Václav Konzal (13.12. 1931 – 3.11.2020)

Václav Konzal se narodil jako čtvrté dítě ze šesti sourozenců ve věřící, angažované katolické rodině. Neměl pocit, že je rodina „bigotní“. Doma zakoušel svobodu – když splnil své úkoly (např. mytí nádobí, úklid místností, krmení králíků), měl dost volna. Ve škole neměl problémy, byl nadprůměrným žákem.

Instituci církve a její projevy vnímal pozitivně. Pouze mu vrtalo hlavou, proč, když jeho otec koncem 40. let ve Zbuzanech umíral, jej odmítl farář z 1 km vzdáleného Ořechu zaopatřit. Jeho starší bratr ale došel do 10 km vzdálené Hostivice a tamní farář posloužil.

V létech 1941-1943 byl ministrantem na Svaté Hoře v Příbrami. Následoval tak své starší bratry Pavla a Antonína. Kluci zde bydleli, chodili do školy, ministrovali, hráli v orchestru, který vítal přicházející procesí. Po dvou letech Václav vstoupil do redemptoristického juvenátu. V Příbrami zůstal až do r. 1945. Koncem Václavova pobytu přišel na Svatou Horu i jeho mladší bratr Jan. Jan zde onemocněl. Lékař řekl, že má chřipku, ale Jan chřadl a chřadl. Václav (bylo mu tehdy 14 let) Jana zabalil do deky a na saních sjeli ze Svaté Hory do nemocnice v Příbrami, kde Janovi diagnostikovali těžký zánět ledvin, hospitalizovali jej a vyléčili.

V letech 1945-1948 Václavův juvenát pokračoval na zámku v Libějovicích u Vodňan. Juvenalisté zde navštěvovali soukromé gymnázium, ale zkoušky vykonávali na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích. V r. 1945 celé jedno patro Libějovického zámku obývali američtí vojáci. Ti naučili české kluky hrát baseball, dávali jim potraviny i různé pamlsky.

Na Jirsíkově gymnáziu se Václav seznámil s Miloslavem Vlkem. V r. 1948 spolu absolvovali v tělocvičně jakési komunistické školení jistého řečníka Ripoty. Miloslav Vlk už to nemohl vydržet, tak silně zakřičel „Ripota ven“ a přitom byl schovaný za Václavovými zády. (Z pozdější doby si Václav pamatoval, jaký byl Vlk atlet – jak dokázal lézt do korun holých stromů, jak dokázal nalámat klády velkými kameny atd.)

V roce 1948-1949 pokračoval Václavův noviciát v Červenci u Litovle. Ve školním roce 1949-1950 se přestěhoval do Českých Budějovic a studoval septimu na Jirsíkově gymnáziu. Tam jej zastihla likvidace klášterů v dubnu 1950. Byl odvezen do Broumova, odtud hned do Králík, kde byl internován až do konce léta. Koncem srpna 1950 byl přesunut do Hájku u Prahy, kde se podílel na přípravě kláštera pro internaci starších řeholníků. Potom pracoval na stavbě přehrady Klíčava.

Koncem května 1951 byl propuštěn, ale musel podepsat, že nebude studovat, ale pracovat v zemědělství či ve stavebnictví. Našel si tedy práci na stavbě školy v Řeporyjích. Jako „dělnický kádr“ byl doporučen zaměstnavatelem ke studiu. Obcházel školy, zda by mu neumožnili dokončit středoškolské vzdělání – ve Vančurově gymnáziu na Smíchově mu řekli, že jednoho Konzala je až dost (studoval tam již jeho bratr Jan).

Nakonec jej vzali do Drtinova gymnázia, kde Václav absolvoval jakousi zkrácenou oktávu. Neučila se zde ale němčina, tak si Václav k maturitě doplnil angličtinu.

Po maturitě v r. 1953 chtěl Václav studovat klasickou filologii na FF UK. To mu však nebylo umožněno. Jediný obor, který mu nabídli, byla ruština a gruzínština. Během studia navštěvoval přednášky a semináře prof. Šmilauera.

Zájmu StB neušel ani během studia - ve vyšetřovacím spise „Brigáda“ jej charakterizovala takto:

V osobě Václava Konzala se koncentruje nepřátelství vůči našemu zřízení spolu s přímo jezuitským náboženským fanatismem. Na filosofické fakultě kolem sebe soustředil skupinu studentů - Františka Picha, Miloslava Vlka, Alžbětu Blažkovičovou a Václava Jankovícha. Dle všech poznatků byl Konzal jedním z hlavních organizátorů výletové činnosti a pracovních brigád katolické mládeže. Sám je vytvářel a v průběhu jejich konání byl ideovým vůdcem, který usměrňoval ideologickou výchovu ostatních. Dle dosavadních rozpracování bylo zjištěno, že Konzal byl vedoucím brigád v roce 1954, 1955, 1956, v roce 1957 se spolupodílel na jejich organisaci.

Filosofickou fakultu UK absolvoval v r. 1958 s výborným prospěchem (s červeným diplomem), ale za trest nedostal umístěnku. Sháněl práci, pracoval jako skladový dělník a na podzim 1958 nastoupil na rok a půl na vojnu.

Nikdo z církevních představitelů se o něj nezajímal – nakonec se ozval (tajný) provinciál redemptoristů Jan Jaroš infantilním dopisem. (Po roce 1989 vyšlo najevo, že Jaroš byl spolupracovníkem StB.)

Po vojně byl Václav nějaký čas nezaměstnaný, až jej přijali do dokumentačního oddělení Výzkumného ústavu mlýnů a pekáren. Jedna ze svazaček dostala za úkol, aby mu pomohla zbavit se náboženských pověr. Výsledkem bylo, že jí Václav pomohl uvěřit… Po třech letech byl vyhozen, protože se zastal děvčat, která byla nucena k práci v neděli.

Když byl v letech 1960-1963 zavřený Václavův bratr Jan, Václav jej ve vězení navštěvoval. Návštěvy nebyly příliš časté (jednou za tři měsíce) a hovory byly monitorovány (obvykle jeden bachař poslouchal dva vězně). Přesto se Václavovi dařilo (ve spolupráci s bratrem Pavlem) předávat Janovi informace o připravovaném a později probíhajícím II. vatikánském koncilu. Zprávy čerpal ze Svobodné Evropy, literatury z NDR, částečně i z Duchovního pastýře (z pera prof. Merella).

Od října 1963 byl opět bez práce. Zaměstnal jej od února 1964 prof. Miloš Pick, ředitel Geofyzikálního ústavu, který musel „přehlédnout“ mimořádně obsažný kádrový materiál.

Důležitý byl pro Václava redemptorista Jaroslav Saller, který v r. 1968 začal misijně působit na Žatecku, v místech, kde již 10 let nebyl žádný kněz.

Václav byl skaut, milovník přírody. Jeho bratr Antonín vzpomíná, jak jej i s manželkou spolehlivě vyvedl na Gerlachovský štít.

Od února 1970 se Václav začal věnovat paleoslovenistice v Ústavu jazyků a literatur ČSAV. Pracoviště bylo postupně součástí čtyř institucí, naposledy Slovanského ústavu AV ČR. Zde pracoval až do pozdního věku, pokud to zdraví umožňovalo.

V roce 1975 se Václav oženil s Jiřinou Velkoborskou, profesorkou klavíru na AMU, se kterou vychovali dceru Danielu. Ta se o Václava vzorně starala v posledních letech jeho života.

Václav vždy zůstal životním optimistou. Bral život tak, jak přicházel. V tom viděl velký dar Hospodinův.

Václav desetiletí redigoval vydávání čtyřsvazkového Slovníku jazyka staroslověnského. V roce 2005 vydal nejrozsáhlejší církevněslovanskou písemnou památku „Čtyřicet homilií Řehoře Velikého na evangelia v českocírkevně-slovanském překladu".¹

Spolu s Bonaventurou Boušem a Miloslavem Mášou přeložil většinu nyní užívaných římskokatolických liturgických textů. V 90. letech redigoval Souvislosti, revui pro křesťanství a kulturu. Řadu kvalitních teologických a jmenovitě liturgologických titulů přeložil a k vydání připravil v nakladatelství Vyšehrad.² Nakladatelství Síť vydalo jeho úpravy či překlady liturgických textů.³

K překladům liturgických textů jej přivedl chelčický farář František Srubek, který byl členem překladatelské sekce Liturgické komise. Václav Konzal mu v polovině šedesátých let poslal kritiku překladu orace po Anděl Páně. Srubek jej seznámil s Miloslavem Mášou, který jej v r. 1966 pozval do sakristie u sv. Kříže na pražských Příkopech, kde již byl Bonaventura Bouše. Také se prostřednictvím Máši seznámil se Zdeňkem Švédou⁴ a Josefem Myslivcem. Trojice Bouše – Máša – Konzal začala pracovat na revizi překladu Římského kánonu nejprve v bytě Bonaventury Boušeho. Všechny práce byly prováděny ve volném čase, bez nároku na odměnu, v určité skrytosti. Když dal Bonaventura svůj byt k disposici jedné řeholnici, která se v něm starala o jeho nemocnou matku, tak se hlavní překladatelskou základnou stal byt Stojánků v Havelské ulici na Starém městě. Od r. 1976, po rezignaci Bonaventury, dal k disposici svůj byt Jan Matějka. Zde Máša s Konzalem pracovali až do r. 1986.

Překládali druhá čtení Officia lectionis Denní modlitby církve, která obsahuje též úryvky dokumentů posledního koncilu. Nebylo možné překlad, později vydaný jako oficiální, bez úprav použít, neboť kromě řady nepřesností obsahuje i pasáže s posunutým významem.⁵ Václav Konzal se kvůli tomu dostal do sporu s Otou Mádrem, kterému předtím odmítl, coby absurdní, vytvořit „katolické“ vydání českého pravopisu. Např. oddíl 7. odstavce liturgické konstituce uvedené v Denní modlitbě církve, pojednávající o účincích liturgie, zní:

„Při tomto velkém díle, kdy se dokonale oslavuje Bůh a lidé se posvěcují, se vskutku Kristus vždycky spojuje se svou milovanou Nevěstou církví a ona svého Pána vzývá a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci.“

Tentýž oddíl je přeložen v Dokumentech II. vatikánského koncilu takto:

„V tomto velkém díle, jež dokonale oslavuje Boha a posvěcuje člověka, Kristus vždycky k sobě přidružuje milovanou nevěstu církev. Ona prosí svého Pána a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci.“

Jestliže editor překladu Oto Mádr píše v předmluvě, že za základ posloužilo oficiální latinské vydání a překladatelé přihlíželi i k řadě dalších překladů,⁶ neplatilo to zřejmě vždy. Jestliže je liturgie uchopena jako dění mezi Bohem a člověkem (v singuláru), pak to neodpovídá ani latinskému originálu, ani překladům do dalších jazyků a zejména to neodpovídá reformnímu obsahu, který text nese. Liturgie je vždycky, podle posledního koncilu, vyjádřením vztahu Bůh - my, nikoli Bůh - já. Bohužel i závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR, v liturgické části, zejména na str. 33-36, jinak vcelku dobře zpracovaný, uvádí v odst. 87: „V liturgii tedy probíhá dialog mezi Bohem a člověkem.“⁷. Tento problematický výrok není ničím doložen. Naštěstí hned odst. 89, odkazující se na SC 26 začíná „Liturgie není soukromým úkonem, nýbrž vždy projevem církve.“

Podobně překlad redukuje činnost církve v liturgii na prosby, což je zavádějící. Zastírá důraz na eulogický charakter liturgie, posledním koncilem zdůrazňovaný.

Nejen v teologických pasážích, které vyžadují zvláštní pozornost, neboť usměrňují pohled na jednotlivosti, ale i v praktičtějších částech konstituce překlad selhává – nenese reformní poselství. Např. odst. 29 začíná:

„Také přisluhující, lektoři, komentátoři a členové chrámového sboru vykonávají skutečnou liturgickou službu.“ Překládat „scholu cantorum“ jako „chrámový sbor“ je diskutabilní. Je použit termín, kterým se rozumí útvar, existující před koncilem, který produkoval během liturgie duchovní hudbu. Zpravidla byl umístěn na kruchtě u varhan. Naproti tomu schola cantorum (sbor zpěváků) slouží zejména k podpoře liturgického zpěvu shromážděné obce. Je umístěna obvykle v blízkosti centra liturgického prostoru. Užitý překlad umožňuje vnímat reformou nedotčený „chrámový sbor“ jako těleso vykonávající skutečnou liturgickou službu. To však zdaleka neplatí ve všech případech.

Po skončení práce na překladech lekcí breviáře se těžiště zájmu Václava Konzala přesunulo k přípravě Mešních zpěvů. Po velmi špatné zkušenosti z kancionálové sekce liturgické komise Konzal vytvořil soubor liturgických písní na každou neděli a svátek, který respektuje zásady liturgické reformy. Tzv. „mešní písně“ nejsou zařazeny. K výběru byla využita rozsáhlá sbírka staročeských písní, kterou sestavil František Šmíd. Muzikolog Václav Plocek upravoval melodie a Jan Matějka vybíral sloky z jednotlivých písní. Dílo vyšlo těsně po r. 1989.⁸

V roce 1990 napsal Václav Konzal dopis svému spolužáku z gymnázia Miloslavu Vlkovi, který se právě stal biskupem v Českých Budějovicích.⁹ Část dopisu se dotýká liturgických témat:

Nejen jako pastýři, ale i jako členu biskupské konference Ti kladu na srdce péči o svátostný život církve. Dlouhá léta se zabývám liturgií a životem z ní - a zůstává mi rozum stát, jak málo poznamenal koncil naše prostředí v této věci. Jak málo kněžím vadí, že se oddělujeme od ostatních církví svou tradiční praxí. Jak zůstávají provozovateli bílé magie, místo aby přisluhovali svátostmi. Konkrétnosti jen některé a jen letmo: Křest, smíření, manželství - jako by to nebyla záležitost všech, ale individuální. Sociální rozměr hříchu se utajuje výlučně ve zpovědnicích - společná zpověď (třeba v adventu a postě) je něco méně hodnotného, ba podezřelého. Přijímání pod obojí zůstává namnoze výsadou privilegovaných (a to je nejen neekumenické, ale přímo proti přání našeho Pána), přijímání na ruku se nepovoluje, takže dospělí lidé jsou krmeni jak nemluvňata, při eucharistické modlitbě se zpívají nejrůznější písně. Manželství: jsem přesvědčen, že se jím kněží málo zabývají (a vlastně, jak se jím mohou zabývat, když o něm vědí tak málo), jsem přesvědčen, že nerozlučitelnost manželství jako ideál je nutno držet se vší pevností - ale stávající praxi (hájenou i Janem Pavlem) zákazu eucharistie lidem, kteří žijí po rozvodu v dalším manželství řádným křesťanským životem, považuji za praxi nekřesťanskou, neježíšovskou - a v kontrastu s trpěním kněžské služby kněží porušujících celibát za pokryteckou a pohoršlivou. Omlouvám se Ti, že na Tebe tak chrlím bolesti svého srdce - je to jen proto, že spoléhám na to, že budeš umět přispět ke změnám některých nedobrých jevů, že přinejmenším po vzoru našeho Pána dokážeš na sebe vzít odpovědnost za takové praktiky, které sice jsou v rozporu s tradičním chápáním nebo předpisy, ale rozhodně jsou podle srdce Ježíšova (jistě je třeba mít na mysli pavlovské „nepohoršování slabých", ale láska je vynalézavá).

Miloslav Vlk, již jako pražský arcibiskup a předseda interdiecézní liturgické komise, jej angažoval pro překlad svatebních obřadů. Po třech letech práce v červnu 2004 Václav Konzal na své členství v překladatelské sekci rezignoval. V dopise¹⁰ předsedovi liturgické komise Miloslavu Vlkovi stojí:

Před 30-35 léty jsem na překladech s přáteli Miloslavem Mášou a Bonaventurou Boušem neskutečně dřel - a přesto to bylo plné radosti a naděje - po koncilu jsem cítil, jaké že to vanutí Ducha je, co je to radostná zvěst; když chodily přípisy podepsané Lercaro nebo Bugnini, s chtivostí jsem je pročítal. A dnes? Ducha evangelia nahradila litera apokryfu zvaného CIC, výzvy 2. Vaticana nahrazují příkazy a zákazy nedostatečně vzdělaných, tím však arogantnějších kuriálních ouřadů.

Po třech letech se mu dostaly do rukou tři listy shrnující práci překladatelské komise¹¹ na revizi překladu Ordo missae v duchu instrukce Liturgiam authenticam. V dubnu 2008 byl zveřejněn obsáhlý dopis předsedovi Liturgické komise Miloslavu Vlkovi zabývající se obecně překlady liturgických textů.¹² Princip obtisku latinského originálu do češtiny považuje Konzal za princip pochybný. Další ohled, který je třeba brát v úvahu, přesto že si váží práce dobrovolníků, kteří nemohou být všichni důkladně vzděláni, je respekt k zásadám teorie překladů. Třetí respekt, píše Konzal, „který je třeba při překládání chovat, je respektování tradice. A konečně čtvrtý respekt, který je nutné mít při překládání na mysli, je neustálé uvědomování si smyslu překladu – a smyslem překladu je dát věřícím možnost vroucí modlitební účasti na posvátné liturgii.“ (…) sv. Cyril a Metoděj, které s oblibou nazývám svými živiteli, protože jejich jazykem a literaturou se živím po celá desetiletí, napsali už v roce 863 v předmluvě k slovanskému překladu evangeliáře. Zachoval se z ní vlastně jenom zlomek, ale je z něho jasné, jaký kladou důraz na výklad, interpretaci textu, a pak teprve na studium jednotlivých slov a zvuků. Šlo jim o cestu od duchovního smyslu k jeho formulaci. Jak se tam praví doslova: „K ničemu nám nejsou výrazy a slova, ale jeho smysl, tj. smysl evangelia.“ – „Překládáme kvůli srozumitelnosti výkladu, a ne kvůli přesnosti výrazu.“ (…) pokud přeložíme latinský text jako obtisk, krásu textu to ničí. A krása jazyka k liturgii patří podobně jako krása liturgického prostoru, hudby, rouch, nádob a předmětů. (…)

Pohřeb Václava Konzala se uskutečnil v pátek 20. listopadu 2020 v Praze na Olšanských hřbitovech. S ohledem na pandemii se konal pouze venku – v průvodu a nad hrobem. Pohřbívající Václav Malý děkoval za Václavovu skromnost, autentické lidství, hlubokou víru. Po pohřbu jsem stál nad otevřeným hrobem a v mysli mi běžel jakýsi film o setkáních s Václavem: jak mě připravoval k maturitě z ruštiny v r. 1968 (muselo to být pro něj velmi obtížné učit takové dřevo, ale prolezl jsem, jednak díky němu, jednak nám bylo umožněno na poslední chvíli psát písemnou část zkoušky místo z ruštiny, z počtů…), jak mě dokázal rázně uzemnit až vulgárními slovy, když jsem plácal nesmysly, jak mě naopak v biblistice pochválil seminární práci o kříži, jak mi upravoval stovky stran liturgických textů, které jsme vydávali, s jakým zaujetím dokázal mluvit o svých, jak říkal „chlebodárcích“ filosofu Konstantinovi a arcibiskupu Metodějovi. Mluvil o nich tak zasvěceně, že jsme měli pocit, že to jsou jeho rodní bratři. Blesklo mi hlavou, že je teď s nimi, v té nejlepší společnosti. Vyrušila mne až couvající multikára s kontejnerem plným hlíny k zasypání hrobu.