Církev v 18. století (III.)

Barokní zbožnost. Negativní jevy v římskokatolické církvi v 18. století

U katolíků, kteří žili ve střední Evropě ve druhé polovině 17. a v první polovině 18. století, se obvykle mluví o specifickém náboženském prožívání, které označujeme jako barokní zbožnost nebo barokní spiritualitu. V našich zemích je její počátek spjat s dobou pobělohorskou, kdy se v důsledku plošné rekatolizace obyvatelstva stalo jediným povoleným římskokatolické náboženství. Konečný úspěch rekatolizace byl podmíněn generační výměnou obyvatelstva. Co bylo pro lidi, kteří zažili dobu předbělohorské pluralitní konfesní společnosti, nepřijatelné, to bylo pro jejich potomky již obvyklé.¹ Např. Zdeněk Kalista upozorňuje na proměny v mentalitě obyvatelstva v důsledku hrůz třicetileté války. Z písemných pramenů vyplývá zvýšený smysl pro nadpřirozeno, zesílená citlivost na neobyčejné jevy a velký zájem o předpovědi, vize a proroctví.² Důsledkem rozpadu obecně přijímaných hodnotových systémů byla zvýšená potřeba jistoty, kterou člověk hledal v Bohu. Zmíněné prameny však odrážejí názory několika vzdělaných příslušníků společenských elit, nejsou obrazem většiny pobělohorské společnosti.

Pobělohorská plošná rekatolizace odpovídala tehdy všeobecně rozšířené praxi „cui regio, eius religio“, tedy „čí je vláda, toho je i náboženství“, což platilo pro země katolické i nekatolické. Tento proces probíhal jak pomocí násilí, tak ve formě sociálně, ekonomicky i psychicky podmíněného nátlaku a donucování.³ Přímý rekatolizační tlak byl nahrazen byrokratickými opatřeními. Šlo o vrchnostenské příkazy, zákazy, nařízení a také o tresty za přestupky v náboženském životě. Bylo např. nařízeno navštěvovat o nedělích a svátcích bohoslužby, platil zákaz prodávat v postní dny maso nebo chodit v době bohoslužeb do krčmy, povinná byla již dříve zmíněná zpověď apod. Církev se mohla soustředit na upevňování katolického přesvědčení pomocí nenásilných přístupů, jako byly pravidelné bohoslužby, pěstování mariánského kultu a kultů svatých, rozvoj poutí atd. Jak jsme se zmínili posledně, velký vliv na šíření katolického náboženského života měly rovněž církevní řády, které zaváděly i nové formy náboženského života – flagelantská procesí, stavění Božích hrobů, křížové cesty, svaté schody apod. Řády také často pečovaly o poutní místa.

Poznávat individuální zbožnost po staletích je velmi obtížné. Spíš je možné sledovat kolektivní náboženský život. Na soukromou zbožnost lze usuzovat z normativních pramenů, které určovaly, co by věřící měli dělat a jak by se měli chovat. Bylo by však chybou předpokládat, že vnější normy odpovídají skutečnému duchovnímu prožívání a vnitřní zbožnosti jednotlivců. Něco můžeme vyčíst z pramenů osobní povahy (deníky, korespondence, autobiografie), avšak zde musíme počítat s autostylizací.

Vnější stopy tehdejšího náboženského života jsou dochovány v architektuře, malířství, sochařství, hudbě, literatuře, v divadle i lidové slovesnosti. Díky barokním kostelům, poutním místům, ale i drobným sakrálním stavbám při cestách, na náměstích či návsích můžeme mluvit o barokní krajině v našich zemích. Nelze z toho ovšem usuzovat na hlubokou zbožnost té doby – jde o vnější projevy náboženského života. Již v době osvícenství ve 2. polovině 18. století byla barokní zbožnost hodnocena jako povrchní, neupřímná a plochá. Musíme ale přiznat, že osvícenství se k ní nestavělo objektivně. Jak se zmíníme později, tehdy došlo k proměně náboženského života, byl postaven na jiných hodnotách než barokní zbožnost.

Můžeme předpokládat, že v barokní společnosti se vyskytovali lidé jak s hlubokou niternou zbožností a náboženským prožíváním, tak i ti, jejichž víra byla mělká a spíše formální. Barokní zbožnost se odehrávala v kulisách barokního umění, jež postupně ovládlo rituální prostor kostelů, mělo oslovovat všechny smysly a vykazovalo prvky jisté teatrálnosti provázené značnou emocionalitou.⁴ Docházelo k četným negativním jevům, např. bohoslužba – částečně vlivem tridentského koncilu – se stala dvojkolejnou. Lid byl bohoslužbě fyzicky přítomen, ale prakticky z ní byl vyloučen a odkázán na Nebeklíče a různé modlitební knihy, jichž bylo díky knihtisku dostatek. O nápravu tohoto jevu se v 18. století pokusil papež Benedikt XIV., znalec liturgie, ale neúspěšně. Dekrety Tridentina přinesly obsáhlou reformu katolické církve. Vedle přísnějších forem náboženské disciplinace ponechaly otevřenou cestu k řadě praktik barokní zbožnosti, jako bylo uctívání Krista, Panny Marie a svatých prostřednictvím jejich vyobrazení, víra v očistec, odpustková praxi apod.

Zbožnost barokního katolického křesťana se zakládala z velké části na smyslovém vnímání. Lidé mohli objekty své úcty spatřit na vlastní oči, mohli se jich dotknout (obrazy, sochy). Centry poutních míst se stávaly zázračné obrazy, sochy, důležitou roli hrály ostatky svatých i nejrůznější předměty spojované se životem a působením Ježíše Krista a Panny Marie. V kultech se odrážel univerzalismus katolické církve a na druhé straně její lokální zakotvení na konkrétním území. Univerzální byly např. kulty Ježíše Krista, Panny Marie, novozákonních postav (sv. Anna, Jan Křtitel, apoštolové) či obecně uznávaných světců z raně křesťanských dob (sv. Roch, Šebestián, Barbora, Markéta apod.). Lokálně vymezený význam a úzký vztah ke konkrétnímu území měli zemští patroni, případně kulty navázané na jednotlivé panovnické rody (viz např. dříve zmíněná pietas austriaca).⁵

Mariánská úcta či uctívání svatých neměly v žádném případě zastínit kult Nejsvětější Trojice.⁶ Jisté vodítko pro vnímání tohoto teologického tajemství nabízely katolické katechismy a příručky, které formovaly život věřících.⁷ Existovaly i konfesně neutrální svátky, jako např. Proměnění Páně. Další z důležitých barokních kultů byl kult Nejsvětější svátosti oltářní neboli Božího těla, který naopak katolíky od jejich odpůrců odděloval rozdílným chápáním eucharistie. K Ježíši Kristu se vázal třeba kult smrtelných úzkostí Kristových (Agonie Christi), který měl nemalý význam pro přípravu na smrt. S vykupitelskou smrtí Krista souvisely rituály konané na památku jeho ukřižování o Velikonocích (především stavění Božích hrobů v kostelích), ale také svátek Božího těla, při němž se konala procesí s konsekrovanou hostií v monstranci či ciboriu. Významným rituálem byla velkopáteční procesí s účastí flagelantů, připomínající Kristovo utrpení.

Není zde bohužel dostatečný prostor se podrobně věnovat všem aspektům barokní zbožnosti a jejím negativním jevům – za všechny zmiňme např. poplatky za pohřeb, vynucování odkazů ve prospěch církve nebo chrámovou hudbu s účastí kastrátů či operních pěvců obojího pohlaví, která odváděla pozornost věřících od bohoslužby a podporovala výše zmíněnou dvojkolejnost. Nezapomínejme na kající procesí, jejichž součástí byly stánky s občerstvením⁸ na vrchu Kalvárie, nebo na večerní pobožnosti, při nichž docházelo výstřelkům a které byly pro mnohé věřící (hlavně mladší) příležitostí k randes-vous. Bylo možné psát i o stinných stránkách poutí na „místa milosti“, kde šlo spíše o obchod než o zbožnost. Ne vždy působili dobře misijní kazatelé, kteří mnohdy připomínali jarmareční křiklouny. O pověrečném zvonění proti mrakům se ještě zmíníme v dalších dílech. Šlo by diskutovat o neužitečnosti, někdy i škodlivosti literárních a jiných bratrstev, o dalších pověrách (kočičky etc.), svěcení masa a dalších excesech této doby, které si nakonec vyžádaly reformu nejen postů, ale i reformu slavení různých svátků, např. Božího těla spojeného s prapory a různými maškarádami.

Nepřístojností, které neměly co dělat s opravdovou zbožností, si všímali i současníci. Projevy barokní zbožnosti odsuzuje a karikuje např. dílo osvícenského publicisty Josefa Richtera s názvem Obrazová galerie katolických nešvarů (Bildgalerie katholischer Mißbräuche, 1784). Jeho částečná neobjektivita pramení ovšem z podpory osvícenského chápání církve, ale zobrazené výjevy odpovídají skutečné praxi barokní zbožnosti. Z této publikace vybíráme několik ukázek.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kostel se třemi oltáři. Na kazatelně kněz žehná lidem. U oltáře, kde se světí olivové či palmové ratolesti, se tlačí hašteřící se hokynářky s putýnkami. U třetího oltáře zvedají služebné ošatky a koše s masem, které korpulentní kněz žehná. Jedné služce padá koš z rukou a kýty se zmocňuje pes.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na obrázku je socha Krista vytahována ke kostelní klenbě, aby se znázornilo Nanebevstoupení Páně. Z otvoru v kostelní klenbě se na věřící vylévá voda, vzduchem poletují papírky s modlitbami či svatými obrázky.

Prostřední část oltáře hoří. Duchovní prchají do sakristie. Jeden fráter se snaží mokrým hadrem na tyči oheň uhasit a přitom sráží obraz národního patrona. Jiný lije z bočního chóru vodu na oltář, ale voda padá na věřící. Lidé se tlačí k vratům do kostela, vidíme spadlé paruky a dámské klobouky.