Serafim Sarovský

Serafim Sarovský (1759–1833) je jednou z největších postav mnišské spirituality Ruské pravoslavné církve. Narodil se 19.7. (7. 7.) 1759 v Kursku v rodině provinčních obchodníků. Prochor Mošnin, jak se jmenoval, než vstoupil do kláštera, již od mládí vykazoval zvláštní zálibu v duchovních knihách a v samotě. V osmnácti letech se rozhodl pro mnišský život, odešel na pouť do Kyjeva a na radu starce Dositeje vstoupil roku 1779 do Sarovského kláštera v tamborské gubernii. Od začátku se vyznačoval pokorou a strohostí života. Když byl zázračně uzdraven z vleklé nemoci, složil v roce 1786 sliby a přijal jméno Serafim. Téhož roku byl vysvěcen na jáhna a vykonával tuto službu s velkým zápalem: „trávil celý den ve svatyni“. Jako jáhen projevoval velkou horlivost (na liturgii se připravoval celonočním bděním, při kterém klečel až do rána). Jednou, po požehnání při slavné liturgii na Zelený čtvrtek, zůstal stát na místě jako přikovaný, byl nehybný a duchem nepřítomný. Tato nehybnost trvala tři hodiny. O tom, co se stalo, pak svému zpovědníkovi řekl:

„Byl jsem oslněný jako slunečními paprsky. Když jsem se díval do té záře, viděl jsem našeho Pána a Boha, Ježíše Krista, v podobě Syna člověka v jeho slávě, zářícího nevýslovným světlem, obklopeného nebeským vojskem: anděly, archanděly, cherubíny a serafíny. Vstoupil západními dveřmi a kráčeje vzduchem žehnal všem přítomným. Potom změnil podobu, když vešel do své ikony vedle královských dveří, ale zůstával obklopený nebeskými šiky, jež svou září osvěcovaly celičký kostel. A já, prach a popel, jsem dostal zvláštní požehnání."

Od roku 1793 byl knězem a sloužil liturgii každý den, avšak pouze po dobu jednoho roku. V roce 1794, po patnácti letech společného života, se uchýlil do samoty v lese. Za Napoleonova vpádu do Ruska se stal na tři léta stylitou (1804–1807); stál na kameni a strávil „tisíc nocí“ na modlitbách. Jedná se o jediný známý případ stylity v 19. století. Následoval další svatý závazek, totiž slib absolutního mlčení, které si Serafim uložil až roku 1810, když mu bylo přikázáno vrátit se do kláštera. Dvacet pět let žil jako zatvornik v malé tmavé cele a teprve 25. 11. 1825 se dal k dispozici jako starec. Poutníci začali přicházet k jeho cele ve stále hojnějším počtu, přitahováni jeho darem kardiognóze, duchovního zraku (diorasis) a schopností konat zázraky (zvláště uzdravení). Byl nezvykle přísný v osobních asketických praktikách, ale vůči ostatním plný dobroty a soucitu. Zdůrazňoval důležitost radosti v duchovním životě a potřebu proměňující přítomnosti Ducha svatého. Již za svého života byl uctíván jako světec. Zemřel 14. 1. (2.1.) 1833 v Sarovu.

O 70 let později, v roce 1903, byl v přítomnosti carské rodiny svatořečen. I když nepatřil přímo k filokalickému proudu, stal se Serafim emblematickou postavou duchovní obnovy skrze starectví v 19. století Rusku. Spojil ve své osobě ty nejcharakterističtější prvky ruské spirituality a svatosti: neustálou modlitbu, dobrovolnou oběť lásky, víru v proměnění všech stvoření skrze pokoru a askezi. V tomto smyslu je třeba chápat i vyprávění o jeho přátelství s divokými zvířaty, které ve východní asketické literatuře označuje návrat do ráje těch, kteří své srdce očistili od vášní. Jeho svátek se slaví 2. 1. a 19. 6.

Z literatury v češtině od Serafima Sarovského uveďme následující položky: Svatý Serafim Sarovský: O Bohu. O víře, in Hlas pravoslaví, 51/1 (1995), s. 2–3; Serafim Sarovský: Rozhovor s Motovilovem, in Beniček, J. (ed.), Starci – duchovní otcové národa, Ruská spiritualita, Societas, Velehrad 1993, s. 18–22.

Z literatury v češtině o Serafimu Sarovském uvádím: Boris, 100 výročí svatořečení ctihodného Serafima Sarovského, divotvůrce, in Hlas pravoslaví, 59/11 (2003), s. 14–17; Fink, F. M.: Svatý Serafim Sarovský, prorok pro dnešní dobu. Ekumenický světec, kterého ctí Jan Pavel II., in Světlo, 3 (2000). s. 6–7; 4 (2000), s. 6–7; Beníček, J. (ed.), Starci – duchovní otcové národa, Ruská spiritualita, Societas, Velehrad 1993.

podle slovníkového hesla R. Čemuse