Blaise Pascal

Matematik a fyzik, křesťanský filosof a myslitel Blaise Pascal se narodil 19. června 1623. V centru jeho náboženské zkušenosti stálo tajemství Ježíše Krista. Pascal byl v jistém smyslu soupeř a zároveň žák Jana od Kříže. Jeho otec, úředník Etienne Pascal, mu poskytl vynikající humanitní vzdělání. Otcovou zásluhou poznal slavného francouzského filosofa Reného Descartese, od něhož později převzal dualismus těla a ducha. Dualismus však zapojil do náboženských cílů: ducha máme získávat pro víru přesvědčováním, tělesné smysly nádherou obřadů. Rodina pobývala v Clermont-en-Auvergne, Paříži a Rouenu, což mladému Pascalovi napomohlo ke kontaktům s francouzskou kulturou té doby. V rodinném prostředí se Pascal setkával s jansenistickými vlivy. (Holandský teolog Jansen byl stoupencem učení Aurelia Augustina.) Roku 1646 Pascal četl spisy Saint-Cyranovy a Arnauldovy a snad i Jansenův spisek Augustinus. Byly mu blízké myšlenky vycházející z kláštera Port-Royal, kam jako řeholnice vstoupila jeho sestra Jacqueline. Pascal rozvíjel duchovní dědictví své rodiny i soudobé kulturní inspirace. Sám sebe označoval za geometra a křesťanského „pyrrhoniána“, tj. skeptika.

Pascalovo duchovní putování začíná v oblasti matematiky a fyziky. Pascal projevoval od mládí genialitu: jeho práce o kuželosečkách, vakuu, teorii pravděpodobnosti a Pascalově trojúhelníku jsou považovány za přelomové. Vynalezl první mechanický stroj, který uměl sčítat a odčítat. Roku 1662 dostal od krále Ludvíka XIV. povolení k provozování první linky veřejné dopravy. Dokázal tím, že má „geometrického ducha“ (l´ésprit de la geometrie). Zároveň si ale jasně uvědomoval meze empirické vědy, a tak se od ní „pokojně a nenávratně odloučil“, aby skrze „ducha jemnosti“ (l´ésprit de la finesse) dospěl k hlubším pravdám. K poslednímu, absolutnímu jsoucnu totiž nepronikne ani duch geometrický, ani duch jemný, nýbrž toliko cit, odevzdanost v milost Boží, láska a důvěra. Bůh lásky stojí nad Bohem pravdy. Pascala i na základě mimořádné náboženské zkušenosti z roku 1654 dospěl k přesvědčení, že nejdůležitější je pro člověka otázka náboženská, přesněji vztah člověka s Bohem. Pascal se obdobně jako Maimonides cítil povolán stát se pomocníkem „zbloudilých“ („des égarés“) své doby, to znamená ateistů a volnomyšlenkářů. Předsevzal si proto, že napíše Obhajobu křesťanského náboženství (Apologie de la religion chrétienne). Chtěl do tohoto díla vložit to nejlepší ze sebe, záměr ale zůstal nedokončen. Zlomky tohoto projektu se zachovaly v Myšlenkách (Pensées). V tomto díle se Pascal nevěřícího ujímá, ukazuje plody jeho bídnosti a veškeré těžkosti „myslícího stébla“, aby ho přivedl k řešení, jež leží za hranicemi filosofie a ubohého lidského rozumu – tam, kam má přístup jedině srdce a víra. Lidským rozumem lze dospět jen k Bohu učenců (savants), ale ne k živému Bohu, Bohu Abrahámovu, Izákovu a Jákobovu, k Bohu Bible – k Bohu Ježíše Krista: „Všechna víra spočívá na Ježíši Kristu a Adamovi a všechna mravnost na žádostivosti a milosti“. V tomto výroku z Myšlenek se Pascal ukazuje být ovlivněn tradicí, která sahá až k Augustinovi. Nejznámější je však tento Pascalův povzdech: „Srdce má své důvody, kterým rozum nerozumí“.

Pascalovo duchovní putování má svůj vrchol v tajemství Ježíše Krista. V noci 23. prosince 1654 se Pascalovi dostalo mimořádné duchovní zkušenosti, kterou ve svém Memoriálu popisuje jako okamžik „ohně“, okamžik obrácení. Setkal se s Bohem zjeveným v Ježíši Kristu a jasně vnímal zásadní význam Kristova tajemství. Jen Kristovým prostřednictvím může člověk dospět poznání Boha i sebe sama. Tajemství člověka se s konečnou platností odkrývá až v tajemství vtěleného Slova. Poznání a tajemství, světlo i stín jdou ruku v ruce. Bůh sám totiž člověka osvěcuje či oslepuje podle neprobadatelného úradku své všemohoucí vůle. Boží láska zjevená v Kristu vrhá shůry světlo na hloubku tajemství člověka. Tajemství Krista se otevírá v utrpení: Ježíš bude podle Pascala v agónii až do konce světa. Od této zkušenosti byla celá Pascalova činnost zaměřena ke Kristu, jehož se snažil napodobit životem v odloučenosti a chudobě. To trvalo až do smrti v domě jeho sestry Gilberty 19. srpna 1662. Kromě Myšlenek se dodnes čtou Pascalovy rané Dopisy psané venkovanovi (Lettres, écrites a un provincial), jež jsou z podstatné části přeloženy i do češtiny.