V předmluvě k českému vydání píše biskup Pavel B. Stránský, že se nejedná o konfesijní sumář teologických výpovědí, což v textu autor jasně formuluje: „neexistuje specificky starokatolická teologie“ (str. 44). Jakákoli úzce zaměřená teologie jedné konfese by zaváněla sektářstvím. Jedná se spíše o přehled práce starokatolických teologů.
K hlavním důrazům církve již od jejího vzniku patří ekumenismus. Teologická stanoviska byla a jsou často formulována v rámci ekumenických rozhovorů se širokým spektrem církví. Závěr knihy popisuje stav dialogů na národních i mezinárodní úrovni, kde starokatolíky reprezentuje Utrechtská unie. Nejdéle, od r. 1931, existuje jednota s anglikány umožňující jak intercommunio, tak intercelebraci. Dialog je veden i s pravoslavím, římskokatolickou církví, Švédskou luterskou církví, Syrsko-malenkarskou církví či Arménskou apoštolskou církví.
Předpona staro- vyjadřuje inspiraci starověkou a raně středověkou církví. Neznamená to lpění na starých pořádcích, spíše inspiraci stylem starých církví. (Nehledě na to, že prameny prvních století církve neposkytují zcela ucelený obraz teologie a tím méně praxe církví.) Starokatoličtí teologové se staví kriticky k romantickým představám o prvotní církvi, ale zároveň se pokouší neustále „překládat“ starou víru v nových kontextech.
Starokatolická církev je katolická, aniž by katolicitu upírala jiným církvím. „…Katolicita církve odvisí od (spásného) společenství s Kristem, nikoli od početní síly či geografického rozšíření, Takovýto důraz (na kvalitativní katolicitu) též podtrhuje svátostní charakter církve, jež je vzhledem k této vlastnosti vždy více než jen institucí: jedná se o pospolitost ztělesňující společenství s Kristem a vytvářející tím pádem hmatatelné a viditelné znamení Boží přítomnosti v Kristu“ (str. 120). Domnívám se, že v této perspektivě nese denominační označení „římskokatolická“ církev v sobě vnitřní rozpor. Buď je církev římská, nebo je katolická… Starokatolíci ale katolicitu římskokatolickým místním církvím pochopitelně neupírají, byť mohou hovořit o období po 1. vatikánském koncilu, jako o době, kdy se „od nich odtrhl Řím“.
Od původních specificky „starokatolických témat“ jako reakci na dogma o papežské neomylnosti, či dogma o neposkvrněném početí Panny Marie se již starokatolická teologie 20. století odklonila. V centru zájmu současných starokatolických teologů je eklesiologie. Témata jako komuniální eklesiologie či synodalita jakoby předcházela (podobně jako práce anglikánských či římskokatolických teologů) závěrům II. vat. koncilu.
V posledních desetiletích byla aktuální témata jako žehnání stejnopohlavních párům (a vůbec vstřícný přístup k LBGT komunitě) či ordinace žen (v německé, rakouské, švýcarské a holandské církvi jsou ženy ordinovány ke kněžství, u nás dosud k jáhenství). Překvapivé je stanovisko starokatolicko-pravoslavné teologické komise z r. 1996 (reprezentované Utrechtskou unií a Ekumenickým patriarchátem), které konstatovalo, že neexistují žádné teologické námitky proti svěcení ženy.
Knihu doporučuji přečíst poučenějším čtenářům napříč církvemi. Kniha se mi četla dobře, její obsah z velké části rezonoval s mým poznáním. Drobné připomínky mám dvojího druhu a obojí se týkají překladu. Jednak mezi stranami 102-6 je více vět, kterým chybí podmět, předmět či jsou přeloženy zmatečně. Jakoby překladatel měl zrovna špatný den... Druhý druh připomínek se týká přesnosti překladu. Na více místech knihy je zmiňováno hnutí pro víru a řád (Faith and Order). Toto hnutí vzniklé v r. 1920 se v r. 1948 přetransformovalo na Komisi pro víru a řád SRC (která má svůj stálý výbor). Pokud jsou citovány dokumenty vydané po r. 1948, mělo by se Faith and Order překládat podle kontextu jako Komise pro víru a řád, případně Výbor pro víru a řád. Někde je však Faith and Order přeložen správně. Na str. 141 je popisován obsah eucharistické modlitby. Po slovech ustanoveni následuje „přinesení darů chleba a vína Bohu podle Ježíšových instrukcí“. Tato nelogičnost je způsobena doslovným přeložením bringing. Mělo by se přeložit jako „obětování“ či lépe jako „připomínka (Ježíšovy) oběti“, aby nedocházelo k záměně s dřívějším obětováním -offertoriem, dnes přípravou darů, která předchází eucharistické modlitbě.
Pozoruhodná publikace Karla Šimra je knižní podobou disertační práce, kterou obhájil na TF JU pod vedením prof. Vokouna. Trojí diakonií myslí současné uspořádání křesťanské sociální pomoci v Českobratrské církvi evangelické, které je Karel Šimr farářem. Popsána je ve 3. kapitolo knihy.
Jednou z forem je Diakonie ČCE, instituce vytvořená, resp. znovuobnovená pár měsíců před listopadem 89. Názory na její smysl se lišily. Prof. Smolík se svou ženou byli proti vzniku s tím, že diakonie je především záležitost sboru a nadsborovou institucí se aktivity sborů sníží. Jiný praktický teolog prof. Filipi byl pro, neboť tato instituce umožní církvi lépe působit navenek v důležité oblasti, ke které je církev povolána. Možnosti dané církvi po listopadu 89 vyžadovaly řešit řadu otázek. Jak silná má být vazba Diakonie na církev? Má být diakonie přímo součástí církve, nebo má být samostatnou? Při rozšíření služeb již nebylo možné, aby všichni pracovníci měli na církev vazbu. Rovněž klienty Diakonie zdaleka nejsou jen členové církve. Karel Šimr se kloní k názoru, že Diakonie by měla být spíš než dospělá dcera církve její sestra. Specifikou křesťanské organizace by neměla být duchovní činnost, ale spíše jaký v ní vládne duch (firemní kultura).
Jiným typem diakonie je křesťanská služba zaměřená dovnitř sboru. V období totality ani nic jiného nebylo možné. Přitom církev ani tehdy ani dnes nemůže rezignovat na důležitou část svého poslání, není zde jen od toho, aby slavila bohoslužby či pořádala přednášky.
Napětí mezi zastánci institucionalizované Diakonie a víceméně spontánní křesťanskou službou do jisté míry trvá. Zastánce Diakonie často tvořili lidé z disentu. Jedná se o podnikání v sociální a zdravotní oblasti. Práce křesťanské služby je spojena s pastorací, podobá se modelu svépomocné skupiny, která nepotřebuje pevný organizační řád.
Třetí formou diakonie v ČCE, která dosud svou roli hledá, je diakonát – služba pověřených diakonů a diakonek. Zatím je jich v ČCE jen několik. Zajímavé je, že diakon je jiná služba než jáhen, který je kazatelem, jenž nemá vysokoškolské vzdělání. Diakon by mohl pomáhat budovat církev v sekulárním prostředím. Budoval by mosty mezi církví a světem.
Kapitole o diakonické práci v ČCE předcházejí dvě teoretické kapitoly: jedna přibližuje diakonii s pomocí teologie, druhá pomocí sociologie.
Ježíšova slova by byla prázdná, pokud by nebyla doprovázena mocnými činy. Tyto činy nesměřovaly k vyřešení veškeré nouze světa, ale umožňovaly těm, kteří se setkali s Ježíšem, návrat do běžného života. Ježíš koná i „obyčejné“ věci: myje nohy svým učedníkům. Tento vzor diakonické práce je zobrazen na obálce knihy. Příběh milosrdného Samařana rozšiřuje dosavadní pojem bližního a je rovněž inspirací pro diakonii. Evangelijní popis „posledního soudu“ ukazuje, že právě diakonické skutky jsou kriteriem vstupu do nebeského království.
Ježíšovi učedníci jsou vedeni ke vzájemné solidaritě, k nesení břemen druhých – trpí-li jeden úd Kristova těla, trpí s ním i ostatní.
Kniha popisuje i stručné dějiny diakonie. Zatímco ve starověku byla diakonie úkolem celé obce, ve středověku se ji věnovali hlavně mniši. Ostatní byli vedeni k poskytování almužen. Reformace odmítnutím záslužnosti dobrých skutků před Bohem takový systém odmítla. Luteráni přenesli péči o potřebné na světskou vrchnost. Naproti tomu v kalvinismu zůstala diakonie součástí poslání církve. Autor si všímá řady průkopníků diakonie v moderní době. Významné místo zaujímá luterský pastor, pedagog, misionář a sociální pracovník Johann Hinrich Wichern (1808-1881). Tento otec moderní diakonie již před 150 lety formuloval základy diferencované diakonie, platných dodnes, a kterých se přidržel ve své knize i Karel Šimr. Wichern hovoří o diakonii svobodné, vycházející odspodu, která se realizuje v rodině, sousedství, přátelství ale i na spolkové bázi. Této formě diakonie se J.H. Wichern osobně věnoval. (Mj. v útulku pro opuštěné děti na okraji Hamburku zavěsil před Vánoci 1839 první adventní věnec.) Dalším typem je diakonie občanská (státní). Nejvíce J. H. Wichern postrádal diakonii církevní, které by byla zastřešena samostatnou církevní službou (úřadem).