Marek

Evangelista Marek byl rodem levita a byl kněz. Apoštol Petr ho pokřtil a vzdělal v křesťanské víře a on ho pak doprovázel na jeho cestě do Říma. Když tam Petr kázal evangelium, prosili věřící, kteří byli v Římě, svatého Marka, aby sepsal evangelium na věčnou paměť věřících. On je věrně sepsal, jak je slyšel z úst svého učitele svatého Petra, Petr je pečlivě prozkoumal, a když zjistil, že vše je naprosto pravdivé, schválil, aby je všichni věřící přijali. Když Petr viděl Markovu stálost ve víře, poslal ho do Aquileje. Marek tam kázal slovo Boží a obrátil nespočetné množství lidu na víru Kristovu. Sepsal prý tam podobně své evangelium, to se dnes ukazuje v aquilejském chrámu a je tam chováno s patřičnou úctou. Potom odvedl aquilejského občana Hermagoru, jejž obrátil na Kristovu víru, do Říma k Petrovi, aby jej posvětil na aquilejského biskupa. Tak se Hermagoras ujal biskupského úřadu, výborně spravoval aquilejskou církevní obec, nakonec byl nevěřícími jat a korunován mučednickou korunou. Marka pak svatý Petr poslal do Alexandrie a on tam první hlásal slovo Boží. Při jeho vstupu do Alexandrie, jak píše velký židovský učenec Filón, se shromáždilo převeliké množství lidí spojených vírou, zbožností a zachováváním zdrženlivosti. Hieropolský biskup Papias krásným stylem vykládá jeho výtečná kázání. Petr Damiani o něm mluví takto: „Bůh Markovi zajistil v Alexandrii velkou přízeň, že všichni, kteří za ním tenkrát přicházeli, aby získali základ víry, brzy zdrženlivostí a stálostí celého svatého způsobu života dospěli takřka k vrcholu mnišské dokonalosti, k čemuž je podněcoval nejen neslýchanými zázraky, nejen výmluvnými kázáními, ale také svým výborným příkladem.“ A kousek dál: „Stalo se pak, že se po smrti vrátil do Itálie, takže se zemi, v níž mu bylo dovoleno sepsat evangelium, dostalo cti mít jeho svaté ostatky. Blažená jsi, Alexandrie, zrudlá jeho triumfální krví, šťastná jsi i ty, Itálie, zbohatlá pokladem jeho těla!“ Jeho pokora prý byla tak veliká, že si uřízl palec, aby nemohl být rozhodnutím lidí povýšen do stavu kněžského, avšak větší váhu měla vůle Boží a autorita svatého Petra, který jej ustanovil biskupem v Alexandrii. Když přišel do Alexandrie, praskl mu střevíc a spadl mu z nohy. V duchu to pochopil a řekl: „Pán činí mou cestu lehkou a satan, jejž už Bůh zprostil smrtonosné činnosti, mi nebude moci překážet.“ Když pak spatřil nějakého ševce spravujícího starou obuv, dal mu střevíc, aby ho opravil. Švec se při práci vážně zranil na levé ruce a hlasitě vykřikl: „Jediný Bože!“ Když to muž Boží uslyšel, řekl: „Opravdu učinil Bůh mou cestu užitečnou.“ Učinil ze sliny bláto, potřel jím jeho ruku a ta se okamžitě zahojila. Když ten člověk viděl, jak účinné je Markovo působení, zavedl jej do svého domu a začal se ho vyptávat, kdo je a odkud. Marek prohlásil, že je sluha Pána Ježíše. Švec mu řekl: „Chtěl bych ho vidět.“ Marek mu na to řekl: Já ti ho ukážu,“ a začal mu o něm kázat a pokřtil ho s celou jeho rodinou. Když obyvatelé toho města uslyšeli, že přišel jakýsi člověk z Galileje, který pohrdá oběťmi bohům, položili mu nástrahy. Marek to poznal, učinil tam biskupem onoho člověka, kterého vyléčil a který se jmenoval Anianus, a sám odešel do Pentapole. Pobyl tam dva roky a pak se vrátil do Alexandrie. Na skále blízko moře postavil kostel na místě, které se jmenuje Jatka. Nalezl tam také mnohonásobně větší počet věřících. Kněží pohanských chrámů se pokoušeli zajmout jej. Když pak o velikonočních svátcích slavil mši, sešli se tam všichni, hodili mu na krk provaz, vlekli ho městem a říkali: „Odtáhněme buvola na jatka!“ Padaly z něho kusy masa na zem a kameny byly zbroceny krví. Potom ho zavřeli do vězení a tam ho utěšoval anděl. Navštívil ho i sám Pán Ježíš Kristus a utěšoval jej těmito slovy: „Pokoj tobě, Marku, můj evangelisto, neboj se, protože já jsem s tebou, abych tě zachránil.“ Ráno mu znova hodili na krk provaz a tahali ho sem a tam a volali: „Odtáhněte buvola na jatka!“ Když jej vlekli, děkoval Bohu a řekl: „Do tvých rukou svěřuji svou duši,“ a po těchto slovech vydechl naposled. Stalo se to za Nerona, který začal vládnout asi léta Páně padesátého sedmého. Když chtěli pohané jeho tělo spálit, náhle se rozbouřil vzduch, padaly kroupy, hřměly hromy, míhaly se blesky, takže se každý snažil zachránit útěkem a svaté tělo zůstávalo neporušeno. Křesťané se těla zmocnili a pochovali je se vší úctou v kostele.

Vybráno ze Zlaté legendy v překladu Václava Bahníka