Husova recepce proroctví Hildegardy z Bingenu

Mistr Jan Hus (1370–1415) čerpá z proroctví Hildegardy z Bingenu (1098–1179) nejprve v latinském spise Defensio articulorum Wicliff II (Obrana článků Viklefových, Akt druhý), a později se na Hildegardino proroctví odvolává v českém spise Knížky o svatokupectví IV F. Nejprve vysvětlím kontext tzv. Viklefových článků a poté se budu věnovat jejich obraně u Jana Husa. Nakonec se budu zabývat Husovým odkazem na Hildegardino proroctví v Knížkách o svatokupectví.

Tzv. Viklefovy články tvoří 45 heretických tezí vybraných z děl anglického reformátora Jana Viklefa (John Wyclif, asi 1320–1384), z nichž 24 bylo odsouzeno v Anglii dominikánským synodem v roce 1382. Zbývajících 21 článků pravděpodobně pocházelo ze staršího odsouzení,¹ zřejmě z roku 1377, kdy angličtí mniši poslali Viklefův traktát De civilo dominio (O světské vládě) do Avignonu, aby jej papež Řehoř XI. zcenzuroval,²což učinil tím, že odsoudil teze, které se zdály uvádět do nejistoty všechna civilní vlastnická práva, a které se tak kromě kléru vztahovaly i na světské pány.³

Traktát O světské vládě vyšel v letech 1376–1378 a obsahoval Viklefovo učení o vlastnickém právu na základě ctnosti.⁴ Viklef v tomto učení rozvíjel dřívější Fitzralphův⁵ argument, že všechna práva na vládu a majetek pocházejí od Boha, takže jsou závislá na tom, zda jejich držitel žije ctnostným životem. Mniši, kteří nežijí ctnostně, užívají svá práva, která v rámci církve mají, neoprávněně. Viklef tento argument převzal, rozvinul ho a aplikoval na celou církev, což bylo spojeno s útoky na zlořády kněží. Viklef tvrdil, že mnozí kněží nežijí ctnostně, z čehož vyplývá, že drží svá vlastnická práva neoprávněně, a že proto mohou být svého majetku zbaveni. Tato teorie se zamlouvala laickým velmožům, kteří v době neúspěšné války s Francií a vyčerpaných finančních zdrojů vlády hledali finanční prostředky pro válečná tažení.⁶

Viklefův lék na zlořády církve spočíval v její násilné reformě, kterou měla provést světská moc. Viklef věřil, že nízká morální úroveň církve byla způsobena nadbytkem majetku, takže stát měl napomoci ke změně tím, že církev částečně vyvlastní. Klérus však měl nadále žít v dostatku a mohl pobírat i desátky, protože je povoloval Starý zákon, ale tato koncese byla podmíněna mravním chováním, protože hřešícím kněžím ji mohli farníci odepřít.⁷

28. května 1403 se německý dominikán a mistr Karlovy univerzity Jan Hübner obrátil na pražské diecézní autority, aby podnikly akci proti Viklefovým spisům.⁸ Hübner argumentoval, že Viklef již byl oficiálně odsouzen a že toto odsouzení by mělo být automaticky platné i v Čechách. Hübnerovo úsilí však v dané době nemělo žádný dopad. Viklefské články se postupem doby rozšířily takovým způsobem, že jejich citování mimo kontext v krátkých a průrazných větách vedlo k tomu, že mohly být použity jako hesla lidového hnutí.⁹

Malcolm Lambert uvádí, že mezi takové věty patří desátá teze („Protiřečí Písmu, aby duchovní směli mít majetek“), teze šestnáctá („Světští páni mohou podle vlastní vůle odebrat světské statky církvi a vlastníkům, kteří nenapravitelně hřeší“) nebo teze čtrnáctá („Jakýkoli jáhen nebo kněz může kázat slovo Boží bez povolení apoštolské stolice a katolického biskupa“). Tyto články měly bezprostřední a podvratný význam.¹⁰

Zejména 16. článek o vyvlastnění církve, který Hus obhajuje a odvolává se přitom mj. na Hildegardino proroctví, má zřejmě původ ve Viklefově raném apelu ke světským autoritám: vláda „ve finančních potížích“ byla „potěšena z (Viklefova) výroku, že konfiskace církevního majetku…je povinností (duty) Bohu a bližnímu“.¹¹

Kathryn Kerby-Fultonová píše, že ačkoliv toto Viklefovo prohlášení bylo politicky vábivé, Hildegarda je předstihla, a to přesně stejnými výrazy. To, co Anne Hudsonová chápe jako jednu z charakteristických známek lollardského myšlení o vyvlastnění církve, totiž že je povinností světské moci jednat a reformovat vnitřně ochromenou církev, aby jí pomohla, je přesně to, čeho se Hildegarda prorocky zastávala o dvě stě let dříve.¹² Hildegarda totiž ve svém mnohokrát opisovaném dopise Wernerovi z Kircheimu prorokovala, že knížata a laici povstanou a vyvlastní lhostejný klérus. Píše: „V tomto činění budou chtít ukázat svou poslušnost Bohu, protože řeknou, že Církev je pošpiněna skrze vás.“¹³

Nemohu říct, že by měl Viklef k dispozici ty Hildegardiny spisy, v nichž prorokuje vyvlastnění církevního majetku. Proto zůstávají Viklefovy názory na vyvlastnění církve nezávislé na Hildegardě. Hildegardino proroctví se však ukazuje jako opravdu prozíravé, protože předpovědělo některé Viklefovy názory, které bránil Jan Hus, jak ukážu v následujícím textu.

20. května 1408 měl „český univerzitní národ“ na pokyn z Říma odsoudit Viklefovy články. Vydané prohlášení univerzity sice zavrhlo „vyňaté věty“, ale současně připustilo, že nemusí být vždy chápány jako heretické.¹⁴ O dva roky později, 16. června 1410, vydal pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka příkaz shromáždit Viklefovy spisy a knihy „na něm závislé“. 16. července téhož roku nechal arcibiskup tyto zabavené knihy veřejně spálit na dvoře svého malostranského paláce. Mezitím (20. 6. 1410) Jan Hus přečetl v Betlémské kapli apelaci, kterou zaslal římské kurii, odmítající ničení Viklefových knih a zákaz kázání v soukromých kaplích, který vydal papež Alexandr V. 20. prosince 1409 na žádost pražského arcibiskupa. Tato papežova bula byla namířena proti kázání Jana Husa v Betlémské kapli.¹⁵ V květnu a červenci 1412 se v Praze konaly lidové bouře proti prodávání odpustků, které měly za následek popravu tří zatčených řemeslnických tovaryšů a konec podpory Jana Husa králem Václavem IV.¹⁶

V sobotu 16. července 1412 se z příkazu Václava IV. na Staroměstské radnici v Praze konalo shromáždění členů Karlovy univerzity a duchovenstva.¹⁷ Na dopoledním zasedání tohoto sněmu pražský inkvizitor, nezerský biskup a králův zpovědník Mikuláš seznámil přítomné s královou vůlí skoncovat s bludy, které zostuzovaly dobré jméno českého království u papežské kurie a ve Svaté římské říši. Kdo by bludy, které budou přečteny, hájil, upadne v královu nemilost a bude vypovězen z Čech. Během zasedání bylo přečteno 45 bludných článků z Viklefových spisů a dalších 6 článků, které předtím schválila králova rada při jednání na hradě Žebrák. Přítomní radové Václav Králík z Buřenic a Konrád z Vechty pak všem členům univerzity vyhlásili králův zákaz šířit, tvrdit či kázat vyjmenované bludy pod církevními tresty, královým trestem vypovězení ze země a trestem klatby od arcibiskupa. Jan Hus, Jakoubek ze Stříbra a Jeroným Pražský se tohoto shromáždění zřejmě neúčastnili, protože se jejich jména nenacházejí ve výčtu účastníků.¹⁸

František Šmahel píše, že nové odsouzení Viklefových tezí nemohla Husova skupina nechat bez povšimnutí, neboť jinak by kacířská pohana ulpěla i na značné části jejího reformního programu. Proto Hus ještě před prázdninami zorganizoval disputační cyklus v Karolinu na obranu Viklefova učení. Sám se také hned ujal obhajoby tří odsouzených článků, ale celkově jich nakonec bránil šest.¹⁹

Tato univerzitní obrana je zaznamenána v Husově latinském spise Defensio articulorum Wyclif z léta 1412, rozděleném na tři části (akty). Při jeho představení budu mj. pracovat s jeho českým překladem, který pořídil Milan Svoboda²⁰ a přihlížet k latinskému kritickému vydání spisu.²¹ Hus cituje Hildegardino proroctví téměř na samém závěru druhého aktu spisu, v němž hájí Viklefovu tezi (16. článek) že: „Světští páni mohou podle vlastního uvážení odnímat světské statky setrvale či zatvrzele hřešícím duchovním.“²²

František Šmahel píše, že 16. článek se dotýkal mocenského základu institucionální církve a nadřazoval v tzv. časových záležitostech (temporalia), tj. těch, které se netýkaly ryze náboženské sféry, světskou moc nad moc duchovní. Hus spolu s Viklefem tak nepřímo dávali světským pánům možnost posuzovat morální kvality duchovních a trestat je odnětím majetku. Hus se přitom předně ohradil proti tomu, že by naváděl knížata a světské pány, aby odebrali duchovenstvu majetek, kdykoli a jakkoli se jim zachce. Jeho úmyslem bylo pouze ověřit, zda lze smyl článku bez nebezpečí zavržení hájit.²³

Hus odkazuje na Hildegardino proroctví ve 43. důvodu své obrany Viklefova 16. článku. Říká, že svrchu řečený výrok o odnímání světských statků (sentencia de ablacione temporalium) vyplývá z proroctví panny Hildegardy, které ona uvádí ve svých knihách, jež byly za papeže Evžena schváleny na trevírském koncilu za přítomnosti mnoha francouzských, italských a německých biskupů, mezi nimiž byl i svatý Bernard.²⁴ Tato panna prorokuje toto:²⁵

„Tito králové a jiní lidé světští vybídnuti soudem božím rázně se opřou a vrhnouce se na ně řeknou: Nechceme, aby tito kralovali nad námi s dvorci, poli a jinými věcmi světskými, nad nimiž my jsme ustanoveni knížaty. A kterak se sluší, aby duchovní se štólami a kasulami (casulis)²⁶ svými měli více vojáků nebo více a krásnější zbraně než my? Ale nesluší se ani, aby duchovní byl voják, ani aby voják byl duchovní. A protož vezměme jim, co nesprávně nebo neprávem mají.“²⁷

Hus pak cituje ze stejného proroctví níže:

„Neboť všemohoucí Otec správně rozdělil všecko, totiž nebesa nebešťanům a zemi pozemšťanům, a takto spravedlivé rozdělení mezi syny lidské jest, jak patrno, aby duchovní lidé měli to, co jim náleží, světští pak to, co přísluší jim, tak, aby ani ta ani ona část neutlačovala druhou nějakou loupeží těchto věcí. Neboť Bůh nepřikázal, aby suknice i plášť byly dány jednomu synovi a druhý, aby zůstal nahý, ale přikázal, aby tomuto plášť a onomu suknice byla darována. Proto plášť mějte lidé světští pro značnost (amplitudinem)²⁸ světské starosti a pro své syny, kteří vždy rostou a se množí, suknici však udělil lidu duchovnímu, aby neměl nedostatku na šatstvu a aby nedržel více, než co jest nutno. Pročež soudíme a volíme, aby vše, co bylo svrchu řečeno, důvodně bylo rozděleno, a kde se nalezne plášť se suknicí, tu budiž plášť odňat a budiž dán potřebným, aby nebyli stráveni nedostatkem.“²⁹

Hus uzavírá uvedené citáty tvrzením, že Hildegarda jasně káže odnětí světských statků osobám církevním světskými pány (ablacionem temporalium ab ecclesiasticis per seculares dominos), a ukazuje, proč nastane takové odnětí a jaké má být rozdělení odňatých věcí, aby nebyly neužitečně ztraceny. Po těchto citátech se Hus věnuje knize O svátostech křesťanské víry (De sacramentis christianae fidei) Huga od sv. Viktora, a tím celou dosavadní obranu 16. Viklefova článku o odnětí statků duchovním končí.³⁰

Uvedené Husovy citáty z Hildegardina proroctví³¹ pocházejí z Knihy o Božím díle III.V.16,³² ale dostaly se i do Pentachrononu Gebena z Eberbachu,³³ takže je Hus mohl znát spíše ze Zrcadla budoucích časů, neboť o přítomnosti Knihy o Božím díle v Praze Husovy doby není nic známo.

Jan Hus se znovu odvolává na Hildegardu ve svém českém spise Knížky o svatokupectví, které psal v zimě 1413 a dokončil je na Hromnice, 2. února. František Šmahel píše, že Hus tento spis dlouho nosil v hlavě a psal jej s promyšlenou osnovou, takže připomíná jakousi středověkou sociologii církevní hierarchie.³⁴ Eduard Petrů v Panoramatu české literatury uvádí, že Hus pokládal obohacování církve a její touhu po penězích za jeden z nejrozšířenějších druhů kacířství, který prostupuje celou církevní hierarchii, včetně papeže.³⁵ A právě ve čtvrté kapitole Knížek o svatokupectví, která se zabývá otázkou, zda může být papež svatokupcem kvůli snaze prodávat odpustky za účelem financování válečných tažení,³⁶ Hus připomíná Hildegardino proroctví o papeži:

„A kto chce, znamenaj, že nic neprospívají papežové mocí násilnú neb světskú. Čti kroniku a patř k časuom, že vždy viece ubývá moci světské papežóm, jak sú počali bojovati; a jakož die sv. Hildegardis, že papežovi panství ubude, že jedva biskupská čepice na hlavě ostane. Bude-li to, či nebude, ty víš dobře, Pane Kriste!“³⁷

Hus říká, že papežům neprospívá moc násilná ani světská. Odvolává se přitom na nejmenovanou kroniku. Alois Gregor ve vysvětlivkách k tomuto místu uvádí, že Hus se obvykle dovolává Římské kroniky neboli Martiniany. Gregor píše, že Kronika je pojmenovaná po Martinovi Polonovi, který psal své letopisy v Římě ve 13. století. Jeho dílo bylo přeloženo do němčiny a na sklonku 14. století je z němčiny do češtiny přetlumočil Beneš z Hořovic.³⁸

Hus z kroniky a z pohledu na dějinné události vyvozuje, že papežům nejvíc ubylo světské moci tehdy, když začali válčit. Potom uvádí Hildegardin výrok, že papežovi ubude panství, takže mu zůstane na hlavě sotva biskupská, tj. římská čepice. Uskutečnění této události však Hus přenechává Boží vševědoucnosti.

Čeští vydavatelé Knížek o svatokupectví si s identifikací tohoto Hildegardina výroku nevědí rady. Já se domnívám, že Hus zde volně parafrázuje a zpaměti zkracuje Hildegardino proroctví z Knihy o Božím díle III.V.25,³⁹ které znal opět z nějakého rukopisu Pentachrononu.⁴⁰ Jakub Deml básnicky přeložil původní Hildegardin prorocký výrok takto:

„Mezitím, po tomto rozdělení koruny císařské, k jejímuž scelení nikdy nedojde, tiára apoštolská též podlehne a zmenšena bude ve své moci časné, a přijde čas, v němž uvidí Svrchovaný velekněz moc časnou tolik zkrácenu v porovnání s minulostí, že mu bude dopřáno sotva Řím a některé statky v okolí uchovati.“⁴¹

Pro přesnost a úplnost však uvedu a poté do češtiny přeložím Hildegardin výrok z kritického vydání Pentachrononu:

„Sed postquam imperiale sceptrum hoc modo divisum fuerit nec reparari potuerit, tunc etiam infula apostolici honoris dividetur. Quia enim nec principes nec reliqui homines tam spiritalis quam secularis ordinis in apostolico nomine ullam religionem tunc invenient, dignitatem nominis illius inminuent. Alios quoque magistros et archiepiscopos sub alio nomine in diversis regionibus sibi preferent, ita ut etiam apostolicus eo tempore dilatatione honoris pristine dignitatis attenuatus, Urbem et pauca illi adiacentia loca vix etiam tunc sub infula sua obtineat.“⁴²

„Ale poté, co císařská vláda bude tímto způsobem rozdělena a nebude moci být obnovena, tehdy také bude rozdělen odznak apoštolského úřadu. Neboť protože ani knížata a ostatní lidé jak duchovního, tak světského řádu tehdy v apoštolském jméně neshledají žádnou zbožnost, umenší hodnost onoho jména. Dokonce dají přednost jiným mistrům a arcibiskupům pod jiným jménem v rozličných krajích, takže tehdy i papež, v té době umenšený na bývalé šíři hodnosti úřadu, udrží pod svým odznakem Město a sotva několik málo jemu přilehlých míst.“

Z výše uvedeného usuzuji, že Jan Hus měl v Praze k dispozici kopii Gebenova Pentachrononu, z které čerpal Hildegardina proroctví z poslední vize Knihy o Božím díle. Činil tak v rámci svého zápasu s církevní a světskou vrchností, když v Karolinu obhajoval reformní názory Jana Viklefa, které sám zastával. Když byla v srpnu 1412 kvůli tomu na Husa uvalena zostřená klatba a nad Prahou vyhlášen interdikt, odešel Hus v říjnu z Prahy na venkov, kde do zimy 1413 psal mj. spis Knížky o svatokupectví,⁴³ v němž ve zkrácené parafrázi použil výrok z Hildegardina proroctví, týkající se budoucího okleštění papežova majetku a moci.