Vztah k otci stojí v pozadí každého mužského příběhu, včetně toho o putování za Grálem. Je to vlastně vyprávění o hledání vlastní identity. Hlavní postavou, spojenou s touto iniciační Cestou, je Artuš. Nechci tu psát o králi ze středověkých rytířských románů, ale o héroovi keltské mytologie, o muži v medvědí kůži, který se vydává na dobrodružnou plavbu do „Jiného světa“. O tom nám podává zprávu velšská báseň Preiddeu Annwn („Vyplenění podsvětí“ nebo „Podsvětní dobytek“), zřejmě zapsaná v 9. století, ale námětem sahající do prehistorických dob. Není z ní tak úplně jasné, zda cílem výpravy do Zásvětí je ukořistění stáda kouzelného dobytka, osvobození zajatého Gweira nebo zcizení kotle, zahřívaného dechem devíti panen (bohyň, kněžek, čarodějnic – jak je komu libo). Kotel – předkřesťanský předobraz Grálu jako Kristova kalicha – je v držení podsvětního vládce (pen annwfyn) a Artuš této temné stínové postavě bude muset čelit.
Není pochyb, že oním králem „Jiného světa“ je Artušův otec, Uther Pendragon („Strašlivá dračí hlava“), za nímž se neskrývá žádná historická osobnost, nýbrž sexuchtivý bůh moří a pán tajemného ostrova Man (Manawydan/Manannán), což vyplyne při srovnání s příběhem o podivuhodném početí Mongána mac Fiachnai (7. st.). Mořský bůh navštěvuje vdané ženy, když předtím přijal podobu jejich manželů, stejně jako to učinil Uther. Teprve v pozdní verzi změní Utherovu podobu čaroděj Merlin, původně se proměnil docela sám (Velšské Triády 28). Artuš se přichází vyrovnat se svým božským a zároveň démonickým otcem.
Není zřejmě náhodou, že báseň uvádí i hrdinu Lleminawca, který je v alternativním příběhu v Mabinogi nazýván Llwch Llenlleawc, nesporně zlatovlasý irský válečník Lugh, jehož mateřským dědečkem a nepřítelem nebyl nikdo jiný, než ukrutný Balor z rodu Fomóirů. Otec a dědeček se v mýtech někdy prolínají, jde především o autoritativní obraz mužského příbuzného. Dědeček, strýc, pěstoun - ti nastupují v případě, že skutečný otec je nepřítomen. V biblických příbězích takto nahrazuje mladému Davidovi nepřátelského otce jeho tchán Saul. Otec hrdinovi ovšem nejen schází – jako v pozdní romanci o jiném hledači Grálu, rytíři Peredurovi – mnohem častěji je přítomen, leč selhal jako vzor. Příkladem může být Filip II. Makedonský, jejž božský Alexandr ve svých představách – a později i v kultu - nahradil hromovládným Diem. Jedno je však jisté: Otcové selhávají zcela přirozeně, takže se každý muž (totiž mladík, toužící se mužem stát) musí vydat na svou vlastní „artušovskou“ cestu za Grálem, chce-li opravdu dospět. - Mimochodem, jedním z nejzáludnějších otců je třeba „profesionální vdovec“ Ned Flanders z amerického seriálu Simpsonovi, který ze svých synů Roda a Todda vytváří pobožné hlupáčky.
Preiddeu Annwn je mýtický příběh o srovnávání se s otcem prostřednictvím dobrodružné výpravy do hlubin vlastního Nevědomí, které obývají velmi zvláštní bytosti. Je třeba je přemoci, obejmout, přijmout. Včetně obludného přízraku otce. Jestli se Artuš skutečně s Utherem střetne, text neprozrazuje, Llwch však zabije obra Diwrnacha („Prchlivý“?), za nímž se jistě skrývá záhrobní stín jeho děda. Na každý pád se Artuš ze Zásvětí šťastně navrátí, což není zdaleka samozřejmé („s výjimkou sedmi se nikdo nevrátil z Caer Sidi“, PA 10) a stane se několikanásobným otcem. Pochopitelně špatným. Za smrt Llacheua a Gwydreho sice přímou odpovědnost nenese, ale třetího syna Amra osobně setne mečem. Pravděpodobně je to trest za vzpouru. Čtvrtý syn Duran padne u Camlannu, zda po boku otce, jemuž se nedokázal vzepřít, nebo na straně jeho protivníků, není zcela zřejmé - v nejstarších verzích vystupuje Artuš jako postava tyranská, utlačovatelská. Artuš, ten mladý syn, který se v mládí odvážně postavil svému otci, aby mohl dospět, přijal v dospělosti jeho roli se všemi obvyklými nešvary. Bodejť.
Zůstává ještě otázka, zda si Artuš ten perlami zdobený kotlík z „Jiného světa“ odvezl s sebou. Možná ano, ale ve skutečnosti na tom vůbec nezáleží. Hlavní důvod hrdinovy plavby do Zásvětí spočívá v něčem jiném. Totiž v poznání a sebepřijetí sebe samého.