Zásadní zlom v charakteru liturgického života křesťanské obce (sboru) nastal na Západě ve středověku, v karolínské době (přelom 8. a 9. stol). Do té doby měl každý pokřtěný svou liturgickou roli včetně pravidelného přijímání. Teď se liturgie stala doménou kléru a ostatním věřícím zbyla pasívní role. Důvodů bylo několik. Duchovenstvo začalo být vnímáno jako jakási „kasta“ postavená mimo laos – celek božího lidu. Začaly vznikat národní jazyky, zatímco západní liturgie zůstala latinská. Většina křesťanů jí přestala rozumět. Římský ritus se rozšířil do nových prostředí s odlišnou kulturou, kde přestal být chápán.
S následky tohoto dědictví se setkáváme dodnes. Přestože v části západního křesťanstva proběhla reformace. Přestože v řadě církví proběhla liturgická obnova iniciovaná II. vatikánským koncilem.
Mnohokrát je v konstituci Sacrosanctum koncilium (SC) II. vatikánského koncilu užit výraz „participatio actuosa fidelium“, překládaný jako „činná účast věřících“ – celého božího lidu na liturgii. Všichni pokřtění jsou „celebranty“, mají oprávnění i závazek liturgii slavit (srv. SC 14). Liturgické úkony „přísluší celému tělu církve“ (SC 26). V eucharistii přinášejí pokřtění dary „nejen rukama kněze, ale i spolu s ním“ (SC 48). Byla obnovena modlitba věřících (srv. SC 53), která je, pokud naplňuje svůj smysl, v režii obce.
Obec není tvořena jakýmkoli setkáním křesťanů, ale těch, kteří žijí v interpersonálních vztazích, kteří společně přijímají povolání i závazek být tomuto světu znamením (svátostí) svědčícím o přicházejícím božím království. Každá obec „představuje do jisté míry celou viditelnou církev“ (SC 42). Obec je prostředím, kde se obvykle liturgie slaví. Z pohledu liturgické teologie je obec pro slavení konstitutivní. Tím není řečeno, že není možné liturgii slavit i v jiném prostředí, ovšem mimořádně.
V případě eucharistické liturgie je role shromážděné obce ale natolik určující, že liturgické knihy slavení bez její přítomnosti nepředpokládají. V církvích křesťanského Východu je něco takového zakázané, v církvích vzešlých z reformace by postrádalo jakýkoli smysl. V římském katolictví se sice vyskytuje útvar zvaný „mše bez účasti lidu“, předpokládá se zde ovšem účast alespoň jednoho přisluhujícího, aby s předsedajícím tvořili jakési miniobecenství. Liturgie má sice schopnost napomoci obec vytvářet, ale to platí pouze do určité míry. Smysluplné slavení liturgie vyžaduje od církevní obce také určité předpoklady, které velmi často nejsou naplněny.
Existence církve není samoúčelná, církev je zde, aby slovem i životem sloužila světu svědectvím o Kristu (martyria) a solidaritou projevovanou duchovně i hmotně (diakonia). Zázemím pro takové služby je obecenství (koinónia), slavící společně svoji víru (leiturgia). Každý pokřtěný je z titulu svého křtu povolán k realizaci tohoto poslání církve.
Jak toho dnes dosáhnout je těžší, než se na první pohled zdá. V obci, jejímiž členy jsou lidé pracující, žijící v rodinách, je obtížné najít čas k formování komuniální spirituality. Individualismus, který se od 19. stol. v západním světě prosadil, ještě situaci ztěžuje. Hledání mohou napomáhat komunity společného života, usilující o ekleziální zaměření víry. Ne každý je však povolán v takové komunitě žít. Je zapotřebí hledat takové formy, které umožní i lidem žijícím „ve světě“ být křesťanskou obcí, kde křestní poslání každého člena dojde svého naplnění.