekl jsem si. Eucharistie je sice nedělní a sváteční bohoslužbou, ale třeba to organizátoři chápou tak, že každý den exercicií je dnem svátečním. Navíc účast není povinná. Uzemnil mne však požadavek, že během slavení musí účastníci mlčet, dodržovat silentium. To mi připadá zcela absurdní. Nejedná se o liturgii - „konání všeho lidu“, ale jakýsi akt zbožnosti, kde „aktivní účast“, přání posledního koncilu, nejenže není podporována, ale je přímo zakázána. Možná to účastníkům exercicií nepřipadá divné. I jindy, mimo exercicie, v dialozích odpovídají na půl pusy. Nezpívají (buď považují zpěvy za jich nedůstojné, nebo neumí zpívat?). Nepřednáší přímluvy (často k tomu ani nedostanou příležitost). Homilii protrpí (aby měli na co nadávat?). Dívají se na záda těm, kdo jsou před nimi. Nechápu, proč to všechno dělají. Plní nedělní povinnost? Chtějí být přítomni magickým kouskům, kdy nastává „tajemná proměna“? Těší se, že si popovídají po bohoslužbě? Rozhodně to má s liturgií dost málo společného. Není sdílena vzájemná víra, není projevena solidarita s potřebnými. Jde o pouze jednostrannou komunikaci. Možná si kněz ukojí své právo denně sloužit, vůbec k tomu ostatní nepotřebuje (jen jako kompars) a ještě si myslí, jak je to pro ně „prospěšné“.
Tento problém pasivity se dotýká nejen katolíků, ale řady ostatních církví. Pouze v četnosti slavení se církve dosti liší. V církvích vzešlých z reformace není u nás stále zvykem slavit večeři Páně každou neděli a vymýšlí se kuriózní důvody, proč to není možné (třeba proto, že by se snížil počet účastníků bohoslužeb...). Zdravý přístup je v pravoslavných církvích. Liturgie (tj. eucharistie) se slaví o nedělích a svátcích, zatímco v ostatní dny denní liturgická modlitba.