Případ unesené královny

Keltští bohové v křesťanské legendě

Královna Gwenhwyvar (budu jí tak nazývat, mimo ovšem citované texty – variant jejího jména je více, například Guinevere), nevěrná manželka Artušova, je pozoruhodnou postavou, která poskytla námět mnoha literátům vrcholného středověku. Já tu ale nehodlám rozebírat kurtoazní romance, natož jejich pozdní adaptace (zejména pak ty filmové),1 nýbrž poodhalit smysl původního příběhu, vlastně toho jediného, ve kterém hrála tato vášnivá hrdinka keltské mytologie klíčovou roli.

I.

Toto vyprávění je vloženo do Života Gildova od Caradoga z Llancarvanu, napsaného někdy během 12. století. Zde se poprvé v dochované nám literatuře setkáváme s touto královnou:

§10. Gildas (…) opustil ostrov, vyplul na palubě malé lodi, a ve velkém zármutku se dopravil do Glastonie v době, kdy Letní zemi vládl král Melvas. Byl přijat s velkými poctami opatem z Glastonie, i učil bratry a rozptýlený lid, kterak rozsévat vzácné sémě nebeského učení. Tam také sepsal dějiny králů Británie. Glastonia znamená „skleněné město“, získala jméno podle skla, je to město, jehož název má původ v jazyce Britů. Bylo obleženo tyranem Artušem s bezpočetným davem, pro jeho manželku Gwenhwyfar, kterou zmíněný chlípný král zhanobil a unesl a dopravil tam kvůli ochraně, pro útočiště, skýtající nezranitelné postavení, pro překážky rákosových houštin, řeky a bažiny. Vzpurný král hledal královnu během jednoho celého roku, až konečně uslyšel, kde se zdržuje. Poté zburcoval vojska celé Cornubie a Dibnerie, vše bylo připraveno k válce mezi nepřáteli.

§11. Když to viděl opat z Glastonie, vstoupil, za účasti duchovenstva a Gildy Moudrého, mezi bojující vojska, a mírnými způsoby radil svému králi Melvasovi, navrátit unesenou paní. Proto ta, jež měla být navrácena, navrácena byla v míru a dobrovolně. Když byly urovnány tyto záležitosti, oba králové věnovali opatovi jako dar mnohá území, a přišli navštívit chrám Panny Marie a pomodlili se tam, zatímco opat stvrdil to drahé pobratření, výměnou za mír se těšil ze svěřených výhod (…).2

„Letní zemí“ („Aestiva regio“) se rozumí Somerset na jihozápadě dnešní Anglie a „Glastonia“ je nesporně Glastonbury Tor, vrch, tyčící se – v dobách, kdy se tento příběh odehrává – z bažinatého okolí jako ostrov. Víme z legendy, že tam mělo stát sídlo krále Melwase/Melvase a také monastýr, do něhož se údajně na konci života uchýlil mnich a spisovatel Gildas Moudrý.3 Středověcí autoři spojují toto místo už s Ježíšovým učedníkem Josefem z Arimatie, případně dvanácti učedníky apoštolů Filipa a Jakuba, kteří tu založili zmiňovaný kostel, bezpečně písemně doložen je ale až anglosaský monastýr na počátku 8. století.4 Archeologické nálezy přesto prokázaly, že vrch byl skutečně v 5. a 6. století po Kr. osídlen a pravděpodobně tam stála – jistě velmi prostá, proutím opletená a pomazaná hlínou – křesťanská svatyně.5 Místo však bylo nesporně posvátné už mnohem dříve a legenda o svatém Collenovi (7. století?), který na tomto vrchu zničí palác Gwyna ap Nudd, vládce Annwnu, napovídá, že existuje souvislost mezi Glastonbury Tor a bájným zásvětním hradem se skleněnými hradbami.6

Navzdory křesťanskému rozuzlení v kostele tu máme předkřesťanský mýtus, v keltských zemích oblíbený – starý král, mladá manželka a milenec, který jí unese. V této legendě se všechno urovná smírně, irské příběhy (Fionn – Gráinne – Diarmaid; Connchobar – Deirdre – Naoise) končí tragičtěji. (Aspoň tedy pro některé z aktérů.) Melwas nezapře charakter podsvětního boha-únosce, jakým je třeba řecký Hádes.7 Gwehwyvar znamená nepochybně „bílý přízrak“ či „zázračný zjev“, což dobře koresponduje se jménem irské královny/bohyně Finnabair.8 Artuš jako „dobyvatel podsvětí“ také není hrdinou zcela lidským. – Ten lidský prvek tu představuje křesťanské duchovenstvo v čele s opatem a Gildou, což působí velmi zajímavě. Nepoužijí totiž velkolepé zázraky – v legendách užívané někdy až nemírně - k ukončení poněkud trapného válečného tažení, ale rozumné rady. A staří keltští bohové se podřídí moudrosti učedníků Kristových.

II.

Dochovaly se dvě varianty středověké velšské básně, které zachycují rozhovor mezi osobami z tohoto příběhu – v první hovoří pouze Melwas s Gwenhwyvar - a i když je tam vskutku Artuš zmíněn, podivně vyznívá únoscovo tvrzení: „Já jsem ten muž, který se postavil Keiovi.9 Zmiňovaný Kei/Cei byl Artušovým předním bojovníkem, blízkým přítelem – a později sveřepým nepřítelem. Ve druhé verzi se už Kei do hovoru osobně zapojuje. Je to vlastně slovní „přestřelka“ mezi příslušníky dvou generací. Krátká ukázka postačí:

Melwas:

Nenávidím úsměv šedovlasého starce, s mečem jako rožeň pod bradou. Který touží – ale dosáhnout nemůže.“

Cei:

Čím dál víc mě nenávidí, ten nadutec, bázlivý, kromě slov. Mlčet nebude a meč svůj netasí.“10

Mnoho se tu o uvedených osobách nedozvídáme, snad jen tolik, že Gwenhwyvar má „pohled jelena“, Melwas je bezmála chlapec a zřejmě zrzavý („hlavu máš jako plíce rudou“) a Kei je Melwasem napadán coby opilý kmet, přičemž se mladík nebrání nařknout protivníka ze sexuální nemohoucnosti. Taková urážka od únosce by měla patřit spíš Artušovi, o tom však v této verzi nepadne ani slovo. Zdá se, že manželem – či obstarožním milencem – královny Gwenhwyvar je v této básni Kei. Možná však, že Mary Williamsová, která dost obtížný text ve třicátých letech minulého století překládala, někde trochu pochybila. Z jejího překladu totiž záhadně vypadlo i jméno dumnonijského vládce Gerainta, ačkoli zachovala v textu jeho zemi, jakož i dvůr - a kdyby byl Melwas skutečně historickou osobností, musel by patřit mezi Geraintovy podkrále či vazaly.

O Gwenhwyvar se pak ještě z Velšských Triád dozvídáme, že měla sestru Gwenwyvach,11 která je pravděpodobně jen královniným zdvojením, což nás nemusí udivovat, neboť ji nalezneme jinde dokonce ztrojenou:

Tři ženy Artuše, jež byly jeho třemi hlavními dámami: Gwenhwyvar, dcera Gwythyra, syna Greidawlova, Gwenhwyvar, dcera Gawrwyda Ceinta (z Gwentu?) a Gwenhwyvar, dcera Ogyrvara ´Obra´.“12

Jména otců se v rukopisech různí, nicméně nápadná trojjedinost královny je dalším dokladem jejího božského původu.

III.

Vzorem manželské věrnosti Gwenhwyvar rozhodně není, sotva však můžeme očekávat od bohyně totéž, co od manželky lidské. Středověké romance uvádějí hned několik jejích milenců, ale kromě (pravděpodobně) Keie a (určitě) Melwase není nikdo z nich pro nás zajímavý - Lancelot je literárním výtvorem vrcholného středověku, bez historického nebo mytologického podkladu, zatímco Valerin a Meleagant jsou jen rozvinutými variantami Melwase. Za zmínku stojí pouze Medrawd/Mordréd. Přepadne totiž Artušův královský dvůr v Kelliwigu (jistěže za jeho nepřítomnosti) a neodejde dřív, dokud tam neurvale nevyjí všechno maso a nevypije všechno víno, přičemž to, co se do něj nevejde, prostě znehodnotí. A co je horšího, své dílo zkázy dovršil ničema tím, že „stáhl Gwenhwyvar z jejího trůnu a dopustil se s ní cizoložství.13 Jednalo se zjevně o znásilnění a jiné verze to trochu zmírňují, když uvádějí, že jí pouze uhodil. Toto hrubé jednání se příliš neshoduje s jiným tvrzením Velšských Triád, podle nichž „Medrawd, syn Llewa,14 syna Cynvarchova“ je jedním ze tří „královských rytířů ostrova Británie.15 Na tom však příliš nezáleží, protože se tu jedná o pozdní konstrukt a Medrawd je v tomto vyprávění prostě jen dalším mýtickým Melwasem.

Jméno Medrawdovo však ukazuje k latinskému „Moderatus“ a můžeme za ním tušit historického hrdinu. Nejstarší doklad o něm se objevuje ve Velšských letopisech (10. století), a to v lapidární zmínce k roku 537:

Svár camlannský, v němž Artuš a Medrawd zahynuli.“16

Z toho se ovšem ani nedozvíme, zda tito válečníci bojovali proto sobě, nebo bok po boku. Kde leží Camlann je rovněž nejisté, lokalizován bývá od cornwallského pobřeží přes severní Wales až po Hadriánův val. Kloním se osobně k názoru, že je zde míněna Camboglanna („Křivý břeh“?), římský vojenský tábor v Cumbrii. To je místo, kde mohlo během staletí dojít hned k několika krvavým střetům. Máme doloženo, že za vlády císaře Trajána (98 – 117 po Kr.) působil právě v Cumbrii prefekt Gaius Rufius Moderatus.17 Jeho pověst mohla dlouho přežívat v lidovém podání a nakonec se spojit s vyprávěním o bitvě u Camlannu, která je snad odrazem nějakého bratrovražedného konfliktu mezi britonskými náčelníky „temného věku“.

Závěr

Únos královny Gwenhwyvar a dobývání Glastonie náleží do mytologie. Hlavní hrdinkou není lidská žena, ale rozmarná pohanská bohyně, udělující svou přízeň (a tudíž i vládu nad zemí) tomu, kdo se jí zmocní. Může se sice jevit jako bezmocná loutka v rukou mužů – bohů či králů – je však nesrovnatelně větší než oni. - Caradog, zařazením této epizody – kterou jistě pokládal za historickou – do své legendy, chtěl v rozuzlení dramatu přednostně poukázat na nadřazenost duchovní moci nad světskou, právě tak však zobrazil duchovní převahu křesťanství nad pohanstvím, což si zřejmě ani sám neuvědomoval.

1 Únos Artušovy manželky se objevuje například ve fimu First Knight režiséra Jerryho Zuckera z roku 1995, s Julií Ormond v Guinevery/Gwenhwyvar.

2 Vita Gildae auctore Caradoco Lancarbanensis in: http://www.maryjones.us/ctexts/gildas06.html (navštíveno 5. 6. 2019)

3 Bretaňský mnich, píšící svůj Život svatého Gildy už v 9. století, však uvádí, že světec zemřel 29. ledna (roku 570) v monastýru Rhuys, který sám v Armorice založil. Viz. The Life of Gildas by the Monk of Rhys, 30, http://www.maryjones.us/ctexts/gildas07.htm (navštíveno 3. 6. 2019)

4 Gruber, Martin, Keltská Maria. Matka Páně ve středověkých velšských pramenech, Getsemany únor 2019, in: https://www.getsemany.cz/node/3609

5 Glastonbury Abey Archeology. Monastic Landscape, https://research.reading.ac.uk/glastonburyabbeyarcheology/digital/the-sa... (navštíveno 7. 6. 2019)

6 Collen and Gwyn ap Nudd, http://www.antienttexts.org/library/ctextsucollen.html (navštíveno 1. 6. 2019)

7 Graves, Robert, Řecké mýty, Československý spisovatel 2010, str. 86.

8 Vlčková, Jana, Encyklopedie keltské mytologie, Libri, Praha 2002, str. 113.

9 The Dialogue of Melwas and Gwenhyfer, http://www.maryjones.us/ctexts/melwas.html

10 The Dialogue of Melwas and Gwenhyfer, http://www.maryjones.us/ctexts/melwas2.html (navštíveno 1. 7. 2019)

11 Welsh Triads, 53, 84, http://www.kingarthur.justwizard.com/Triades.html (navštíveno 20.7.2019)

12 Tamtéž, 109.

13 Tamtéž 52.

14 Zřejmě míněn král „Leudonus“ z kentigernovských legend, za nímž lze tušit boha Llewa.

15 Welsh Triads, 118.

16Gueith Camlann in qua Arthur et Medraut corruerunt.“ Annales Cambriae (447 – 954 AD),

http://www.wortigernstudies.org.uk/artsou/annales.htm (navštíveno 21. 7. 2019)

17 Hunt, August, From Glein to Camlann: The Life and Death of King Arthur (4), http:// www.faceofarthur.org/articlesguestdan2d.htm