Původ biskupa Kentigerna

„Tři kmenové trůny ostrova Prydain. (…) Artuš, hlavní pán v Penrionydu na Severu, a Cyndeyrn/Kentigern Garthwys, hlavní biskup, a Gurthmwl Guledic, hlavní starší.“ (Velšské Triády 1)¹

I.

Biskup-opat Kentigern Garthwys alias svatý Mungo, patron skotského města Glasgow (a šikanovaných školáků) je velmi populární, a přitom toho o něm jako o historické osobnosti víme velice málo, téměř nic. Pro první tisíciletí je jeho jméno doloženo zřejmě jen ve Velšských letopisech z 9. století, kde se k roku 612 lakonicky uvádí: „Conthighirni obitus et dibric episcopi“.² Netřeba asi upozorňovat, že jakkoli z věty plyne závěr, že Dubricus byl biskupem, není dost dobře možné totéž jednoznačně říct o Kentigernovi. Navíc si nemůžeme být jisti, zda kronikář opravdu mínil glasgowského Kentigerna, a ne Kyndeyrna map Kyngar z velšského Ceredigionu.³ Právě ten je, podle mého názoru, zmiňován v durhamské knize Liber Vitae (zhruba ze stejné doby jako Velšské letopisy) pod jménem „Cundizearn“.⁴

K dispozici máme až dva pozdní Kentigernovy životopisy. Prvním je legenda, objednaná glasgowským biskupem Herbertem (1147 – 1164), ta však končí Kentigernovým narozením, a je nazývána Fragmentální život svatého Kentigerna. O něco později vytvořil mnich Jocelyn (Jocelin) z Furness monumentální Život svatého Kentigerna. Oba spisy vypovídají ledacos o životě ve dvanáctém století, jako zdroj informací pro Kentigernovu dobu jsou však v podstatě bezcenné. Zvláště Jocelyn zachycuje ve svém díle spoustu běžných hagiografických motivů a spojuje svého hrdinu s řadou historických osobností „temného věku“, aby vyzdvihl jeho význam (což je přirozené - vždyť psal „na zakázku“ glasgowského biskupství, v jehož katedrále spočinuly Kentigernovy ostatky). Přesto tyto legendy za pozornost stojí. Já se zde chci zaměřit na společnou látku obou legend – na původ Kentigernův a podivné okolnosti, předcházející jeho narození.

II.

Fragmentální (též Herbertiánský či Herbertovský) život svatého Kentigerna – jak jsem už uvedl - se zabývá výhradně událostmi, které vedly k početí a zrození světce. Je to příběh se silně pohádkovým nádechem: O ruku princezny Thaney z Leudonie⁵ se uchází mladík, patřící k urozené britonské rodině, dívka je však rozhodnuta zůstat pannou a odmítá jej. Královský otec jí dá na vybranou – buď se za nápadníka provdá, nebo půjde pást prasata. Thaney si vybere úděl pomocnice pasáka vepřů, kterýžto je tajným křesťanem a vyučuje jí tomu, čemu se sám naučil od svatého muže Servana. Odmítnutý nápadník princeznu svede v přestrojení za dívku – a ovšem ji přivede do jiného stavu. Otec nařídí její ukamenování, ale do toho se nikomu moc nechce, takže místo toho svrhnou těhotnou Thaneu ve voze ze skály, která se nazývá Kepduf. Když přežije pád bez šrámu, je posazena do koráklu a vypuštěna na moře. (Že šťastně dopluje ke břehu, kde porodí, lze snadno předvídat.)

Dále je pak v legendě popsán nedůstojný konec starého krále poté, co takto tvrdě zúčtoval – nebo si to aspoň myslel - s dcerou. S vražedným úmyslem pronásledoval zbožného pasáka vepřů, s nímž jeho dcera pracovala. „Když (pasák vepřů) viděl, že v žádném případě nemůže králi uniknout, odbočil trochu z cesty do bažin v naději, že si zachrání život. A když tam zjistil, že se odtud bezpečně nedostane, chopil se oštěpu a probodl krále; mrštil jej po něm zezadu, pomocí řemene. Ale královi přátelé na místě, kde padl, vztyčili mu na památku velký královský kámen, na jeho vrchol umístili menší, vyřezávaný, který podnes zůstává asi míli jižně od hory Dumpender.“⁶

Král je autorem pojmenován „Leudonus“ a charakterizován slovy „poloviční pohan“, což může znamenat, že byl sice formálně pokřtěn, křesťanská morálka se však na jeho životě nijak výrazněji neprojevila. Každopádně to není pozitivní hodnocení. - Jméno královo (a tudíž i jeho země - Leudonie) v této verzi může sice odkazovat k britonskému bohu Lleu Llaw Gyffesovi, není však až tolik neobvyklé, aby se vladařovo jméno shodovalo se jménem božstva.⁷

Jako neúspěšný nápadník – ale celkem úspěšný svůdce - princezny Thaney je tu uveden „Ewen, syn Erwengendův“, což má být zřejmě Owein, syn Urienův, ačkoli Urienovo jméno je podivně zkomoleno, takže se můžeme setkat i s názorem, že „Erwengende“ je jméno Oweinovy matky.⁸ Ta se však ve středověké velšské literatuře objevuje jako Madron, dcera Afallachova.⁹ Owein sám je historická osobnost z druhé poloviny 6. století – princ (a možná kratší dobu i král) britonského království Rheged, rozprostírajícího se na pomezí dnešní severní Anglie a jihu Skotska.¹⁰ Je opěvován svým současníkem Taliesinem v několika básních, kde je velebena jeho bojovnost a udatnost v boji.

V Boneddd y Seint čteme o Kentigernově původu toto: „Kyndeyrn m. Garthwys m. Owein m. Vryen m. a Denw verch Lewdwn o Dinas Eidyn ogled, y vam.“ („Kyndeyrn/Kentigern, byl synem Garthwyse, syna Oweinova/Eugeniova, syna Urienova; Denw/Thaney, dcera Lewdwna z Edinburku na severu, byla jeho matka.“)¹¹ Na první pohled se zdá, že Garthwys je tu jako otec uveden omylem, jedná se přece o Kentigernovo obvyklé přízvisko. Možná. Jenže jeho význam není úplně jasný. Mohlo by jít o místní jméno – tedy by to naznačovalo Kentigernův původ z nějakého Garthwysu („garth“ znamená ostroh nebo horský hřeben). Na druhou stranu je ale v Aneurinově elegii Y Gododdin z doby kolem roku 600 zmiňován hrob jakéhosi hrdiny Garhwyse Hira (tedy „Dlouhána“) ze země Rhywoniawgu.¹² Otec nebo místo původu? Jedna z těch dvou možností je rozhodně správná.

III.

Jocelynův Život svatého Kentigerna je košatý a mnohomluvný, na konkrétní informace o světcově původu však překvapivě chudý. Nečteme tu nic o princezně, pečující o vepře, nedozvíme se, za jakých okolností a s kým otěhotněla. Svůdcovo jméno Jocelyn tají a jméno princeznino („Taneu“) se dozvídáme teprve v kapitole IV., kdy jí Servanus – spolu se synem – křtí a maže křižmem. Text se dá navíc vyložit tak, že toto jméno obdržela Kentigernova matka až při křtu. Ještě překvapivější je zamlčení jména králova. Čteme pouze, že „jeho (tj. Kentigernova) matka byla dcerou jistého krále z nejpohanštější britonské rodiny na Severu.“¹³ Ve vyprávění o svržení královské dcery ze skály a dobrodružné plavbě se šťastným koncem však panuje mezi Jocelynem a autorem Fragmentálního života víceméně shoda.

Ještě se musíme zastavit u Kentigernovy přezdívky „Mungo“, pod kterou je možná známější. Není tak docela průhledná, Jocelyn uvádí Servanovo zvolání k dítěti „Mochohe“, což překládá do latiny jako „Care mi“, tedy „Milovaný můj“. Dávám tomuto výkladu přednost před odvozením z velštiny („mwyn“ – „ušlechtilý“ a „cu“ – „drahoušek“), protože jsem přesvědčený o irském původu nejen Servanově (což nemusí být v rozporu s Fragmentálním životem),¹⁴ ale i Mungově, a to vzdor oběma legendám, které v něm spatřují severního Britona.

IV.

Henry Goug-Cooper se domnívá,¹⁵ že – historicky bezpečně doložený - biskup Gonothiern z galo-franského Civitas Silvanectium, neboli Senlis, odešel během 6. století na sever, do Skotska, a tam zahájil misii. To je jistě možné, ale sotva pravděpodobné. Nicméně tu nelze nevidět souvislost. Fragmentální legenda je totiž psána na sklonku vlády – nebo jen několik let po ní - krále Davida I. Skotského (1124 – 1153). Ten se oženil s Maud, vdovou po hraběti ze Senlis, a jeho nevlastní syn Waltheof se stal opatem cisterciáckého monastýru v Melrose.¹⁶ Je tedy možné, že teprve v té době byl Gonothiernův kult (a ostatky?) přenesen na skotské území. Tam mohl splynout s postavou staršího glasgowského světce - možná irského původu - jménem Mungo. Je to sice pouhá hypotéza, jíž nelze ani potvrdit, ani vyvrátit, zdá se mi však přijatelná. Pokud přijmeme tuto teorii „dvou světců v jednom“, pak ovšem těžko zjistíme, koho z nich se původně týkala pověst o nemanželském původu. Pravděpodobně však ani jednoho, a byla do příběhu vložena uměle, neboť šlo právě v té době o neobyčejně populární motiv – dítětem bez otce jsou ve středověkých textech i Kentigernovi současníci – ergyngský biskup Dubricius, biskup David z Menevie a samozřejmě pověstný čaroděj Merlin.