Církev v 18. století, VI.

Josef – osvícený katolík, nebo nepřítel církve? I. část

V minulých příspěvcích jsme se zmínili, že Josefa II. považovali mnozí (ačást katolické historiografie považuje dodnes) za nepřítele, ba likvidátora církve. Než se začneme věnovat této otázce, musíme si vymezit několik pojmů, které nám pomohou alespoň částečně vysvětlit faktory, kteréovlivňovaly Josefův postoj k otázce vztahu mezi státem a církví.

Co je to vlastněosvícenství? Toto slovo je kalkem německého Aufklärung, používaného původněv meteorologii. Jeho vztah ke slovům „jas“ a „světlo“ evokuje (nám tak blízkou) představu barokní doby jako doby temna, do které zazáří světlo nové éry rozumu. Termín naokonec použil teolog Joachim Spalding ve svém díle „Betrachtung über die Bestimmung des Menschen“, když mluví o osvícení „rozumného, přirozeného náboženství skrze zjevení, aby mohlo být lépe poznáváno a předáváno“.[1]

Bylo by jistě zajímavé diskutovat o pojmu katolické osvícenství v habsburské monarchii a porovnat názory jeho zastánců Andrease Posche, Hanse Sturmbergera, Eduarda Wintera i současných historiků (mj. Bernarda Plongerona[2]) s názory Ferdinanda Maaße, který ho odmítal a nahrazoval jejtermínem josefinismus, který používal výhradně pro systém státní církve Marie Terezie a Josefa II., přičemž vznik tohoto sytému připisoval pronikání „moderního ducha nepřátelského církvi“.[3]

Bylo tomu ale skutečně tak?Již starší práce Mitrofanova a Holzknechtové upozorňují na to, že církevně politická opatření Marie Terezie a Josefa II. nevycházela z ideologických, ale z praktických, hospodářsko-politických a fiskálních důvodů.[4] Z novějších prací na to ostatně upozorňuje Gustav Otruba, který se také podrobně věnuje předchůdcům josefinismu, Johannu Joachimu Becherovi, Wilhelmu von Schröder, Johannu Heinrichu Gottlobovi von Justi, Sonnenfelsovi a dalším.[5]

Myšlenky obsažené v jejich spisech se odrážejí v Politickém testamentu Marie Terezie z 50. let 18. století. Ani v jejích reformách není „proticírkevní duch“, odráží se tu její starost o katolickou víru a křesťanskou mravnost, údajně ohroženou tajným protestantismem v habsburské monarchii, nevěrou či pověrami, které se skutečnou vírou měly jen málo společného. Náboženské a hospodářskopolitické pohnutky jejích církevněpolitických opatřenílzeod sebe těžko odlišit.[6] Jisté je (nepopírá to ani Maaß ), že Marie Terezie si přála a očekávala spolupráci nebo alespoň souhlas Svatého stolce. Klement XIII. ale na rozdíl od Benedikta XIV. zastával tvrdé stanovisko.[7] Wangermann soudí, že monarchii nezbývalo, než prosadit církevněpolitické reformy bez souhlasu papeže.[8]

Jak na tom vlastně byla katolická církev v monarchii? I o tomto tématu by bylo možné mluvit dlouho. Více než dvě stě let po tridentském koncilu bylo zřejmé, že dosavadní model vyžaduje změny. Převládala dvojkolejnost bohoslužby, propast mezi klérem a laiky se zvětšovala. Požadavky na reformu liturgie se ozývaly i z nejvyšších církevních kruhů – připomeňme jen úsilí Benedikta XIV., které ztroskotalo na odporu kurie. Četná volání po reformách zazněla i na obou shromážděních v roce 1786 (na synodě v Pistoi i na Emžském kongresu), tehdy se však ještě nepodařilo nic prosadit.

Biskupové si stěžovali, že veškerá lidová zbožnost spočívá ve vnějších pobožnostech, modlitebních formulkách a prázdných ceremoniích. Náboženský život se dělil na posvátné a profánní, úkony každodenního života zatím nebyly zatím zahrnuty do modlitby. Rozvíjela se sice pastorální teologie, avšak jen pomalu. Že si však současníci negativní jevy v církvi uvědomovali, je zřejmé např. z Obrazové galerie katolických zlozvyků od Josefa Richtera, v níž slovem i obrazem nastavuje zrcadlo soudobé společnosti – kněžím, řeholníkům i laikům.[9]

Po smrti Marie Terezie se chopil vlády její syn Josef. V církevní politice zastával radikálnější stanoviska než jeho matka, ale za jejího života nedostal prostor pro uskutečňování svých záměrů, přestože byl od smrti svého otcev roce 1765 spoluvládcem.

Jaký ale Josef skutečně byl?

Na tuto otázku můžeme jen těžko pravdivě odpovědět. Do jeho nitra nikdo neviděl, můžeme ho tedy hodnotit na základě jeho slov, činů, plánů a jeho díla – ať už zákonů, které vydal (ať je formuloval sám nebo s pomocí svých rádců), nebo skutečných výsledků, které jsou ale mnohdy zkreslené nebo nezkreslené podle toho, zda či jak jeho poddaní tyto úmysly a plány pochopili. Konečný výsledek svého díla, podle kterého je hodnocen, nemohl Josef zcela ovlivnit. Tušil, že jeho úmysly nebudou většinou současníků zcela pochopeny, proto dělal všechno nejraději sám. O mnohém konečně vypovídá jeho obraz u současníků a u dalších generací.

Od konce 18. století do současnosti byla vydána celá řada Josefových biografiía zdá se, že jejich výčet není ještě u konce. Připomeňme jen stručně hlavní postavy, které Josefa ovlivnily.

Nejprve byla jeho výchova svěřena jesuitovi P. Frantzovi, odpůrci jansenismu, jemuž se však nepodařilo Josefa od jansenismu odradit, ba právě naopak. Podle doložených svědectví se Josef zajímal o náboženské otázky od raného mládí, bylo však zřejmé, že se nenechá snadno ovlivňovat. Značný vliv měl na budoucího císaře právník Karel Antonín Martini, který mu zprostředkoval italské katolické osvícenství založené Ludovicem Antoniem Muratorim. Mezi Josefovy oblíbené knihy patřil právě Muratoriho spis Pravá pobožnost (Die wahre Andacht), z něhož čerpal myšlenky k očištění katolického křesťanství od zbytečných nánosů. Martini vštípil Josefovi zásady přirozeného práva, které císaře ovlivnily při tvorbě církevních zákonů v tom smyslu, že musí být odstraněno vše, co se protiví rozumu – zde ovšem hrozilo nebezpečí degradace náboženství na pomůcku morální výchovy. Nelze ovšem jednoznačně určit, že jen tyto dvě osoby inspirovaly Josefak reformním myšlenkám. On sám byl bystrým pozorovatelem, což prokázal při inspekční cestě do Čech, Moravy a Slezska v roce 1771. Memorandum, které po návratu předal své matce, obsahuje i řadu návrhů na zásahy v církevní oblasti.Hollerweger navíc připomíná, že duchovní originalita nebyla jeho silnou stránkou – většinu nápadů na reformy převzal z francouzských a italských zdrojů.[10]Zde můžeme připomenout spor o původ Josefových reformních myšlenek, který se odehrál v prvním desetiletí 20. století mezi Hansem von Voltelinim a Georginou Holzknechtovou. Zatímco Voltelini viděl původ císařových reforem v učení o přirozeném právu 18. století,[11] Holzknechtová zastávala názor, že josefinismus převzal svoje myšlenky ze spisů legistů a zastánců královského absolutismu.[12]

V reformě církve pro zjednodušení ji můžeme rozdělit na tři hlavní části: rušení klášterů, reorganizace duchovní správy, tj. zřizování nových far, a reforma bohoslužby) spatřoval Josef jednu z nejdůležitějšíchúloh své vlády. Považoval se za vládce vybraného, povolaného a pomazaného Bohem, který odpovídá a bude se zodpovídat i za duchovní stav jemu svěřenýchpoddaných.To sebou neslo – již dříve zmíněná – Iura circa sacra:

- Ius advocatiae – všeobecné právo bránit církev

- lus inspiciendi – dozor nad životem církve

- placetum regium – zákaz[HM1]  zveřejnit bulu bez souhlasu panovníka 

- lus recursu ad abusu – právo odvolat se od církevního ke světskému soudu

O Josefově osobní zbožnosti nebylo pochyb – nepochybovali o ní představitelé tehdejší církve a úředníci vlažní ve víře ji dokonce označovali jako pobožnůstkářství. Josef racionalizoval i vlastní zbožnost, odmítal dělat úkony, se kterými nebyl vnitřně srozuměn. To, co odstranil ze soukromé zbožnosti, odstranil i ve veřejném kultu. Mitrofanov přímo píše, že „byl a zůstal až do konce života věrným synem katolické církve a zbožným mužem“[13].

Není pochyb o tom, že reformu církve – ostatnějako vše – vykonával horlivě, ale lze mu spolu s Marií Terezií vyčíst, že sledoval především vlastní myšlenky a přání. O užitečnosti a správnosti reformy církve byl hluboce přesvědčen, dovolím si říci, že jí sledoval jak blaho církve, tak poddaných. Lze mu vyčíst despotické rysy, ale i ty vyplývaly z jeho přesvědčení, že jeho záměry nikdo nechápe.

Josef dokonce zamýšlel ustanovit v monarchii podle vzoru centrálních úřadů (Oberste Justizstelle či Hofkanzlei) jediného patriarchu pro všechny duchovní v říši.Spolu s dvorním radou Franzem Josefem Heinkem si uvědomoval, že církev je vlastně státem ve státě, a chtěl ji začlenit do struktury státu tak, aby plnila své poslání a zároveň byla prospěšná státu. Nabízí se tu zajímavá otázka, zda by byl Josef reformátorem i tehdy, kdyby nebyl vládcem. Můžeme se domnívat, že kdyby byl obyčejným občanem své říše, asi by ony reformy nedělal.

(pokračování příště)