Taliesin

Bardové a jejich doba

Taliesin patří mezi nejpozoruhodnější osobnosti keltské křesťanské spirituality – byť se k němu hlásí i stoupenci novopohanství – a osobností tohoto proslaveného barda se tu hodlám zabývat. Vyhnu se obecně známým, populárním a neustále dokola rozebíraným příběhům o „Kotlíku inspirace“, patřícímu kouzelnici Cerridwen, o nešťastném Elffinovi, který si jde ulovit lososa a namísto toho nalezne u jezu podivné dítě s blyštícím se čelem, nebo o odvetné výpravě obřího krále Brana do Irska. Zaměřím se na reálného barda, jakož i některé jeho kolegy a patrony, žijící v „temném věku“ Británie.

Bardi v Nenniově Historii Brittonum

„Za onoho času bojoval Dutgirn statečně proti národu Anglů. Tehdy se Talhaiarn, „Otec inspirace“, proslavil poezií a Neirin, Taliesin, Bluchbard a Cian, jemuž se říká ´Guenith Guaut´, byli vyhlášenými britonskými básníky té doby.“¹

Jméno Dutgirna, zřejmě krále nebo válečníka, není odjinud známé a můžeme se domnívat, že je zkomolené. Snaha zrekonstruovat ho do podoby „Outigirn“ nebo „Eudeyrn“ nás ovšem také nikam neposune, neboť jediný vladař toho jména, uvedený v britonských rodokmenech, žil asi ve 2. století po Kr., samozřejmě za předpokladu, že šlo o postavu historickou, což se jeví více než pochybné.² Anglové tehdy pro římskou Británii žádnou hrozbu nepředstavovali. - Kromě Neirina (Aneurina), autora slavné básně Y Gododdin a samozřejmě samotného Taliesina, se ještě můžeme v literatuře dočíst, že bard Talhaiarn byl domácím kaplanem krále Aurelia Ambrosia v polovině 5. století. Doba snad odpovídá, ale domnívám se, že Ct. Algernon Herbert tuto informaci z pozdních zdrojů přijal za věrohodnou poněkud neuváženě.³ Zajímavé je, že zatímco Taliesinovo jméno znamená „Zářící čelo“, je význam Talhaiarnova jména „Čelo železné“. V básni Nepřátelská konfederace, která se nachází v Knize Taliesinově, se praví:

„Kerdwn duw yssyd Trwy ieith talhayarn. Bedyd bu dyd varn.“⁴

Neboli:

„Je Pěvcem Božím, skrze jazyk Talhaiernův byl křest dnem soudu…“

Přes celkem pozdní původ této skladby se zdá být nepochybné, že už nejranější z Nenniem jmenovaných bardů byl bardem křesťanským.

Taliesin na dvoře králů

Možná nejstarší Taliesinovou básní – a tudíž i nejstarší dochovanou velšskou poetickou skladbou vůbec - je Trawsganu Kynon Garwyn,⁵ oslavující powyského vladaře Cynana/Kynana, zvaného Garwyn („Bílá stehna“ nebo „Ten s bílým vozem“). V textu je výslovně uvedeno, že Cynan je Taliesinův patron, Taliesin tudíž byl jeho dvorním bardem. Líčení vítězných bitev v textu ukazuje pouze na četná tažení proti ostatním britonským královstvím – není tu zmínka o bojích se Sasy nebo Angly, ačkoli právě s nimi Powys na východě sousedil. Téměř se vnucuje myšlenka, že Cynan byl jejich spojencem a společně s nimi napadal Britony. To bylo tehdy běžné jednání. Každý se paktoval s každým a válčil proti všem, u některých významných rodů či kmenů se navíc můžeme jen dohadovat, zda šlo skutečně o Sasy nebo Britony, tak propletené byly jejich příbuzenské vztahy. Vždyť i sám zakladatel saského království Wessex Cerdik nese nesporně velšské jméno (Ceredig).

Kdy přesně – a z jakého důvodu – opustil Taliesin powyský dvůr a odešel na území „Starého severu“ („hen ogledd“),⁶ není známo. V dalších písních už ale opěvuje vladaře území na sever od řeky Humber. Jistě pobýval v Elmetu (království v okolí dnešního Leedsu), neboť velebí „Bitevního jezdce“ Gwalawga, nejvíc jeho dochovaných básní je ale věnováno rhegedskému králi Urienovi (Uriens ze středověkých romancí, švagr Artušův a manžel víly Morgany).

Urien byl podle všeho už stařec, byť nesmírně energický a bojechtivý, v jedné z básní vyslovuje Taliesin svou úzkost nad tím, že se jeho patron z tažení nevrátí:

„Neradoval bych se věru, kdyby Urien byl zabit. Tak drahý byl, než odešel. Sasové klepali se, třásli. Bělovlasý je, máry pohřební mu osudem jsou, s tváří zkrvavenou…“⁷

Mocný král však nepadl v boji. Byl zavražděn.⁸

„Hussa vládl sedm let. Proti němu bojovali čtyři králové – Urien, Ryderthen, Guallauc a Morcant. Theodorik se svými syny udatně bojoval proti Urienovi. V té době byl někdy poražen nepřítel, jindy naši krajané a on (tj, Urien) je (tj. vojsko Anglů) uzavřel na tři dny a tři noci na ostrově Metcault („Vichrný ostrov“, dnešní Lindisfarne) a zatímco byl na tažení, byl zavražděn na příkaz Morcanta, ze závisti, neboť nad všechny krále vynikal ve vědě válečnické.“⁹

Urienovu hlavu pak odsekl od těla jeho bratranec Llywarch, „Starý“, kníže a bard, a odnesl s sebou do Rhegedu, zřejmě aby jí uchránil před zneuctěním čarodějnými praktikami (nezapomínejme na keltský „kult hlav“, užívaný k věštění). Červená kniha hergestská (14. století) obsahuje báseň, která je mu připisována. V ní se mimo jiné praví:

„Hlava, jíž po svém boku nesu, patří náčelníku Urienovi, mírnému vojevůdci. Na jeho bílých prsou černý havran teď sedí.“¹⁰

Pokud složil žalozpěv nad Urienem i Taliesin – a to je velmi pravděpodobné - pak se nám nedochoval. Ačkoli nevíme nic bližšího o událostech, k nimž došlo bezprostředně pro Urienově smrti, dá se předpokládat, že nastalo období zmatku. Stařec jistě představoval pro svou zemi jakousi záruku stability, byl významnou osobností, která vzbuzovala úctu až posvátnou. Jeho synové takovou autoritou nedisponovali, nevíme téměř nic o jejich nástupnictví – ačkoli se zdá být jisté, že jeden z nich, Rhun, se vzdal vlády (či spíše byl sesazen) a stal se biskupem.¹¹ Podle Nennia to byl on – a nikoli Paulinus z Yorku - kdo roku 626 pokřtil Edwina, krále Anglů.¹² Taliesin pravděpodobně působil na dvoře Rhunova bratra Oweina. Tomu však dlouhá vláda dopřána nebyla.

Konec Taliesinova příběhu

Kdy a kde skončil pozemský život slavného barda – to netušíme.¹³ V posledních desetiletích 6. století dobyly kmeny Anglů už téměř celý „Starý sever“ a končila epocha, ke které bytostně patřil. Přežil však ještě Owaina, Urienova syna, a věnoval mu elegii:

„Eneit owein ap vryen gobwyllin y ren oe reit. Reget ud ae cud tromlas nyt oed vas y gywydeit.“¹⁴

Tedy:

„Uvaž jen, Bože, čeho je třeba duši Owaina, syna Urienova. Ukryt je v hlíně rhegedský kníže, učenost plytká ho nebude chválit…“

Bojovník Afaon, jehož pozdější pohádkové texty (Mabinogi) umisťují do blízkosti krále Artuše, byl údajně Taliesinovým synem a zahynul následkem vražedného útoku jakéhosi Llongada, „Hrbáče“ (varianta uvádí vrahovo jméno jako „Llawgat Trwm Bargod“).¹⁵ Žalozpěv nad ním, který v Knize Taliesinově nalezneme, není však dílem jeho otce, pochází z doby mnohem pozdější.

Závěr

U básní, jejichž skutečným autorem je Taliesin, zaráží nadšené opěvování krvavých střetů, bitev a nájezdů – většinou ho máme spojeného s tajemnými mytologickými příběhy nebo křesťanskými hymny. Ale doba, kdy tento bard žil a tvořil, byla plná bezmezné krutosti a proradnosti, ani jeden z jeho královských patronů by podle dnešních měřítek nemohl být pokládán za morálního člověka. Taliesin prostě jen zpíval písně, které na něm byly vyžadovány a za něž dostával štědré dary. Teprve později se k jeho jménu začaly družit skladby duchovnějšího charakteru, mající nadčasovou platnost.

Historický Taliesin byl jedním z mnoha jemu podobných bardů, snad jen trochu nadanější. Ale Taliesin mytický (odvážím se tohoto nepřesného výrazu) je symbolem velkého opěvovatele božských Tajemství, je mystagogem, který ukazuje za hranice všednosti k tomu, co nás přesahuje a kam se všichni toužíme vrátit.