V tomto příspěvku přináším starší a svoje české překlady dvou liturgických písní Hildegardy z Bingenu (1098–1179), Symfonie panen a Symfonie vdov s komentáři.
Symfonii panen s incipitem O dulcissime amator poprvé přeložil Oldřich Novotný (1884–1959), který ji uveřejnil roce 1911 v revui Meditace.1 Druhý překlad, jehož překladatele neznám, byl uveřejněn v roce 1929 v revui Na hlubinu pod názvem Chor panen.2 V této publikaci je jako zdroj latinského originálu uvedena sbírka Carmina Stae Hildegardis, vyd. David – Windstosser, číslo 72. München 1928. Poslední překlad je můj a pořídil jsem jej podle 2. vydání Hildegardiných liturgických písní od Barbary Newmanové.3 Ta o Symfonii panen a Symfonii vdov tvrdí, že jsou v Hildegardině díle jedinečnými skladbami. Tyto jejich rukopisné názvy naznačují, že je Hildegarda napsala pro sborový zpěv řeholnic ve své klášterní péči, panen a vdov. Tyto zpěvy tak vyjadřují spiritualitu, kterou chtěla podporovat, a rozdíl mezi „kajícnými“ vdovami a exaltovanými pannami, které považují Krista za svého prvního a jediného milence.4
Ó milovníče přesladký, ó přesladký ty objímateli, nám přispěj stříci svého panenství! Jsme v prachu zrozeny, běda, běda i ve vině Adama. Jest příliš trpké odříkati si, co chutná jablkem. Ty pozdvihni nás, Spasiteli Kriste! Prahneme hoříce jít v stopách Tvých. Ó jak těžko je nám ubohým Tě, bez skvrny a nevinného krále andělů, zde napodobit. Důvěřujeme přec v Tebe, že Ty opět zatoužíš si vyhledati klenot z odpadků. Teď vzýváme Tě, svého snoubence a těšitele, jenž jsi vykoupil nás na kříži! V tvé krvi vdaly jsme se za Tebe a zamítajíce zásnuby s muži, Tebe, Syna Božího, jsme si zvolily, ó zjeve nejkrasší, ó přerozkošná vůně toužebných rozkoší, po Tobě vždy vzdycháme v slzavém vyhnanství, kdy až Tebe uzříme a s Tebou zůstaneme. Jsme ve světě a v mysli Ty jsi naší a srdcem objímáme Tě, jako bychom měly Tě v svém objetí. Ty, přeudatný lve, jsi prolomil nebesa a sestupuje v panenskou komnatu a smrt jsi zahubil buduje život v zlaté Církvi své. Dej, abychom byly přidruženy k ní a vytrvaly v Tobě, nejsladší snoubenče, kterýž nás jsi vytrhl ze chřtánu ďábla, jenž svedl praotce!
Nejsladší Lásko, nejsladší Objetí, pomoz nám střežit panenství našeho. V prachu jsme, běda, zrozeny a žel, žel, v hříchu Adamově. Jest velmi tvrdé odpírati tomu, co má chuť jablka. Ty sám nás zvedni, Kriste Spasiteli! Horoucně toužíme tebe následovat; ó, jak je těžké nám ubohým napodobit tebe nevinného a neposkvrněného! Důvěřujeme však v Tebe, že zatoužíš hledati v blátě svou perlu. Nuž, voláme těch, choti a těšiteli, jenž jsi nás vykoupil na kříži: V krvi tvé jsme s Tebou spojeny, když odvrhly jsme muže zasnoubením tím a vyvolivše si Tebe, Syna Božího, nejkrásnějšího.
Ó vůně nejlíbeznější, vzácných rozkoší, po tobě stále dychtíme v tomto slzavém vyhnanství. Kdypak tě uzříme na světě? Ach, jsi přece v mysli naší a v srdci tě objímáme jako přítomného.
Tys roztrhl nebe jako silný lev, sestoupiv do chrámu Panny a zdrtil jsi smrt, vystavěv život v zlatém městě.
Dej nám Její společnost, dej nám být stále v Tobě, ó choti nejsladší, jenž jsi nás vyrval z jícnů ďábla, jenž svedl prvního otce našeho.
Ó milenče nejsladší,
ty, jenž objímáš nejvřeleji,
pomoz nám zachovat si
panenství naše.
Z prachu jsme povstaly,
běda, běda,
a z viny Adamovy.
Je velmi těžké odolat
tomu, jak chutná ovoce.
Napřim nás, Kriste Spasiteli!
Žhavě toužíme tě následovat.
Ó jak těžké je nám ubohým
napodobit tebe, neposkvrněného
a nevinného krále andělů.
Přesto doufáme,
že toužíš najít
perlu v blátě.
Nyní tě vzýváme,
ženicha a těšitele,
jenž nás vykoupil
na kříži.
V tvé krvi jsme byly
se zaslíbením
zasnoubeny s tebou,
odmítáme manžela
a volíme si tebe,
Syna Božího.
Ó tváři nejkrásnější,
ó nejmilejší vůně žádoucích rozkoší,
stále po tobě toužíme
v slzavém vyhnanství.
Kdy tě uvidíme
a s tebou zůstaneme?
Jsme ve světě,
a ty v naší mysli jsi,
objímáme tě v srdci
jako bys s námi byl.
Ty, lve nejsilnější,
oblohu jsi protrhl,
sestoupil do síně Panny
a zničil smrt,
buduje život ve městě zlatém.
Dej nám v něm bydlet
a zůstávat v tobě,
ó ženichu nejsladší,
jenž jsi nás vytáhl z tlamy ďábla,
svůdce naší první rodičky.
Barbara Newmanová poukazuje na skutečnost, že úvodní slova modlitby paradoxně signalizují antierotický charakter řeholního erotismu, neboť milostná píseň je smíšena s odkazy na Pád člověka, zdroj nenáviděné žádostivosti.5 Evokují se zde slova Písně písní 8,5: „Kdopak to z pouště přichází, se svým miláčkem v objetí? Pod jabloní jsem tě vzbudila, tam, kde tě počala matka tvá, tam, kde počala tvá rodička“ (Bible21). Pouze s Kristovou pomocí mohou tyto dcery Evy odolat „chuti jablka“ a uniknout hadovi/satanovi, který svedl jejich matku.6 Thomas Cahill v této souvislosti zase píše, že Hildegarda „je panna, ne však puritánka a nesnaží se zakrývat nebo omlouvat své pohlaví a vášeň, jež v ní přebývá“.7 Hildegardinou „jedinou obranou je přítomnost Krista v jejím srdci, pocit, který velebí tím, že si připomíná jeho ruce kolem sebe a jeho vůni, jak se spojují v jeho krvi“.8 Ovocem je zde augustinovské jablko ze stromu poznání dobra a zla v zahradě Eden, jak o něm vypráví druhá a třetí kapitola knihy Genesis. Žhavá touha následovat Krista je Hildegardiným vyjádřením její ochoty následovat vanutí Ducha svatého, kam on chce, aniž by právě věděla, kam vlastně jde (srov. J 3,8), což však v praxi není lehké. Hildegarda má naději, že Kristus nalezne perlu, doslova gemu v blátě, jako by to byl on, kdo objeví její poskvrněnou duši, což je obraz blízký křesťanské gnózi.9 Symfonie čerpá ze svatební spirituality, inspirované Písní písní, jež má kořeny v Órigenově komentáři ze 3. století n. l.10 V Hildegardině době tuto zbožnost zastával a popularizoval Bernard z Clairvaux svými homiliemi.11 Mniši a řeholnice kultivovali lásku ke Kristu jako novomanželu duše. Jeptišky, které zpívaly Hildegardinu píseň, se identifikovaly s Šalamounovou toužící nevěstou,12 ale jejich ženicha představuje vzkříšený Ježíš. Velebí jej a očekávají své setkání s ním, jehož předchuť pociťují ve svém nitru. Podle starozákonních představ je lev obrazem síly (Iz 38,13) a v obraze lva se ukazuje povolání k vládě: v požehnání patriarchy Jákoba je jeho syn Juda srovnáván s mladým lvem, jemuž nebude odňato vládcovské žezlo, „dokud nepřijde ten, jemuž náleží a kterého mají národy poslouchat“ (Gn 49,9). Sám Kristus je nazýván jako „Lev z kmene Judova“ (Zj 5,5).13 Hildegarda v obraze Syna Božího jako lva reflektuje descendenční a ascendenční teologii Evangelia podle Jana (J 3,13), přičemž odkazuje na jeho vtělení – narození z Marie a vzkříšení z mrtvých. Zlaté město je eschatologický Nebeský Jeruzalém, kde řeholnice touží bydlet po svém zmrtvýchvstání se svým Spasitelem.14
Ó Otče všech a Králi a Vládče národův, jenž jsi v žebru pramátě nás stvořil, která připravila nám pád nesmírný, my vyřítily se a za ní šly a vlastní vinou svou jsme družily se k její bolesti. Ó nejvznešenější Ty rodiči, prahnouce toužně k Tobě chvátáme a milující Tě a přesladkou lítostí, kteráž přišla pro Tebe, vzdycháme k Tobě; bolest objavše svou, nejzbožněji objímáme Tě. Ó přeslavný a nejspanilejší Ty Kriste, jenž jsi žití Vzkříšení, my pro Tebe jsme zúrodňující se zřekly lásky v svazku manželském a uchvacujeme Tě bezměrným svým milováním. Vzdáváme se Ti v panenské ratolesti zrození se Tvého, v jiném svazku nežli dřív, kdy podle těla jsme se snoubily. Nám pomoz, abychom vytrvaly vždy a v Tobě plesaly a od Tebe již nikdy odloučeny nebyly!
Ó Otče všech,
a králi a vladaři národů,
jenž jsi nás ustanovil v boku první matky,
jež nám způsobila velký pád do bolesti,
a my ji vlastním právem následovaly do vyhnanství,
spojujíce se s její bolestí.
Ó ty otče nejšlechetnější,
s největším úsilím běžíme k tobě
a zadýcháváme se pro tebe
nejmilejším a nejsladším pokáním,
jež k nám přišlo skrze tebe,
a po naší bolesti
tě objímáme nejvěrněji.
Ó nejslavnější
a nejkrásnější Kriste,
jenž jsi vzkříšením života,
kvůli tobě jsme opustili
plodného milence manželství
a zahrnujeme tě láskou vznešenou
a panenskou ratolestí tvého narození
a jsme provdány za tebe jiným údělem,
než jsme byly dříve podle těla.
Pomoz nás zachovat
a radovat se s tebou,
abys nás nikdy neopustil.
Jak píše Barbara Newmanová, Symfonie vdov tvoří paralelu k Symfonii panen. Ačkoliv se obě skupiny žen staly nevěstami Kristovými a panny se na něho obracejí jako ke svému milenci a ženichovi, vdovy k Bohu přistupují z větší vzdálenosti jako k otci a panovníkovi. Panny naříkají nad účinky Evina pádu, ale vdovy padly svou vlastní „vinou“, neboť nejen že augustinovsky zdědily Evin hřích, ale ony jej i imitovaly. Hildegarda měla ambivalentní názory na sexualitu a manželství, a tento zpěv lne k negativnímu pohledu na ně. Z jedné strany je manželská láska plodná, na straně druhé je to bolest. Lékem na tuto bolest je pokání, které je milé a sladké. Vdovy vyměnily své první manželství „podle těla“ za svazek „vznešené lásky“, která je nejen čistší, ale i sladší.16 V textu se nachází několik Hildegardiných idiosynkrazií: bok první matky je samozřejmě bok Adamův, nikoliv Evin; spojení milenec manželství nahrazuje manželskou lásku a panenská ratolest je opis pro pannu Marii.17 Slovem právo v mém překladu zmírňuji latinské „causa“, které Novotný překládá jako vina, protože vím, že žena má právo na manželství i ve středověké společnosti.18
1 Symfonie svaté Hildegardy. In: Meditace : čtvrtletník pro literaturu, kulturu a filosofii 4 (1911), s. 524.
2 Chor panen. In: Na hlubinu 4 (1929), s. 307–308.
3 Saint Hildegard of Bingen: Symphonia : A critical edition of the Symphonia armonie celestium revelationum [Symphony of the harmony of celestial revelations] with introduction, translations, and commentary by Barbara Newman. Ithaca and London : Cornell University Press, 1998, s. 220–223.
4 Newman, Barbara: Symphonia, s. 305.
5 Newman, Barbara: Symphonia, s. 305.
6 Newman, Barbara: Symphonia, s. 305–306.
7 Cahill, Thomas: Mysteria středověku a počátky moderního světa. Praha : Pragma, 2008. Přel. Milan Jurza, s. 97.
8 Cahill, Thomas: Mysteria středověku a počátky moderního světa, s. 97.
9 Lurker, Manfred: Slovník symbolů. Praha : Knižní klub, 2005, s. 372. Přel. Alena Bakešová aj.
10 Český výbor in: Órigenés: O Písni písní. Praha : Hermann a synové, 2000. Přel. Martin C. Putna a Jakub Sitár.
11 Viz Bernard z Clairvaux: Kázání na Píseň písní I.-II. Praha : Krystal OP, 2009–2012. Přel. Markéta Koronthályová.
12 Newman, Barbara: Symphonia, s. 305.
13 Studený, Jaroslav: Křesťanské symboly. Olomouc, 1992, s. 161.
14 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2017/05/o-dulcissime-amator-symphonia-v... (Navštíveno 13. 12. 2020).
15 Symfonie svaté Hildegardy. In: Meditace 4 (1911) : čtvrtletník pro literaturu, umění a filosofii, s. 582. Přel. Oldřich Novotný.
16 Newman, Barbara: Symphonia, s. 306.
17 Newman, Barbara: Symphonia, s. 306–307.
18 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2017/10/o-pater-omnium-symphonia-viduar... (Navštíveno 13. 12. 2020).