Vzpomínky na Benna Beneše (19.4.1938 - 1.12.2020)

Nevím přesně, kdy jsem se s Bennem Benešem seznámil. Muselo to být někdy v r. 1974, nebo v prvních měsících r. 1975. Salesiánský kněz Václav Komárek byl od ledna 1974 zbaven státního souhlasu. Skupiny, které se kolem něj vytvořily, přešly do „podzemí“. Salesiáni měli široce rozvinutou síť paralelní existence církve, a Benno v tom hrál zásadní roli. Byl vikářem tajného provinciála Františka Míši – „Domina“. Bylo mu 37 let, pracoval jako chemik ve Výzkumném ústavu paliv a veškerý ostatní čas věnoval církvi.

Na jaře 1975 jsme se s novomanželkou vraceli ze svatební cesty z Jizerských hor a náhodou ve stejném autobusu jel Benno s Kájou Herbstem, který byl již pár měsíců bez státního souhlasu a připravoval se na působení u salesiánů. Pozdravili jsme se, ale nenápadně, tak jak to podmínky konspirace dovolovaly.

Pár měsíců poté se v bytě prof. Ovečky na Starém Městě pražském uskutečnilo setkání Josefa Zvěřiny se zájemci o studium teologie z řad salesiánů. Josef byl donucen odejít do důchodu a měl tak čas se věnovat učení po celé republice. Rozhodující slovo v počátku tohoto velkého díla, které zasáhlo stovky posluchačů, měl Benno.

Na podzim 1975 se nás 10 párů na dolní Ohři účastnilo několikadenního formačního setkání salesiánských spolupracovníků, které vedl Benno. Ač „velký šéf“, byl „normální“, empatický, veselý (jeho předzpěvování „Za císařovny Josefíny...“ mi zní v uších dodnes). Paradoxně jeho přednáška o salesiánské spiritualitě a následná diskuse k ní mne od salesiánství odvedla. Byl jsem v tu dobu již ekumenicky orientován a salesiánská košile mi připadala příliš těsná. Nebyl jsem sám, celkem tři páry salesiánskou formaci odmítly. Benno však nebyl „salesiánským sektářem“. Nabídl nám jakousi „všekřesťanskou“ formaci, která několik měsíců probíhala, pak stagnovala, až se rozpadla (nikoli vinou salesiánů).

Když Václav Komárek viděl, že formace u salesiánů u nás příliš nerezonuje, tak nám zprostředkoval napojení na „velkou církev“, jak říkal, prostřednictvím Ecclesia silentiae. Na jaře 1977 jsem přijal jáhenské svěcení. Považoval jsem za správné to Bennovi sdělit, ale bál jsem se, že ho tím zraním, že to bude považovat za zradu. Radil jsem se s jiným salesiánem Jožkou Šplíchalem a ten mi poradil: „To máš jednoduchý, prostě za ním jdi a řekni mu to.“ Tak jsem za ním šel a řekl jsem mu to. Benno byl rád, že už jsem jáhnem. Důvěra nebyla narušena a když jsem byl „odpadlíkem“, tak jsme po celou dobu totality spolupracovali.

Největším společným dílem byl tisk Holandského katechismu. Benno mi předal více než 500 stran díla napsaného na cyklostylových blánách. My jsme tiskli v tenkrát úctyhodném nákladu 500 ks. 150 ks pro salesiány a 350 ks pro Ecclesia silentiae. Pouze pro salesiány jsme ještě tiskli „Dodatky kardinálské komise k Holandskému katechismu“. Práce nám trvala několik měsíců. Vrstva oboustranně potištěného papíru by byla vysoká 12 m. Kromě toho jsme tiskli studijní texty od Josefa Zvěřiny a další méně obsažné materiály.

V letech 1993-1999 byl Benno provinciálem salesiánů. 27. 5. 1994 měl v Praze-Ďáblicích pohřeb Václav Komárek. Po pohřbu jsem stál ještě dlouho sám nad hrobem, (bylo velmi špatné počasí, déšť se sněhem) a děkoval za život zemřelého, za deset pro mne tak významných let, kterými obohatil můj start do dospělého života a uvedení do živé církve, kdy jsem mu mohl být stále nablízku, kdy jsem se tolik naučil. Benno si všiml, že tam tak dlouho stojím, zřejmě si myslel, že truchlím, přišel ke mně, vzal mě za rameno a dlouho jsme povídali. Řeč přišla i na připravovaný projekt Institutu ekumenických studií. Benno mi řekl, že kluci z Jaboku nám pomůžou, jak jen to bude možné. Tak se i v dalších letech stalo.

Po dovršení služby provinciála, v době, kdy se Jabok nacházel v krizi, tak tam Benno nastoupil coby spirituál. Problémy řešil prací zevnitř, nikoli silou. Měl jsem možnost se s ním častěji setkávat, diskutovat problémy místa i celé církve. Když mě přistihl, jak nakládám do auta něco těžšího, tak okamžitě přiskočil pomoci.

Na jaře r. 2000 měl přijet do Prahy arcibiskup Bertone, sekretář prefekta Kongregace pro nauku víry kardinála Ratzingera. Bertoneho pozval kard. Vlk, aby se zbytky služebníků Ecclesia silentiae provedl „konečné řešení“. Tušil jsem, že nás nečeká nic příjemného. Arcibiskup Bertone je salesián, tak jsem se svěřil Bennovi, že se taková návštěva chystá. Benno mi řekl: „Napiš mi, oč se jedná, pokusím se s ním promluvit.“ Sepsal jsem Bennovi čtyři stránky a ústně je okomentoval. Bertone se v předvečer setkání s námi setkal se salesiány. Benno s ním mohl asi 90 minut o samotě mluvit. Druhý den, ačkoli měl Bertone připravené (zřejmě od kard. Vlka) dosti drsné „noty“, které byly formálně přečteny, tak hovor byl vysloveně přátelský. Všechno dopadlo jinak, než se očekávalo, „konečné řešení“ se nekonalo. Tisková zpráva, kterou vydal Daniel Herman neodpovídala ani obsahem jednání, ani počtem účastníků, ani dobou jednání (byla vydána v minulém čase v době, kdy ještě 1,5 hodiny jednání probíhalo). Ukázalo se, že když se sekretářem Bertonem neoficiálně mluvil (již emeritní) provinciál, mělo to větší váhu, než kdyby s ním mluvilo deset Vlků.

Některé teologické pojmy mám personifikované. Pojem obrácení mám spojen s Bonaventurou Bouše. Tento muž prodělal během několika měsíců obrat z nepříjemného mnicha v člověka, se kterým stojí zato se radit. Pojem spása mám spojen s bratry Stanislavem a Petrem Ferdusovými. Každý z nich mi pomohl zachránit data, když mi zkolaboval počítač a neměl jsem zálohováno… Pojem svatost mám spojen s Bennem Benešem, mužem, který všechen čas věnoval službě Hospodinu a druhým. Službě laskavé, nezištné, účinné. Před 45 lety se sdílel o využívání času. Říkal, že se holí v práci, aby ho to doma nezdržovalo a mohl se věnovat svému poslání. Po létech jsem ho potkal s fousy (zřejmě aby se inkulturoval v pravoslavném Bulharsku, kde založil salesiánskou misii). Říkal jsem si, teď už do žádné profánní práce nechodí, tak už na holení není čas vůbec… Myslím, že Benno nezahálí ani teď.