Pachomios

Pachomios (kol. 292–346), zakladatel egyptského mnišství, se narodil pohanským rodičům v Esně (Horní Thebais, jih Egypta). Základní pohnutkou k jeho obrácení ke křesťanství ve věku asi dvaceti let byla láska, s jakou křesťané jednali s císařskými vojáky. Vstoupil do školy poustevníka Palaimona (zemř. asi r. 320), záhy ale dospěl k přesvědčení, že je třeba zorganizovat „křesťanskou obec“, tj. společný život mnichů v jedné komunitě. V roce 323 založil se svými souvěrci v opuštěné vesnici Tabennisi klášter, v němž společně žili podle pravidel závazných pro všechny a pod jeho duchovním vedením. Mnozí se k jeho záměru přidali, a tak v různých klášterech sdružil několik tisíc bratří a sester. Na konci svého života stál Pachomios v čele devíti mužských klášterů. Dva ženské kláštery založila pak i jeho sestra Marie. Nedlouho před smrtí, k níž došlo podle koptských pramenů 9. května 346 kvůli epidemii, jež mezi mnichy propukla, byl Pachomios postaven před soud místní synody v Latopoli. Rázný zásah spolubratří ale zachránil Pachomia před odsouzením.

Pachomios je v dějinách křesťanské spirituality považován za zakladatele mnišství „společného života“ (koinos bios). Jeho klášternímu řádu, který byl sepsán v koptském jazyce a poté přeložen nejprve do řečtiny a kolem r. 404 Jeronýmem do latiny, vděčíme za poznatky o vnitřní organizaci těchto klášterů, které se více podobaly zemědělským osadám než pozdějším západním klášterním areálům, jak je známe my. Uvnitř areálu, obehnaného zdí, žili mniši ve skupinách v domcích, v nichž měl každý svou celu. Kuchyně, refektář, opatrovna nemocných a noclehárna pro příchozí, kteří nebyli členy kláštera, byly umístěny ve zvláštních samostatných domcích. Ke každodenní ranní bohoslužbě s předčítáním, modlitbou a zpěvem žalmů přicházeli všichni do kostela, který byl jednoduše označován jako synaxis (řecky prostor pro shromáždění). Také stravování bylo společné.

Po zbytek dne pracovali mniši ve svých celách: při modlení a zpěvu zhotovovali řemeslné výrobky, z jejichž prodeje klášter žil. Půda se tam obdělávala racionálněji, rozvinul se též výměnný obchod s vyrobenými potřebnými hospodářskými produkty a zbožím. Večerní služba (oficium) se konala v jednotlivých domech. V sobotu večer a v neděli ráno sloužil mši kazatel působící mimo klášter; v klášteře samotném žádní duchovní nebyli. Mniši, kteří se chtěli připojit ke společenství, museli nejprve bydlet v domě pro cizince a před klášterní branou, učit se modlitbám a žalmům a obeznámit se s řádem kláštera. Při vstupu do kláštera skládali slib. Neexistoval žádný soukromý majetek; všichni nosili stejný šat a nikdo nesměl opustit klášter bez svolení. Porušení pravidel bylo trestáno. Dvakrát ročně se všichni mniši z klášterů sešli k velkým shromážděním v hlavním klášteře Pbow (dnešní Faw Qibli). Zbožný laik Pachomios neměl teoretickou formaci, měl ale jasnou představu o asketice a teologii vycházející z Písma. V jeho Katechezích jasně vidíme Krista, „pastýře ztracených ovcí“, jenž dává svůj život jako obětní dar. Kristus, věčné Slovo, osvobozuje Evino potomstvo z ďáblova otroctví. Mnišský život poskytuje mnichům modlitbu, půst, bdění, pokoru a lásku jako mocné prostředky, jimiž mohou bojovat se zlým duchem. V porovnání s poustevnickou askezí Pachomios zdůrazňuje vnitřní dimenzi sebezáporu, uskutečňujícího se v koinónii, svazku bratského života. Pachomios, muž Boží, je příkladem dokonalého mnicha, divotvůrce, osvíceného člověka, zkrátka a dobře člověka, který skrze tvrdou askezi, uplatňovanou v bratském společenství, dospívá k mystickému společenství s Bohem. Proto také koptští křesťané chválí Pachomia ve dvou hymnech jako „velkého orla“. Ideál společného mnišského života poté přejímá Basil Veliký, a tak se v církvi ustaluje tradiční forma mnišského života.