Nejsem zapojen do „synodálního procesu“ ačkoli fandím těm, kteří věří, že k něčemu dobrému povede. V posledních měsících jsme v redakci Getseman procházeli desítky stran „výstupů“ synodálních skupin, abychom něco vybrali k otištění. Mnoho se toho vybrat nedalo. Ať již proto, že se to týkalo úzkých specifik daného místa, či banalit či nekompetentních stanovisek. Čeho jsem si ale všiml, byla na jedné straně otevřená kritičnost vůči biskupům, někde i kněžím, na druhé straně naivní víra, že se biskupové či kněží změní, nebo, že přijdou jiní, lepší. Nepřijdou.
Je jistě potěšitelné, že některým biskupům (byť menšině) jde o obnovu církve, ale s biskupskou konferencí jako celkem se příliš počítat nedá. Např. Vatikánské nařízení týkající se pozastavení služby biskupa, který kryje sexuální zneužívání kněžími je v Čechách a na Moravě úspěšně kanalizováno. Pokud by oběti byly ochotny vypovídat, zůstali by v úřadě asi jen dva biskupové…
V posledku ale zas tolik na biskupech při obnově církve nezáleží. Hlavní odpovědnost nesou tzv. „laici“. Ti jsou často rozptýleni, nemají tak dostatečné zázemí. V „živých farnostech“ zázemí mají, ale situace jim z velké části vyhovuje. Nějakou aktivitu vyvíjejí, nechávají se obsluhovat kněžími a myslí si, že je to tak normální.
Vybíral jsem do tohoto čísla nějaké, dosud nepublikované, texty Jana Konzala. Oslovil mne prorocký text Přítomnost a budoucnost církve, který Konzal přednesl na setkání dvou větví ES (kolem Václava Dvořáka a kolem Jana Konzala) v 1995 na Ktiši.
Konzal říká: „Podobně nesporné konečně zůstává, že Kristus, ta duchovní skála, jak říká svatý Pavel, vyžaduje od všech generací božího lidu tak či onak odvahu k exodu z establišmentu. Takovým exodem se kdysi boží lid konstituoval. Odvaha k po-dobným exodům na boží pokyn ručí dodnes za identitu božího lidu, za jeho povolání a vyvolení, za jeho očištění i ozdobení do role nevěsty.“
Není nyní čas nacházet odvahu k exodu z Tridentských struktur církve? Nemyslím opouštět církev, ale odejít z přežitých forem, abychom mohli v církvi zůstat. Taková cesta není bez rizika a je zdlouhavá (biblický exodus trval 40 let…), ale k cíli nakonec vede. Na tuto cestu se vydávají mnozí aktivní katolíci v Německu, kteří již nemohou současné poměry vydržet, na tuto cestu se vydávají Poláci aktivitami Kongresu katoliček a katolíků. Jde o to nejen diskutovat, jak by církev měla vypadat (jakkoli je to důležité), ale církví být, mnoha biskupům i některým kněžím navzdory.
Je k tomu především potřeba společenství. Křesťan nemůže být křesťanem sám pro sebe (i když je důležité pěstovat spiritualitu jednotlivců, ale církev se tím nevytvoří). Je k tomu potřeba, alespoň u některých, teologické vzdělání, aby dokázali rozlišit důležité od nepodstatného a nevydali na slepou uličkou. Je k tomu potřeba daleko více času a nasazení, než je obvyklé ve farnosti. Je k tomu potřeba kromě vzájemné solidarity a přátelství se věnovat tomu, co církev konstituuje: svědectví, službě a liturgii. Liturgie není doménou ordinovaných, vytváří ji a slaví celé shromáždění. A nějaký ordinovaný služebník pro předsedání se vždy najde. Řada kněží svůj čas dělí mezi oficiální aktivity a službu společenstvím.
Dnes se vydat na tuto cestu exodu vyžaduje větší odvahu, než za totality, kdy řada křesťanů po ní šla. Ale i dnes je to možné. Koneckonců sám Ježíš šel touto cestou, navzdory tehdejšímu církevnímu establišmentu. Z lidského pohledu nedopadl dobře, ale je nám vzorem cesty k Otci.