Musím přiznat, že mě jmenování severoamericko-peruánského kardinála do nejvyšší církevní funkce překvapilo. Neměl jsem prostě dost informací. Když jsem se později dostal k videím s jeho projevy k lidu a viděl jsem ho, jak stojí uprostřed záplavy v peruánském městě, když jsem slyšel, že se stará zvláště o domorodé obyvatele (což je většina Peruánců), uvědomil jsem si, že Lev XIV. skutečně může být zárukou návaznosti na dědictví papeže Františka. Nebude mít sice Františkovo charisma, nicméně bude sám sebou; bude zdrženlivější a opatrnější, avšak jeho společenské postoje budou velmi důsledné, jak dokázal svou kritikou na adresu amerického prezidenta Trumpa a viceprezidenta Vanceho. Papež František věděl, proč Roberta Francise Prevosta odvolal z diecéze chudých v Peru a svěřil mu důležitou roli ve vatikánské správě. Lev XIV. strávil většinu života mimo USA, řadu let působil jako misionář a později biskup v Peru, kde nepochybně získal mnoho zkušeností s jinou kulturou a se sociální situací převážné části místního obyvatelstva. Výslovně uvedl, že se s tamními lidmi identifikoval do té míry, že dokonce přijal peruánské občanství.
Jeho první veřejný projev moje očekávání nenaplnil. Byla to zbožná řeč určená internímu církevnímu publiku. Ani jednou se v ní neobjevilo slovo „chudý“, natož pojmy jako osvobození, ohrožení života nebo ekologická hrozba. Důležitým tématem byl mír, zvláště „odzbrojený a odzbrojující“, snad jemná kritika dnešních dramatických událostí, jako je válka na Ukrajině nebo zjevná genocida tisíců nevinných dětí a civilistů v Pásmu Gazy. Ale to vše jako by se papežova svědomí nedotýkalo. Jsem nicméně přesvědčen, že se to brzy změní, neboť jeho velký přítel František mluvil o zmíněných tragédiích tak naléhavě, že to musí novému papeži dodnes znít v uších.
František měl jakožto jezuita vzácný cit pro politiku a výkon moci a ovládal metodu „rozlišování duchů“, což je ústřední kategorie ignaciánské spirituality. Věřím, že v kardinálu Prevostovi viděl svého možného nástupce. Lev XIV. nereprezentuje staré, již upadající evropské křesťanství; pochází z Jihu a pastorační i teologické zkušenosti nasbíral na periferii církve, zejména v Peru, kde vznikla a vyvíjela se teologie osvobození Gustava Gutiérreze. A jako člověk laskavý, naslouchající a schopný vést dialog se jistě chopí četných úkolů, jež převzal od Františka a které zde nebudu vypočítávat.
Myslím si ovšem, že ho čekají ještě jiné výzvy, které církev po intervencích předchozích papežů nikdy nebrala vážně: Jak se může katolická církev vzhledem k nadcházející nové epoše lidstva zbavit svého sepjetí se Západem a patriarchátem? Nová éra znamená pro společnost nejen rozvoj hospodářský (ten je teď zabrzděn Trumpovými zásahy), nýbrž i rozvoj politický, sociální, technologický, filosofický a duchovní. Je nesporné, že v tomto stále se zrychlujícím procesu se institucionalizovaná katolická církev se svou hierarchickou strukturou jeví jako plod Západu. Vychází z klasického římského práva, z moci císařů s jejími symboly, rituály a praxí. V rukou papeže je soustředěna „nejvyšší, plná, bezprostřední a obecná pravomoc“ (Kodex církevního práva, can. 331), přičemž jmenované atributy ve skutečnosti příslušejí pouze Bohu. Papež je navíc neomylný ve věcech víry a morálky. Dál a výš už to prostě nejde. Tento model (který papež František vědomě opustil a začal nahrazovat modelem církve prosté, chudé, vycházející ven do světa) nemá nic společného s historickým Ježíšem, chudým kazatelem absolutního snu o Božím království, ostrým kritikem veškeré moci.
Jak k tomu došlo? Křesťané, vyznačující se vysokou morálkou, se stali církví. Ta po rozpadu Římské říše převzala její uspořádání a držela se ho po celá staletí. Jenže to je výtvor západní kultury. Původní Ježíšova zvěst, jeho evangelium, je něco mnohem většího než tento druh vtělení a nemůže se s ním identifikovat, neboť Ježíš hlásal totální otevřenost vůči milujícímu Bohu (Abba), nekonečné milosrdenství, bezpodmínečnou lásku i k nepřátelům, soucit s lidmi opomíjenými a život jakožto službu bližním. Této výzvě se současný papež Lev XIV. nebude moci vyhnout. Jsme zvědavi, zda bude mít odvahu a statečnost postavit se tradicionalistům a vydat se naznačeným směrem. Rozhodně jej v tom chceme podporovat.
Obrovským úkolem pro každého nového papeže bude změnit tuto organizační formu církve tak, aby křesťanství mohlo v různých kulturách přijmout novou tvář. Papež František učinil v této oblasti řadu významných kroků. Současný papež ve svém inauguračním proslovu vyzval k dialogu na toto téma. Dokud nenastane rozhodný odklon od Západu, zůstane křesťanství pro mnoho zemí západní záležitostí. Nese spoluvinu na kolonizaci Afriky, Ameriky a Asie a dodnes je tajnými službami kolonizovaných zemí považováno za spojence.
Neméně důležitým cílem je odklon od patriarchátu. Ve vedení církve působí výhradně muži žijící v celibátu, kteří přijali svátost svěcení. Ženám, které tvoří převážnou většinu věřících a jsou matkami a sestrami druhé části církve i lidstva, je svátost svěcení odpírána. Tento rys patriarchalismu, toto sexistické vylučování církvi škodí a zpochybňuje její univerzálnost. Dokud římskokatolická církev neotevře ženám přístup ke kněžskému svěcení (což učinily už téměř všechny ostatní církve), bude tento stav svědčit o hluboce zakořeněném patriarchátu a západním vlivu, který se v dějinách světa jeví stále více jako pouhá náhoda či nehoda. Patriarchální charakter církve a antifeminismus, projevující se v mnoha oblastech hierarchie, je ještě zdůrazněn uzákoněním celibátu. Protože však nejde o zákon Boží, nýbrž pouze lidský a historický, nic nebrání jeho zrušení a vyhlášení dobrovolného celibátu.
Těmto a mnoha dalším problémům bude muset nový papež čelit, neboť evangelijní vědomí spoluúčasti (synodality) a rovné důstojnosti a práva všech, mužů i žen, mezi věřícími sílí. Proč by tomu mělo být v katolické církvi jinak?
Předkládané úvahy jsou trvalou výzvou pro všechny, kdo byli vyvoleni k nejvyšší službě, kdo mají oživovat víru a řídit cesty církevního společenství – jako je např. papež. Jednoho dne bude naléhavost těchto problémů tak velká, že ke změně skutečně dojde. Pak nastane nové jaro církve, která bude tím univerzálnější, čím více se bude zabývat univerzálními otázkami a přispívat k jejich řešení ve prospěch lidstva.
Z blogu Leonarda Boffa (https://leonardoboff.org) přeložila Helena Medková