Epifanie – Křtu Páně

Na Východě slavili křesťané nejprve pouze jeden svátek s „vánoční“ tematikou v širokém slova smyslu, a to Epifanii. Tento svátek zřejmě neměl vůbec žádnou historickou tématiku a byl oslavou zjevení Kristova božství v kterékoli situaci jeho pozemského života. V 2. pol. 2. stol. dosvědčuje Klement Alexandrijský, že je 6. leden slaven jako památka narození Krista. Později, kdy pod vlivem Říma se tento den přesouvá na 25. prosinec, dostává 6. leden vlastní historickou tématiku – Ježíšův křest v Jordáně. Při této liturgii se žehná křestní voda a udílí křest. Na konci 4. století máme již svátky čtyři – kromě Epifanie a Vánoc ještě Pojmenování Páně (či na Západě Obřezání Páně) 1. ledna a Setkání Páně se Simeonem (Obětování Páně) 2. února.

Na Západě byla Epifanie propojena s tématem mágů, jejichž počet vyplynul z počtu darů, které přinášeli (Mt 2,11). Na Východě se tématika mágů objevuje 25. 12. Jsou rovněž tři, ale univerzalitu adorátorů nepředstavují zástupci tří plemen podle synů Noeho – Šéma, Cháma a Jáfeta, jako na Západě, ale zástupci tří generací: jinocha, dospělého muže a starce.

Tematika křtu Páně byla na Západě poněkud upozaděna, ačkoli ji zmiňují všechna evangelia. Ještě Tridentský lekcionář takový svátek nezná. Až v r. 1955 ustanovil Pius XII. takovouto památku na 13.1. (oktáv Zjevení). V r. 1960 ji dal Jan XXIII. větší liturgickou váhu. Současné umístění na neděli po Zjevení Páně pochází od Pavla VI. z r. 1964, kdy svátek Svaté rodiny, který se původně slavil v tomto termínu byl přesunut na 1. neděli po Vánocích. Svátkem Křtu Páně končí doba vánoční a zároveň začíná (semi)kontinuální čtení synoptických evangelií podle jednotlivých cyklů (A – Mt; B – Mk; C – L). Hned následující neděli (2. po Zjevení Páně/2. v mezidobí) je však výjimka. Čtou se janovské texty ze začátku Ježíšova působení. Evangelium o svatbě v Káni Galilejské, které bylo v Tridentském lekcionáři tuto neděli, je v současném římském i v ekumenickém lekcionáři (RCL) zařazeno v roce C. Někteří uvádějí, že téma svatby v Káni, podobně jako adorace mágů či křtu Páně, patřilo mezi „původní prvky“ svátku Zjevení Páně (když už byl tematizován). Procházel jsem dostupné paleolekcionáře Východu i Západu, ale nikde jsem takovou perikopu neobjevil. Objevuje se až v tzv. lekcionáři Karla Velikého pocházejícího přibližně z přelomu tisíciletí, který je v českém protestantském prostředí označován jako „starocírkevní“.