Nové krédo?

autor: 

Rozhovor s UrsemBaumannem

Jakjste našel cestu k ekumenické teologii a které zkušenosti jsou provás v této oblasti obzvlášť důležité?

Především jsemvyrůstal v konfesně smíšené rodině. Můj otec byl starokatolík, konvertovalpak ale k římskému katolicismu. Naše soužití v širší rodině bylosměsí tolerance a netolerance: tolerance vůči ne-římskokatolickým členůmrodiny, netolerance vůči římskokatolickým, kteří udělali fautpas, že si nevzali římského katolíka za manžela.

Od dětství můj vztahk jiným náboženstvím a konfesím určovaly tři zážitky: Narodil jsem sev Curychu. Tam měla moje matka židovskou přítelkyni, u které jsemčasto pobýval, když moji rodiče na pár dní odjeli pryč. A ona mě samozřejměv sobotu brávala s sebou do synagogy. Toto rané setkánís reformovaným židovstvím mi dalo jistou obeznámenost a snadnost přistyku s lidmi náležejícími k jinému náboženství.

Později jsme sepřestěhovali do tvrdě katolické vesnice kde mezi tamními sedláky žila jedinánekatolická rodina. Jako předškoláci jsme se plížili kolem tohoto domu, abychomzahlédli něco z tajemných věcí, dějících se tam podle našeho domnění,založeného na náznacích dospělých.

A když jsem chodildo základní školy, žili jsme v silně kalvinistické oblasti, kde bylovšechno zase naopak. Jako katolíci jsme byli menšinou zase my a lidé násproto považovali za hloupé a sotva schopné absolvovat základní školu. Tamjsem udělal zkušenost, jak se náboženství může stát skvrnou na člověkověreputaci.

Když jsem začalstudovat teologii, rychle jsem se dostal do opozice k tehdejší konfesionalistické katolické teologii a začal jsemčíst knihy důležitých evangelických teologů, i když to ze začátku byloještě zakázané. Hans Küng mi pak k disertacipřidělil téma z ekumenické teologie.

Dnes se stále víceklíčovým úkolem stává dialog mezi náboženstvími, a tam pro mě je obzvlášťvýznamné osobní setkání s lidmi různé náboženské a kulturnípříslušnosti

Ve své pražské přednášce jste informovalo „projektu Krédo“. Mohl byste říci něco o vzniku tohoto projektua říci, v jaké fázi se tento projekt nachází dnes?

Projekt vycházíz knihy teologa Hanse Künga, v níž podtitulem Credo předložil výklad apoštolského vyznánívíry. Jeden belgický učitel náboženství dostal nápad shrnout pro své žákypodstatná témata a argumenty této knihy a použít je jako podklad provýuku náboženství na gymnáziích. Křesťanský časopis Publik Forum na podnětHanse Künga tento materiál uveřejnil a povzbudilčtenáře a čtenářky, aby se sami pokusili zformulovat své vlastní vyznánívíry. Během dvou let se tak sešlo přes 2300 velice osobních textů vyznání.Výběr těchto textů byl publikován ve třech knížečkách.

V rámciaktivit Institutu pro ekumenický výzkum Tübingen jsemna tuto iniciativu navázal a před rokem vytvořil projekt, který má tytotexty vědecky vyhodnotit.

Přitom se zabýváme těmito okruhy otázek:

Především, kterávěroučná témata si lidé vybírají, když takové vyznání víry tvoří? Covynechávají? Dají se z toho vyvodit závěry, které by pomohly lépeporozumět změnám v tom, jak sami křesťané chápou svoji víru?

Druhý typ otázeksouvisí úzce s prvním. Nejnápadnější změna náboženskosti se projevujev její důsledné individualizaci. Církve už pro většinu lidí nejsoujedinými směrodatnými náboženskými instancemi, naopak bývá náboženskákompetence církví silně zpochybňována.

Proto se našichtextů tážeme: Jak dnešní křesťané zacházejí s náboženskými obsahy, kterýmuž nerozumí anebo které jim připadají nepřijatelné? Jak se je snažípřeformulovat? Na jedné straně konstatujeme určitou neschopnost se vyjádřit:Jak mám mluvit o náboženství, když už nemám k dispozici jazyk, kterýby se k tomu hodil? A na druhé straně v těchto textech nacházímenová východiska, jazykové modely, metafory a symboly, jež jsou sad náznakytoho, že v současnosti skutečně vzniká nový způsob, jak mluvito náboženství a o Bohu.

Můj vlastní cíl je však toto: Zjistit, jak lze provozovat teologii,která naslouchá hlasu doby. Luther to svého časuobjasnil svým farářům takto: Je třeba se lidem koukat na pusu! Toho chci dosáhnoutprojektem Krédo.

Jaké jsou podle vašehonázoru důvody toho, že dnešní lidé už nerozumějí tradičním textům vyznání víry?

Především tojednoduše souvisí se změnou kulturní situace. Až do středu padesátých let 20.století jsme stále ještě žili pod vlivem klasické atiky. Samo křesťanstvívzniklo v antice ze setkání židokřesťanství s helénistickýma římským kulturním a duchovním světem. Stará církevní vyznání vírybyla fakticky formulována terminologií řecké a k tomu platónské či novoplatónskéfilozofie. Dnes žijeme v jiném kulturním paradigmatu. Především následkemrozvoje přírodovědného a technického myšlení se vyvinul jiný jazyk. Mnohépojmy, které se vyskytují ve vyznáních víry, jako například podstata, bytí,osoba, se v běžném jazyce používají úplně jinak. Jednak dnes myslímepředevším ve vztahových pojmech, jednak se ptáme, jak věci fungují, jak je lzevysvětlit. Následek je, že mnohé představy o víře, které nalezneme vevyznáních víry, už nejsou srozumitelné. Když ty texty vezmeme doslova, musímeje téměř zákonitě pochopit špatně, protože změna jazyka a používání pojmůvede k tomu, že pouhé opakování leckteré formulace vyznání vedek nepravověrným představám o víře. To skutečně je velký problém.

Má potom ještě vůbec smysl používat starocírkevní vyznání víry při bohoslužbě?

Ano, když jepochopíme jako důležité čísti tradice, které ovšemvyžadují výklad. I dodneška přece ještě každou modlitbu ukončujemehebrejským slovem amen pocházejícím z židovské liturgie používáme aždodneška Kyrie eleison z řecké liturgie jakopřipomínku na svoje křesťanské kořeny. Tak také naprosto souhlasím s tím,abychom měli takové tradice v úctě, i když nesmíme zapomínat na řadukřesťanů, kteří vyznání sice při bohoslužbách statečně odrecitujís ostatními, ale v hlavě se jim přitom honí něco úplně jiného. Svýmirty vyznávají sice tyto věty, ale myslí si svoje. Přes všechny problémys vyznáními musíme vzít vážně, že apoštolské a nicejsko-konstantinopolskévyznání vyjadřují společnou víru všech křesťanů. Tato vyznání skutečně tvoří poslednípouto ekumenické jednoty. Nesmíme ale zůstat stán na místě – vyznání nemají býtžádnými alegoresemi, které člověka nutí myslet siněco jiného než co říká. Mají vyjadřovat skutečně to, co věřící vyznávají.

Lze podle vašeho názoru očekávat, že texty vyznánívzniklé v naší době jednou budou přijaty do liturgie církve?

Většina textů,které zkoumáme, se pro takový účel nehodí. jsou příliš osobní, příliš nehotové,často i obsahově rozporuplné anebo teologicky problematické. Mnohé textyjsou sice velmi poučné a podnětné, pomáhají pochopit, jak se dnes dámluvit o víře a náboženství. Často však také jen prozrazují, kde jsounedorozumění a obtíže dnešní víry.

To však nemusí býtkonec. Bylo by dobré, kdyby se tyto osobní texty o víře staly základemteologického dialogu v obcích. Důležité je, aby v kritickém světleevangelia došlo ke konstruktivnímu a tvůrčímu setkání jek s osobnívírou, tak s tím, jak společenství věřících teologicky rozumí samo sobě.Umím si představit, že se tak rozběhne proces, během něhož skutečně vzniknoutexty vyznání schopné vyjádřit víru celého křesťanstva.

Nevěřím ale, že byv pluralistické, globalizovanéa multikulturní společnosti bylo ještě možné formulovat jedno jedinévšeobecné vyznání víry, které by bylo s to vyjádřit ústřední věroučnéobsahy křesťanství tak, aby bylo vhodné pro všechny křesťany. Na to jsou lidé,kultury a jazykové oblasti příliš odlišné. především od druhéhovatikánského koncilu můžeme po celém světě pozorovat, jak vznikají regionálníteologie. Tak tu dnes například máme africkou teologii a africký způsob,jak být katolíkem. Totéž platí o latinskoamerické teologii osvobození. Iv Asii se rozvíjí svébytný způsob teologického myšlení. Tím vzniká potřebavyslovit tutéž „věc Ježíšovu“ v různých jazycích a typech myšlenía snad i velice odlišným způsoby. Snad časem vznikne nějaká sbírkasměrodatných textů vyznání, mohla by se podobat 150 žalmům, anebo nějakásynopse vyznání víry. Nový zákon s jeho čtyřmi evangelii a vekouřadou dopisů přece ukazuje, že v křesťanství byly od samého počátkupřítomny rozmanité přístupy k Ježíšovi, vycházející takéz rozmanitých teologických koncepcí. Jako evangelia svědčí o Ježíšoviz různých úhlů pohledu a na základě různých myšlenkových předpokladů,tak by se soubor dobře vybraných a v praxi osvědčených vyznání vírymohl stát kompendiem nebo souhrnem křesťanské víry, kterou by mohli sdíletvšichni.

Českézemě byly jedním rakouským teologem označeny za „laboratoř budoucnosti“. Jakémožnosti a překážky podle vás stojí před českou katolickou církví, kterányní usiluje o vyjasnění a prohloubení vlastní identity?

Znám českousituaci jen zvnějšku. Je to situace ovlivněná marxisticko-leninským kulturnímbojem. Ovšem právě pro Čechy platí, že zde byl kritický postoj vůči církvím takříkajícsoučástí lidové tradice již dříve. Na náboženský útlak lidé reagovali velicerůzně: Někteří se třeba stáhli do konzervativních, ba fundamentalistickýchkruhů, aby si ochránili svoji osobní identitu a tak získali vnitřníjistotu. Zároveň lidé, kteří se rozhodnou být v nenáboženské společnostináboženskými, se musejí osobně rozhodnout a svoji víru být schopniodůvodnit a obhájit před nevěřícími. Křestní list už jako legitimacenestačí.

Česko – jakoi jiné země bývalého východního bloku – má šanci, že tu křesťanství nověvznikne jako společnost lidí, kteří se křesťany stali z osobníhorozhodnutí, byli pokřtěni snad až jako dospělí a ke své víře dospělina základě osobního setkání s biblí a s postavou Ježíše z Nazareta. Církev budoucnosti tedy už nebude lidovou církví,ale církví založenou na dobrovolném vstupu. My v Západní Evropě také stáleještě bojujeme se zvládnutím tradic lidové církve, nešťastného spojení trůnua oltáře, které velmi často náboženství poškodilo. Církev má dnes budoucnostjen když ve společnosti bude vydávat věrohodné svědectví alternativního modeluživota a společenských vztahů. Šance otevřené náboženské situace, jakáexistuje v Česku, spočívá v tom, že křesťanská obec může skutečněvzniknout nově ve smyslu životní struktury: podobně, jak se o to pokoušelapodzemní církev, anebo ve smyslu základních obcí jako v Latinské Americe.

Předpokladutakového otevřeného modelu církve ovšem je přinejmenším změna podmínekpožadovaných pro kněžské svěcení. Základní obce se mohou stát skutečnými obcemiv eklesiologickém smyslu jen tehdy, když majímožnost ve svém středu slavit eucharistii, být místem, kde se křtí děti,uzavírají manželství, upevňují se rodiny, vysluhují svátosti, zprostředkováváse usmíření. Tato jednota života a víry je jak předpokladem, taki šancí „základní církve“. Taková obecenství ovšem musejí být otevřená provšechny, i pro ty, kteří se nejdřív snad vůbec nezajímajío náboženství. Až ten, kdo se skutečně cítí být pozván, smí býtu toho, ten má šanci zakusit, že křesťanská cesta je něčím, co jeho životumůže dát směr a orientaci a tvar.

Děkuji vám zarozhovor.

Otázky kladl Jan Spousta