O pokání v keltské církvi

Krátký a nesystematický exkurz do nesmírně košatého tématu

„Zde se začíná prolog o podávání léků duším. Chystáme se hovořit o lécích na zranění, podle rozhodnutí dřívějších Otců… Nejprve stanovíme léčbu.“ (Cummeanův Penitenciář)¹

Když se řekne „keltská kajícnická praxe“, většině z nás se vybaví bičování či odříkávání žalmů (nejlépe samozřejmě všech sto padesáti), během stání ve studené mořské vodě. Jenže tyto extrémní praktiky, příznačné navíc jen pro některé monastýry (Comgallův Bangor) nejsou tím, čím se tu budeme zabývat. Každá mnišská komunita měla svá vlastní pravidla, a i když nám mnohdy puntičkářství irských či velšských Penitenciářů vyloudí na tváři pobavený úsměv, křesťanští Keltové ve shodě s mnišskou spiritualitou Východu (k níž se otevřeně hlásili) usilovali o takové zdokonalení člověka až k blaženému stavu, který se zove theosis, „zbožštění“.

Hřích byl jednoduše chápán jako choroba nebo zranění, které bylo nutné léčit, aby hříšníkova duše bídně nezhynula. Columbanus (615), jenž vyšel z irského monastýru v Bangoru a dobrodružné misijní tažení Evropou zakončil v severoitalském Bobbiu, píše ve svém Penitenciáři: „Upovídaný člověk musí být odsouzen k mlčení, výtržník k umírněnosti, nenasyta k půstu, ospalý člen k bdění, hrdý k uvěznění, útěkář k vyhoštění; každý musí být potrestán přiměřeným pokáním podle toho, co zasluhuje, aby spravedliví mohli spravedlivě žít.“²

Hlavních osm hříchů, vyžadujících léčbu pokáním, pochází od Jana Kassiána, světce, který představuje jakýsi most mezi mnišskou spiritualitou Východu a Západu. Těmi hříchy jsou: nestřídmost, chamtivost, hněv, sebelítost, chtíč, skleslost, marnivost a hrdost. Ty představují jakési překážky při běžeckém závodě mnichově o věnec duchovního vítězství.³ A překážky je třeba zdolávat. K tomu ovšem potřeboval keltský křesťan (nikoli pouze mnich) mít duchovního rádce. Ten nemusel být vždycky knězem, často to bývali poustevníci, mnohdy ženy. Irové mu říkali anam cara („přítel duše“), Velšané zase periglour. Vést úspěšný duchovní život bez něj možné nebylo.

Pokuty za provinění byly dovedeny k dokonalosti, počítalo se nejen se závažnými přestupky, nýbrž i s všedními lapáliemi. Gildas Moudrý (570), britský mnich a spisovatel - považující se nicméně za pravého Římana – uvádí ve svém Penitenciáři například toto:

21. „Pokud někdo nedbale upustí požehnaný prvek (tj. eucharistický chléb) na zem, pošleš ho pryč bez večeře.

26. Ten, kdo zlomí motyku, která předtím zlomená nebyla, měl by to napravit prací navíc nebo by si měl prodloužit půst.“ ⁴

Příznačné pro keltské pojetí hříchů proti „tělesné čistotě“ mimochodem je, že nečiní rozdílu mezi nedovoleným pohlavním stykem heterosexuálním a homosxuálním. Trestní sazba je v obou případech stejná – Gildas tu například stanovuje tři roky pokání – ale pro manuálně pracující (tedy nikoli pro kněze a jáhny) s výraznými úlevami.⁵

Gildův obecně známý kritický postoj k „v moci postaveným“ se odráží i v jeho Penitenciáři (23): „Za dobré krále bychom měli přinášet svatou oběť, za špatné ale ne.“⁶ V jiném svém díle – O dobytí a pádu Británie – obviňuje z obludných zločinů pětici současných ostrovních panovníků a ostrými slovy je vyzývá k pokání. A jeden z nich, dumnonijský tyran Konstantin, křivopřísežník a vrah dětí, se skutečně zřekl trůnu a vstoupil do Davidova monastýru v Menevii, jehož řehole byla velice přísná. Nepřekvapuje, že taková přísnost nevedla vždy ke svatosti – jak dosvědčuje Rhygyvarchův Život svatého Davida, docházelo tam už v prvních letech k výbuchům násilí (BD 41) a vražedným intrikám (BD 37.38).

Jak jsme viděli u Gildy, pokání pro klérus bylo přiměřeně tvrdší než to, které za stejný hřích podstupovali laici. Finnianův Penitentiář ze šestého století například uvádí:

8. „Pokud je duchovním, a udeří svého bratra nebo souseda, či prolije jeho krev, je to stejné, jako by zabil, pokání však stejné není. Pokání bude činit celý rok o chlebu a vodě a musí se za sebe modlit s pláčem a slzami, pro něž může získat Boží milosrdenství, neboť Písmo říká: „Kdo nenávidí bratra svého, vrahem jest“, oč více pak ten, kdo jej udeří.“

9. Je-li to však člověk z lidu, bude činit pokání po čtyřicet dní a dá nějaký obnos tomu, jehož udeřil, podle rozhodnutí kněze či soudce. Duchovní by však neměl dávat peníze ani jednomu, ani druhému (?)“.⁷

Vedle násilných činů, krádeží a smilstva, se za velice vážný hřích považovalo provádění pohanských (čarodějnických) rituálů:

18. „Jestliže kněz nebo žena provozováním čarodějnictví někoho svedou, je to obludný hřích, který lze nicméně odčinit pokáním. Dotyčný pachatel musí pokání činit po dobu šesti let, (první) tři roky o chlebu a vodě, zbývající roky se bude zdržovat masa a vína.“

Tento bod shledávám nesmírně zajímavým – zřejmě se vůbec nepředpokládalo, že by muži-laici mohli provozovat jakýkoli druh magie. Pouze kněží, jako – přinejmenším v lidových představách – nástupci druidů, byli z takových praktik podezíráni. A ovšem ženy, což se jeví být temnou předzvěstí pozdějších inkvizičních procesů, jimž padaly za oběť v míře hojnější než muži. (Připomínám, že ještě v roce 1895 byla svým manželem upálena poslední irská žena, obviněná z čarodějnictví, Bridget Cleary.)

Některé viny se však do penitenciářů vtěsnat nemohly: Když opat Colum Cille převzal morální odpovědnost za bitvu u Cúl Dreimhne v roce 561, opustil na poustevníkovu radu za pokání Irsko. Vrátit se směl teprve, když splnil slib, daný Bohu – obrátit na křesťanství tolik lidí, kolik jich jeho zaviněním padlo – tedy tři tisíce.

Dnes se penitenciáři irských, skotských a velšských mnichů volně inspirují křesťanské skupiny, navazující na odkaz keltského křesťanství – kromě světově proslulých společenství, jako je Iona Community nebo Community of Aidan and Hilda, je to rovněž ekumenické Společenství Těla a Krve Páně, které se schází v mirovickém husitském kostele.